Weikhard Colloredo-Mannsfeld
| Weikhard (Vikard) Colloredo-Mannsfeld | |
|---|---|
 Erb rodu | |
| Narození | 29. července 1914 Berlín  Německá říše |
| Úmrtí | 17. června 1946 (ve věku 31 let) St. Lary  Francie |
| Titul |  hrabě z knížecí rodiny (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) |
| Rodiče | Hieronymus (Jeroným) VIII. Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) a Berta Kolowrat-Krakowská (1890–1982) |
| Příbuzní | strýc a adoptivní otec: Josef II. z Colloredo-Mannsfeldu (1866–1957) bratr: Josef Colloredo-Mansfeld (1910–1990) bratr: Hieronymus Colloredo-Mannsfeld (1912–1998) bratr: Friedrich Colloredo-Mannsfeld (1917–1991) synovec: Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949) děd: Hieronymus VII. z Mannsfeldu (1842–1881) babička: Aglaja Festeticsová de Tolna (1840–1897) děd: Leopold Filip Kolowrat-Krakowský (1852–1910) babička: Nadine von Huppmann-Valbella (1858–1942) neteř: Kristina Colloredo-Mansfeldová (* 1940) strýc: Alexander Kolowrat-Krakowský (1886–1927) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Weikhard Colloredo-Mannsfeld, také Vikard Colloredo-Mannsfeld, přezdívaný Katta[1] (celým jménem německy Weikhard Karl Friedrich Hieronymus Maria Graf von Colloredo-Mannsfeld;[2] 29. července 1914 Berlín – 17. června 1946 St. Lary, Francie)[3] byl český šlechtic z rodu Colloredo-Mannsfeld, aktér a signatář Prohlášení české šlechty ze září 1938 a září 1939. V letech 1932–1942 spravoval a statek Dobříš se zámkem.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako třetí syn Hieronyma (Jeronýma) VIII. Colloredo-Mannsfelda (1870–1942) a jeho manželky Berty Kolowrat-Krakowské (1890–1982). Měl starší bratry Josefa (1910–1990), 7. knížete, Jeronýma (Hieronyma, 1912–1998), 8. knížete, a mladšího bratra Bedřicha (Friedricha, 1917–1991). Sourozenci vyrůstali bez matky, ta se totiž zamilovala do amerického černošského zpěváka Rolanda Hayese (1887–1977) a rodinu opustila.[4][pozn. 1]
V roce 1918 se rodiče usadili na zámku Zbiroh. Jak bylo ve vyšší společnosti běžné, měl Weikhard soukromé učitele. Základní školu a gymnázium vychodil tudíž pouze externě.[1]
V roce 1929 ho spolu s bratry adoptoval bezdětný strýc Josef II. Colloredo-Mannsfeld (1866–1957), 6. kníže,[5] a už v roce 1925 jim předal rodový majetek.[6] Sourozenci byli tehdy ovšem ještě nezletilí. Weikhard získal statek Dobříš se zámkem.[4] Spravoval ho v letech 1932–1942.[3] Strýci žijícímu ve Francii museli sourozenci vyplácet vysokou rentu. Doživotním ústředním ředitelem všech colloredovských majetků v Československu se stal otec.[7]
V září 1938 i v září 1939 byl aktérem a signatářem Prohlášení české šlechty. V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za nepřátele říše a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší. Nejednalo se tedy pouze o vnucenou správu.[8] Dobříš se stala sídlem říšského protektora.[8] Weikhard potom dělal adjunkta na jižní Moravě.[8]
Přestože byl Weikhard ve spojení se sovětskými partyzány, dobříšský starosta mu odmítl vystavit potvrzení o národní spolehlivosti, proto mu majetek nebyl po válce vydán. Spor o navrácení majetku se vlekl, Weikhard onemocněl, v květnu 1946 odjel za matkou do Francie.[9] Zemřel už další měsíc svobodný a bezdětný, pohřben byl ve Francii.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 691. Dále jen Šlechta na křižovatce.
- ↑ a b MAREK, Miroslav. Rodokmen Colloredů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-23 [cit. 2022-12-28]. Dostupné online.
- ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 71.
- ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 74. Dále jen Návraty české šlechty.
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 647
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 646
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 677
- ↑ a b c Návraty české šlechty, s. 75
- ↑ Návraty české šlechty, s. 76
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 3.