Heinrich Clam-Martinic

Jindřich Karel z Clam-Martinic
Jindřich Karel z Clam-Martinic
Předseda vlády Předlitavska
	Ve funkci:; 20. prosinec 1916 – 22. červen 1917
Panovník	Karel I.
Předchůdce	Ernest von Koerber
Nástupce	Ernst Seidler von Feuchtenegg
Vojenský guvernér v Černé Hoře
	Ve funkci:; 16. července 1917 – 11. října 1918
Předchůdce	Viktor Weber von Webenau
Nástupce	Karl von Pflanzer-Baltin
Tajný rada
	Ve funkci:; 1909 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Dědičný člen Panské sněmovny ; rakouské Říšské rady
	Ve funkci:; 15. prosince 1902 – 1918 ; (do 14. června 1907 pouze doživotní člen)
Panovník	František Josef I., Karel I.
Prezident České průmyslové banky
	Ve funkci:; 1898 – 1916
Poslanec Českého zemského sněmu[zdroj?]
	Ve funkci:; 1894 – 1913
C. k. komoří
	Ve funkci:; 1890 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálmajor
Narození	1. ledna 1863; Vídeň ; Rakouské císařství
Úmrtí	7. března 1932 (ve věku 69 let); Klam ; Rakousko
Choť	(1895) Anna Marie Františka, roz. Abensperg-Traunová (1875–1956)
Rodiče	Richard z Clam-Martinic a Louisa z Clam-Martinic
Děti	Georg (1908–2000) – synovec a adoptovaný syn
Příbuzní	Marie Antoinetta z Clam-Martinic (vnučka)
Alma mater	Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Zaměstnání	politik
Profese	politik a aristokrat
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1918)
Commons	Heinrich Clam-Martinic
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Heinrich Karl Maria hrabě z Clam-Martinic (v české podobě Jindřich Karel Maria hrabě z Clam-Martinic, 1. ledna 1863 Vídeň – 7. března 1932 Klam, Horní Rakousy) byl český šlechtic a rakouský politik a ministerský předseda Předlitavska (rakouské části Rakousko-Uherska). Pocházel z šlechtického rodu Clam-Martiniců, usazeného v Čechách a v Rakousku.

Kariéra

Narodil se jako starší syn hraběte Richarda Clam-Martinice, který po smrti svého bratra Jindřicha Jaroslava převzal roku 1887 vůdčí roli mezi politicky aktivní českou šlechtou. Heinrich Clam-Martinic po maturitě na gymnáziu v Praze studoval práva na Karlově univerzitě (1881–1888), jeden semestr absolvoval také v Innsbrucku. Po studiích krátce sloužil v armádě, v níž dosáhl hodnosti nadporučíka (1889). Byl přítelem a důvěrníkem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda, kterého v letech 1892-1893 doprovázel na cestách po světě. Od roku 1894 byl poslancem Českého zemského sněmu za stranu konzervativního velkostatku, od roku 1902 zasedal i v Panské sněmovně Říšské rady (nejprve jako doživotní člen, od roku 1907 dědičný). V roce 1890 obdržel hodnost c. k. komořího a v roce 1909 byl jmenován tajným radou. Angažoval se v různých sférách veřejného života, mimo jiné byl v letech 1898–1916 prezidentem České průmyslové banky. V prvních letech války bojoval na ruské a italské frontě v hodnosti rytmistra. Pro nesouhlas s názory ministerského předsedy Stürgkha vstoupil do vlády až v říjnu 1916 jako ministr zemědělství v kabinetu Ernesta von Koerber.

Ministerský předseda

Po nástupu císaře Karla I. a odmítnutí úřadu baronem Alexandrem Spitzmüllerem byl 20. prosince 1916 jmenován předsedou předlitavské vlády. Mezi jeho nejvýraznější ministry patřili Alexander Spitzmüller (finance), Max von Hussarek (školství) a Josef Maria Baernreither (bez portfeje, odborník na jihoslovanskou problematiku). Personálně a názorově neustálené okolí nového a nezkušeného císaře mu značně zužovalo manévrovací prostor ve vnitřní i zahraniční politice. Jeho hlavní snaha se soustředila na utlumení národnostních rozporů v říši. Pokusil se povolat do vlády členy všech národností a dosáhnout subdualistického uspořádání říše, kde měly být sjednoceny jihoslovanské země se Srbskem v rámci Uher a Halič s dalšími polskými kraji v rámci Předlitavska. Dvoustupňová úroveň správy měla zajistit uklidnění situace mezi Čechy a Němci v Českém království. Jeho snahy však byly téměř všemi stranami odmítnuty a Clam-Martinic podal 23. června 1917 demisi.

O měsíc později se stal vojenským guvernérem okupované Černé Hory a zůstal jím až do konce války (červenec 1917 až říjen 1918). Ještě před odchodem do Černé Hory získal hodnost plukovníka (1917) a nakonec byl v dubnu 1918 povýšen na generálmajora. V závěru kariéry obdržel velkokříž Řádu sv. Štěpána (1917) a v roce 1918 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.^[2] Po zániku monarchie žil v soukromí v Rakousku, kde byl v letech 1921–1932 předsedou Spolku katolické šlechty.

Majetkové poměry

Po strýci Jindřichu Jaroslavovi zdědil v roce 1887 statek Klam v Horním Rakousku, po otci pak v roce 1891 i velkostatky v Čechách. Jednalo se o Smečno a Slaný na Kladensku a menší statek Rtišovice na Příbramsku. České velkostatky zahrnovaly celkem přes 6 000 hektarů půdy, hlavním sídlem byl zámek Smečno.^[3] Po vzniku Československa proběhla na Clam-Martinicově majetku pozemková reforma, která měla vzhledem k jeho postojům a politickým aktivitám v závěru existence monarchie přísnější průběh než kdekoliv jinde. Na velkostatek Smečno byla hned v roce 1919 uvalena nucená správa a v rámci pozemkové reformy byl kompletně zabaven s minimální finanční náhradou.^[4] Clam-Martinicovi byl navíc zakázán vstup do Československa, pouze vybavení smečenského zámku bylo zvláštním vlakem převezeno do Rakouska^[5] (podobně nekompromisní postup byl praktikován v případě předposledního rakousko-uherského ministra zahraničí Otakara Černína na velkostatku Vinoř). Heinrich Clam-Martinic zbytek života strávil v Rakousku a zemřel na starém rodovém sídle Clam.

V roce 1895 se oženil s hraběnkou Annou Marií Františkou Abensperg-Traunovou (1875–1956), jejíž otec Otto byl nejvyšším hofmistrem následníka trůnu Františka Ferdinanda. Manželství zůstalo bez potomstva, Heinrich později adoptoval synovce Georga (1908–2000) jako dědice majetku v Rakousku.

Odkazy

Reference

↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 270
↑ Přehled majetku Clam-Martiniců in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 111–115 dostupné online
↑ HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 111–115 ISBN 978-80-86781-43-3
↑ TŘEŠŇÁK, Petr, PROCHÁZKOVÁ, Bára: Vyhnání z ráje. Jak Češi po roce 1918 zatočili s prorakouskou šlechtou in: Respekt, 2010 dostupné online

Literatura

HÖGLINGER, Felix. Ministerpräsident Heinrich Graf Clam-Martinic. Graz: H. Böhlaus Nachf., 1964. (Studien zur Geschichte der Österreichisch-Ungarischen Monarchie; sv. 2). S. 236. (ger)
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 62–63.
Lorenz, Reinhold: Clam-Martinic, Heinrich. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Svazek 3. Duncker & Humblot, Berlin 1957, s. 259–260.
Clam-Martinic Heinrich Graf. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Svazek 1, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1957, s. 149.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 435.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Karel z Clam-Martinic na Wikimedia Commons
Seznam členů Clam-Martinicovy vlády^{[nedostupný zdroj]}
Heinrich Clam-Martinic in: Österreichisches Biographisches Lexikon
Heinrich Clam-Martinic na webu rakouského parlamentu

Předseda vlády Předlitavska
Předchůdce: Ernest von Koerber	1916–1917 Heinrich Clam-Martinic	Nástupce: Ernst Seidler von Feuchtenegg

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-1] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[2] LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 270

[3] Přehled majetku Clam-Martiniců in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 111–115 dostupné online

[4] HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 111–115 ISBN 978-80-86781-43-3

[5] TŘEŠŇÁK, Petr, PROCHÁZKOVÁ, Bára: Vyhnání z ráje. Jak Češi po roce 1918 zatočili s prorakouskou šlechtou in: Respekt, 2010 dostupné online

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

Druhá vláda Ernesta Koerbera (1916)

Předseda vlády Předlitavska	Ernest von Koerber (31. října 1916 – 20. prosince 1916)

Ministři Předlitavska	Erwin von Schwartzenau (vnitro) • Karl Marek (finance) • Max von Hussarek (kult a vyučování) • Franz Klein (spravedlnost) • Franz Stibral (obchod) • Heinrich Clam-Martinic (zemědělství) • Friedrich von Georgi (zeměbrana) • Ernst Schaible (železnice) • Otakar Trnka (veřejné práce) • Michał Bobrzyński (haličské záležitosti)

Společní ministři Rakousko-Uherska	István Burián (zahraniční věci) • Alexander von Krobatin (válka) • István Burián (finance) •→ Konrad Hohenlohe (finance)

Vláda Heinricha Clam-Martinice (1916–1917)

Předseda vlády Předlitavska	Heinrich Clam-Martinic (20. prosince 1916 – 22. června 1917)

Ministři Předlitavska	Erasmus von Handel (vnitro) • Alexander Spitzmüller (finance) • Max von Hussarek (kult a vyučování) • Josef von Schenk (spravedlnost) • Karl Urban (obchod) • zemědělství neobsazeno •→ Ernst von Seidler (zemědělství) • Friedrich von Georgi (zeměbrana) • Zdenko von Forster (železnice) • Otakar Trnka (veřejné práce) • Michał Bobrzyński (haličské záležitosti) • Josef Maria Baernreither (bez portfeje)

Společní ministři Rakousko-Uherska	István Burián (zahraniční věci) •→ Otakar Czernin (zahraniční věci) • Alexander von Krobatin (válka) •→ Rudolf Stöger-Steiner von Steinstätten (válka) • Konrad Hohenlohe (finance) •→ István Burián (finance)

Ministerští předsedové Předlitavska

Friedrich Ferdinand von Beust (1867) • Karel Vilém Auersperg (1867–1868) • Eduard Taaffe (1868–1870) • Ignaz von Plener (1870) • Leopold Hasner von Artha (1870) • Alfred Potocki (1870–1871) • Karl Sigmund von Hohenwart (1871) • Ludwig von Holzgethan (1871) • Adolf Auersperg (1871–1879) • Karl von Stremayr (1879) • Eduard Taaffe (1879–1893) • Alfred August Windischgrätz (1893–1895) • Erich von Kielmansegg (1895) • Kazimír Felix Badeni (1895–1897) • Paul Gautsch (1897–1898) • Franz Thun und Hohenstein (1898–1899) • Manfred Clary-Aldringen (1899) • Heinrich von Wittek (1899–1900) • Ernest von Koerber (1900–1904) • Paul Gautsch (1904–1906) • Konrad Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1906) • Max Wladimir von Beck (1906–1908) • Richard von Bienerth-Schmerling (1908–1911) • Paul Gautsch (1911) • Karl von Stürgkh (1911–1916) • Ernest von Koerber (1916) • Heinrich Clam-Martinic (1916–1917) • Ernst Seidler von Feuchtenegg (1917–1918) • Max Hussarek von Heinlein (1918) • Heinrich Lammasch (1918)