Rancířov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rancířov
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 126 (2011)
Domů 45 (2009)
Lokalita
PSČ 378 81
Obec Dešná
Okres Jindřichův Hradec
Historická země Morava
Katastrální území Rancířov (7,85 km²)
Zeměpisné souřadnice
Rancířov
Rancířov
Další údaje
Kód části obce 139271
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Malá ves Rancířov (německy Ranzern)[1] je částí obce Dešná v okrese Jindřichův Hradec. Nachází se asi 10 km jihozápadně od Jemnice na křižovatce silnice II/409, silnice II/410 a Rancířovském potoce nedaleko hřbitova. Je zde evidováno 45 adres.[2] V roce 2011 zde trvale žilo 126 obyvatel.[3]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Rancířov se nachází v těsné blízkosti Rakouska. Na severu se zvedá Dešenský Šibeník (německy Galgenberg) s 511 m n. m. Severně také sousedí s obcí Dešná, na severovýchodě s obcí Dančovice, na východě s Lubnicí a Mešovicemi, na jihovýchodě s Vratěnínem, na jihu od Rancířova leží vesnice Hluboká a Schaditz v Dolním Rakousku, Wilhelmshof na jihozápadě, Ziernreith na západě s dalšími obcemi Písečné a Županovice v severozápadní části.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Rancířov v zimě
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Štuky a fresky odJ. N. Steinera
Barokní varhany od Ignace Floriana Casparidese

Rancířov patří mezi nejstarší obce na jihu Moravy (před posunutím českomoravské hranice součástí územního celku Morava). V roce 1257, ze kterého pochází první písemná zmínka,[4] věnoval Smil z Bílkova farnost „ad Ronzer“ premonstrátskému klášteru v Gerasu a tomu také patřila až do ukončení druhé světové války. 13. prosince 1450 klášter také potvrdil výměnu roboty za finanční dávky a upravil desátek s ohledem na vzdálenost poddaných ke Gerasu.[5]Obecní pečeť je doložena ze sedmdesátých let 18. století. V pečetním poli je zobrazeno srdce z něhož vyrůstají tři květiny na stopkách.[6] Až do roku 1945 hovořilo místní obyvatelstvo severobavorským nářečím, které potvrzuje příchod osadníků z Horní Falce.[7][8] Během Třicetileté války v roce 1645 byla obec zpustošena a vypálena švédskými vojsky polního maršála Lennarta Torstenssona. Z této doby se také zachovala tzv. Kniha sirotků. Od roku 1724 jsou vedeny matriky.[9] Obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím. Pouť se slavila vždy až do roku 1945 o neděli po svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna.

Po první světové válce se Rakousko-uherská monarchie rozpadla a podle smlouvy ze Saint-Germain připadla obec v roce 1919 s 97 % německých Jihomoravanů k Československu.[10][11]

...Ofenziva byla zahájena také v německých obcích jemnického okresu, 
kde jihlavské vojsko obsadilo obce Písečné, Dešná a Vratěnín. 
Pro nedostatek mužů byl povolán také jindřichohradecký pěší pluk 75, 
který 8. prosince zajistil Písečné, Dešné, kde došlo k přestřelce, 
Županovice a Rancířov...
— Vzpomínky a dokumenty o převratu v roce 1918, str. 167

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byla obec součástí Třetí říše. V říjnu přišla vojska wehrmachtu a obec spadala až do ukončení války pod Říšskou župu Dolní Podunají, venkovského okresu Waidhofen an der Thaya.

Po ukončení druhé světové války, ve které padlo sedm obyvatel obce Rancířova, přijela do obce na začátku června 1945 ozbrojená motorizovaná horda českých partyzánů pod vedením plukovníka Hobzy a tzv. vyčistila obec a státní hranici od Němců. Zajali několik rukojmích z řad německého obyvatelstva, ostatní se museli do půl hodiny sejít u kostela s malým příručním zavazadlem. Všechno obyvatelstvo pak vyhnali za hranici do Dolního Rakouska přes hraniční přechod v Písečné, následně i zajaté rukojmí. Před hranicí bylo obyvatelstvo ještě jednou prohledáno a oloupeno o zlato, šperky, doklady a jiné cennosti, které partyzáni zabavovali.[12][13] Podle Benešova dekretu § 108 je veškeré jmění a majetek Němců a zrovna tak jejich veřejný a církevní majetek konfiskován ve prospěch státu. Požadované vyrovnání ze strany německého obyvatelstva nenásledovalo.

Na základě dohod z Postupimské konference požadoval Sovětský svaz v lednu 1946 transport všech Němců (tzv. německy Volksdeutschen) na území Rakouska do Německa. Obyvatelé z Rancířova byli vysídleni do oblastí Baden-Württemberg a Hessen. V roce 2001 měla obec 35 domů a 136 obyvatel.

Škola[editovat | editovat zdroj]

Škola v Rancířově je uváděna již v roce 1662 při místní faře, která byla obsazována premonstráty z Jerouše. V roce 1787 byla vystavěna nová školní budova, avšak v roce 1791 vyhořela. V roce 1867 byla postavena nová škola, která byla zrušena v roce 1979.[6] 

Znak a pečeť[editovat | editovat zdroj]

Není zcela jasné, zda obec vlastnila vlastní pečeť. V literatuře se hovoří o srdci a z něj rašících květech.[14][15]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a národnostní struktura[16][17]
Rok Počet obyvatel Němci Češi Ostatní národnosti
1880 279 250 29 0
1890 278 250 27 1
1900 264 249 15 0
1910 256 249 7 0
1921 297 246 49 2
1930 304 223 81 0
1991 128 0 0 0
2001 136 0 0 0

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie
  • Socha sv. Martina a sv. Jiřího na koních a sv. Anny a sv. Jáchyma z doby kolem roku 1765 zhotovené z eggenburského vápence na schdišti před kostelem
  • Kaplička ze 17. století
  • Škola z roku 1791
  • Fara z roku 1639

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

  • Mezi Rancířovem a Vratěnínem v malém bukovém a dubovém lesíku bydlely Pelzweibln. Malé zahalené ženské postavy, vydávající skřehotavé zvuky, kterými strašily o půlnoci pocestné.[18]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rancířov na německé Wikipedii.

  1. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 171. 
  2. Počet domů podle databáze ministerstva vnitra k 9. říjnu 2009
  3. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 181. 
  4. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 214. 
  5. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, Band III, s. 260
  6. a b Oficiální web obce Dešná
  7. Johann Zabel: Kirchlicher Handweiser für Südmähren, 1941, Generalvikariat Nikolsburg, Ranzern S. 71
  8. Leopold Kleindienst: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens, 1989, S. 10
  9. Bruno Kaukal: Wappen und Siegel, (1992), Ranzern S. 201
  10. Felix Ermacora: Der unbewältigte Friede: St. Germain und die Folgen; 1919–1989 , Amalthea Verlag, Wien, München, 1989, ISBN 3-85002-279-X
  11. Gerald Frodl, Walfried Blaschka: Neubistritz und Zlabings von A bis Z, (2008), Ranzern S. 221
  12. Cornelia Znoy: Die Vertreibung der Sudetendeutschen nach Österreich 1945/46, Diplomarbeit zur Erlangung des Magistergrades der Philosophie, Geisteswissenschaftliche Fakultät der Universität Wien, 1995
  13. Felix Bornemann: Kunst und Kunsthandwerk in Südmähren, (1990), Ranzern S.32
  14. Bruno Kaukal: Wappen und Siegel, (1992), Ranzern S. 201
  15. Zemske desky Brno, Brünn 1856, Band XIII, S. 5
  16. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv.9. 1984
  17. 1 Počet obyvatel 2001
  18. Südmährisches Jahrbuch, 1978, S.166

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]