Alfred August Windischgrätz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Alfred August Windischgrätz
Alfred August Windischgrätz (1851–1927).jpg
3. kníže Windisch-Graetz
Ve funkci:
28. dubna 1876 – 23. listopadu 1927
(podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení tyto tituly neuznává)
PředchůdceAlfred II. Windischgrätz
NástupceLudvík Alfred Windisch-Graetz
Předseda vlády Předlitavska
Ve funkci:
1893 – 1895
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceEduard Taaffe
NástupceErich von Kielmansegg
Tajný rada
Ve funkci:
1893 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1883 – 1893
PanovníkFrantišek Josef I.
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1879[zdroj?] nebo 1876 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Dědičný nejvyšší štolba ve Štýrsku
Ve funkci:
28. dubna 1876 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
PředchůdceAlfred II. Windischgrätz
Nástupcemonarchie zanikla
Stranická příslušnost
ČlenstvíStrana konzerv. velkostatku
Vojenská služba
HodnostC. k. plukovník v záloze

Narození31. října 1851
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí23. listopadu 1927 (ve věku 76 let)
Tachov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníKladrubský klášter
Choť(1877) Marie Gabriela z Auerspergu (1855–1933)
RodičeAlfred II. Windischgrätz (1819–1876) a Hedvika z Lobkowicz (1829–1852)
Děti1. Hedvika, provd. Szápáryová (1878–1918)
2. Alfred Ludvík (1879–1880)
3. Christiana (1881–1895)
4. Vincenc Alfred (1882–1913)
5. Agnes, provd. Thun-Hoheinsteinová (1884–1969)
6. Vilemina (1885–1886)
7. Marie Aglaja, provd. Apponyiová (1887–1961)
Profesepolitik, archeolog a historik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred III. August kníže z Windischgrätzu, německy Alfred August Fürst zu Windisch-Graetz (31. října 1851 Praha23. listopadu 1927 Tachov[1])[2] byl český šlechtic a rakousko-uherský politik, v letech 18931895 předseda předlitavské vlády[3] a poté až do zániku monarchie předsedou Panské sněmovny říšské rady. Byl vnukem maršála Alfreda Windischgrätze a majitelem rozsáhlých velkostatků (Tachov, Kladruby, Lieskové).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodový erb Windischgrätzů

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Windischgrätzů usazené od 17. století v Čechách. Narodil se v Praze jako jediný syn generála knížete Alfreda II. Windischgrätze a jeho manželky Hedviky, rozené princezny Lobkowiczové (1829–1852). Středoškolská studia absolvoval v Brně, maturoval ale ve Vídni. Poté studoval práva na univerzitě v Bonnu, titul doktora práv získal na Univerzitě Karlově v Praze (1877). Mezitím po otci zdědil titul knížete, majetek v několika zemích Rakouska-Uherska a stal se hlavou celého rodu Windischgrätzů.Patřil mezi představitele české konzervativní šlechty, v roce 1879[zdroj?] se stal dědičným členem Panské sněmovny. V zemských volbách v roce 1883 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.[4] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889.[5] Rezignace na mandát byla oznámena v prosinci 1893.[6] Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.[5] Po smrti Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice dokonce krátce předsedal straně konzervativního velkostatku a byl aktivním účastníkem a stoupencem punktačních jednání v roce 1890.

Po pádu Taaffeho vlády byl roku 1893 jmenován předsedou předlitavské vlády, jež se opírala o parlamentní koalici konzervativních aristokratů, Poláků a německých liberálů. Utvoření kabinetu vyvolalo obavy tehdy v českém politickém táboře dominantních mladočechů. Windischgrätz jako heslo své vlády vyhlásil otevřenost a pravdu a snažil se místo státoprávních a etnických otázek soustřeďovat na témata hospodářská a finanční. Mladočeši vůči vládě zaujali opoziční stanovisko a roku 1895 prováděli velkou obstrukci Říšské rady při projednávání daňové reformy.[7] Windischgrätz ztroskotal na stejné otázce jako jeho předchůdce, na otázce volební reformy. Jakmile došlo v polovině roku 1895 k vypovězení parlamentní koalice, premiér ihned podal demisi. Od roku 1897 až do konce rakousko-uherské monarchie byl pak předsedou Panské sněmovny.[8][7] V ní v roce 1903 vystoupil proti ústupkům Maďarům ve vojenské oblasti.[7]

Zámek v Tachově, rodové knížecí sídlo

Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako major v záloze.[7] . Z titulu funkce předsedy Panské sněmovny byl účastníkem posledních politických aktů před rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Dne 30. října 1918 předsedal zasedání říšské rady, na němž byla představena vláda Heinricha Lammasche. Zasedání říšské rady trvalo jen pět minut a Alfred Windischgrätz je ukončil krátce po 17. hodině. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji v bývalých zemích Rakouska-Uherska formálně rezignoval na svou funkci 12. listopadu 1918.[9]

Z čestných hodností byl nositelem titulů c. k. tajného rady a komořího, do roku 1918 byl také dědičným nejvyšším štolbou ve Štýrsku. Dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a Německého řádu. V roce 1884 obdržel prestižní Řád zlatého rouna.[10]

Zemřel v listopadu 1927. Deník Národní politika ho v nekrologu označil za feudála oddaného Habsburkům, ale zároveň za oddaného zastánce česko-německého vyrovnání z roku 1890 a stoupence českého státního práva – ačkoliv cítěním byl Němec a v době nástupu do funkce předsedy vlády prohlásil, že nezná českou otázku.[7][11]

Majetek[editovat | editovat zdroj]

Rodový palác ve Vídni

Po otci zdědil několik velkostatků v Čechách, Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a Kraňsku (dnešní Slovinsko). Největší podíl představovaly české statky Tachov, Kladruby a Štěkeň, které zaujímaly rozlohu přibližně 20 000 hektarů půdy a díky tomu patřili Windischgrätzové k významným pozemkovým vlastníkům v Českém království.[12] V Horních Uhrách patřilo knížeti Alfredovi panství Lieskové s hradem Korlátka v Malých Karpatech s rozsáhlými lesy o rozloze přes 4 800 hektarů půdy. Dalším rodovým majetkem byl velkostatek Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku s 3 500 hektary půdy. Kromě toho spadal do rodového dědictví palác v Praze a ve Vídni. Vídeňský palác v ulici Renngasse 12 (čtvrť Innere Stadt) byl v letech 1894–1895 upravován především s požadavky na reprezentaci knížete Alfreda III. v jeho vysokých politických funkcích. Pro letní pobyty sloužil zámek Tachov a Štěkeň. Zámek v Tachově byl v osmdesátých letech 19. století také upravován.[13] Z podnětu knížete Alfreda byl přestavěn tachovský kostel Nanebevzetí Panny Marie s podílem architekta Josefa Mockera (1904–1908). Z dalšího tachovského kostela sv. Václava byla koncem 19. století přemístěna rodová hrobka Windischgrätzů do kláštera v Kladrubech.[14] Poblíž Tachova byla po roce 1890 zbořena novogotická stavba zámku ve Světcích. Z areálu ve Světcích zůstala dodnes zachována jízdárna.[15]

Po zániku monarchie se trvalým sídlem Alfreda Windischgrätze stal zámek v Tachově, kde byl podle dobových svědectví velmi oblíben. Krátce nato do rodového majetku zasáhla pozemková reforma, která znamenala prakticky úplnou ztrátu velkostatku ve Štěkni včetně zámku.[11] Na Slovensku zůstaly rodině po provedení pozemkové reformy jen ekonomicky nevyužitelné pozemky vysoko v horách. Naopak na velkostatcích Tachov a Kladruby v západních Čechách byl průběh pozemkové reformy velmi benevolentní. Na to si upozorňovalo i československé ministerstvo národní obrany, které mělo zájem o přístup do rozsáhlých lesů na hranicích s Německem a v této věci si stěžovalo až v prezidentské kanceláři.[16] Po smrti Alfreda III. byl majetek v Československu rozdělen na několik podílů, stěžejním dědicem se stal kníže Ludvík Alfréd (Aladár) (1882–1968) z uherské větve Windischgrätzů. Další podíly získaly Alfredovy dcery, respektive jejich potomstvo. Samotný tachovský zámek byl rozdělen na tři části. Rozdělení nemovitosti mezi několik dědiců, z nichž ani jeden v Tachově nesídlil (Ludvík Alfréd se usadil v Kladrubech), bylo neudržitelné a zámek v Tachově byl v roce 1936 formou daru převeden do majetku československého státu. Vdova po Alfredovi III. kněžna Gabriela strávila svá poslední léta v paláci ve Vídni a v Tachově, kde také zemřela (1933).

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1877 se ve Vídni oženil s princeznou Gabrielou Auerspergovou (1855–1933), dcerou knížete Vicncence Auersperga, která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[17] Měli spolu sedm dětí, pouze čtyři se dožily dospělosti. Syn Vincenc se roku 1913 zastřelil v Římě, kde působil na rakouském velvyslanectví. Důvodem byl spor s otcem kvůli nesouhlasu se synovým sňatkem.[7]

  • 1. dědičný princ Alfréd Ludvík (1879–1880)
  • 2. dědičný princ Vincenc Alfréd Maria (1882–1913), c. k. komoří, diplomat, spáchal sebevraždu
  • 3. Marie Hedvika Anna Berta Vilemína (1878–1918), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 Friedrich hrabě Szapáry de Muraszombat (1869–1935), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakousko-uherský velvyslanec v Rusku 1913–1914, doživotní člen uherské sněmovny magnátů
  • 4. Kristina Marie Vilemína (1881–1895)
  • 5. Agnes (Anežka) Marie Matylda Berta (1884–1969), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1912 Adolf Maria hrabě z Thun-Hohensteinu (1880–1957), MUDr., c. k. komoří, nadporučík[18]
  • 6. Vilemína (1885–1886)
  • 7. Marie Aglaja Kristina Hedvika (1887–1961), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 Karel hrabě Apponyi de Nagy Appony (1878–1959), c. k. komoří, podplukovník

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 459. 
  3. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 588
  4. http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  5. a b NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky) 
  6. http://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm
  7. a b c d e f JUDr. Alfred Windischgrätz mrtev. Národní politika. Listopad 1927, roč. 45, čís. 326, s. 1. Dostupné online. 
  8. Alfred August Windischgrätz na stránkách Nakladatelství Libri
  9. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 248 ISBN 80-86781-08-9
  10. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 278
  11. a b Minulostí Západočeského kraje, Zapadočeské nakladatelství, 2004.
  12. Přehled majetku knížete Alfreda III. Windischgrätze in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online
  13. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 342
  14. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141
  15. PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Domažlice, 2014; s. 58–64 ISBN 978-80-87316-48-1
  16. HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků, Praha, 2021; s. 129–131 ISBN 978-80-86781-43-3
  17. Rodina Alfreda III. Windischgrätze in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser, Gotha, s. 322–323 dostupné online
  18. KURTANIČ, Josef A.: Thun-Hohenstein. Klášterecká větev; Klášterec nad Ohří, 2008; s. 13–14 ISBN 978-80-254-4262-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Stekl a M. Wakounig, Windisch-Graetz. Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert, 1992
  • HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; 258 s. ISBN 978-80-86781-43-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]