Alfred August z Windischgrätze

JUDr. Alfred August z Windischgrätze
JUDr. Alfred August z Windischgrätze
3. kníže z Windisch-Graetze
	Ve funkci:; 28. dubna 1876 – 23. listopadu 1927 ; (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení tyto tituly neuznává)
Předchůdce	Alfréd II. z Windisch-Graetze
Nástupce	Ludvík Alfred z Windisch-Graetze
Předseda Panské sněmovny ; rakouské Říšské rady
	Ve funkci:; 1897 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Ferdinand z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Nástupce	konec monarchie
Předseda vlády Předlitavska
	Ve funkci:; 11. listopadu 1893 – 19. června 1895
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Eduard Taaffe
Nástupce	Erich von Kielmansegg
Tajný rada
	Ve funkci:; 1893 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Poslanec Českého zemského sněmu
	Ve funkci:; 1883 – 1893
Panovník	František Josef I.
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
	Ve funkci:; 1879[zdroj?] nebo 1876 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Dědičný nejvyšší štolba ve Štýrsku
	Ve funkci:; 28. dubna 1876 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Alfred II. z Windischgrätze
Nástupce	monarchie zanikla
Stranická příslušnost
Členství	Strana konzerv. velkostatku
Vojenská služba
Hodnost	C. k. plukovník v záloze
Narození	31. října 1851; Praha; Rakouské císařství
Úmrtí	23. listopadu 1927 (ve věku 76 let); Tachov; Československo
Místo pohřbení	hrobka Windisch-Graetzů v Kladrubech
Choť	Marie Gabriela z Auerspergu
Rodiče	Alfred II. Mikuláš z Windisch-Grätze a Hedvika z Lobkovic
Děti	1. Hedvika, provd. Szápáryová (1878–1918) ; 2. Alfred Ludvík (1879–1880) ; 3. Christiana (1881–1895) ; 4. Vincenc Alfred (1882–1913) ; 5. Agnes, provd. z Thun-Hoheinsteinu (1884–1969) ; 6. Vilemina (1885–1886) ; 7. Marie Aglaja, provd. Apponyiová (1887–1961)
Příbuzní	Michael Pavel Emanuel z Thun-Hohensteinu (vnuk)
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, archeolog a historik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1884)
Commons	Alfred III, Prince of Windisch-Grätz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alfred III. August kníže z Windischgrätze (německy Alfred August Fürst zu Windisch-Graetz; 31. října 1851 Praha – 23. listopadu 1927 Tachov^[1])^[2] byl český šlechtic a rakousko-uherský politik, v letech 1893–1895 předseda předlitavské vlády^[3] a poté až do zániku monarchie předsedou Panské sněmovny říšské rady. Byl vnukem maršála Alfreda Windischgrätze a majitelem rozsáhlých velkostatků (Tachov, Kladruby, Lieskové).

Životopis

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Windischgrätzů usazené od 17. století v Čechách. Narodil se v Praze jako jediný syn generála knížete Alfreda II. z Windischgrätze a jeho manželky Hedviky, rozené princezny Lobkowiczové (1829–1852). Středoškolská studia absolvoval v Brně, maturoval ale na Skotském gymnáziu ve Vídni. Poté studoval práva na univerzitě v Bonnu, titul doktora práv získal na Univerzitě Karlově v Praze (1877). Mezitím po otci zdědil titul knížete, majetek v několika zemích Rakouska-Uherska a stal se hlavou celého rodu Windischgrätzů. Patřil mezi představitele české konzervativní šlechty, v roce 1879^[zdroj?] se stal dědičným členem Panské sněmovny. V zemských volbách v roce 1883 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.^[4] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889.^[5] Rezignace na mandát byla oznámena v prosinci 1893.^[6] Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.^[5] Po smrti Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice dokonce krátce předsedal straně konzervativního velkostatku a byl aktivním účastníkem a stoupencem punktačních jednání v roce 1890.

Po pádu Taaffeho vlády byl roku 1893 jmenován předsedou předlitavské vlády, jež se opírala o parlamentní koalici konzervativních aristokratů, Poláků a německých liberálů. Utvoření kabinetu vyvolalo obavy tehdy v českém politickém táboře dominantních mladočechů. Windischgrätz jako heslo své vlády vyhlásil otevřenost a pravdu a snažil se místo státoprávních a etnických otázek soustřeďovat na témata hospodářská a finanční. Mladočeši vůči vládě zaujali opoziční stanovisko a roku 1895 prováděli velkou obstrukci Říšské rady při projednávání daňové reformy.^[7] Windischgrätz ztroskotal na stejné otázce jako jeho předchůdce, na otázce volební reformy. Jakmile došlo v polovině roku 1895 k vypovězení parlamentní koalice, premiér ihned podal demisi. Od roku 1897 až do konce rakousko-uherské monarchie byl pak předsedou Panské sněmovny.^[7]^[8] V ní v roce 1903 vystoupil proti ústupkům Maďarům ve vojenské oblasti.^[7]

Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako major v záloze.^[7] . Z titulu funkce předsedy Panské sněmovny byl účastníkem posledních politických aktů před rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Dne 30. října 1918 předsedal zasedání říšské rady, na němž byla představena vláda Heinricha Lammasche. Zasedání říšské rady trvalo jen pět minut a Alfred Windischgrätz je ukončil krátce po 17. hodině. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji v bývalých zemích Rakouska-Uherska formálně rezignoval na svou funkci 12. listopadu 1918.^[9]

Z čestných hodností byl nositelem titulů c. k. tajného rady a komořího, do roku 1918 byl také dědičným nejvyšším štolbou ve Štýrsku. Dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a Německého řádu. V roce 1884 obdržel prestižní Řád zlatého rouna.^[10]

Zemřel 23. listopadu 1927 a byl pohřben v jím dokončené rodové hrobce v Kladrubech. Deník Národní politika ho v nekrologu označil za feudála oddaného Habsburkům, ale zároveň za oddaného zastánce česko-německého vyrovnání z roku 1890 a stoupence českého státního práva – ačkoliv cítěním byl Němec a v době nástupu do funkce předsedy vlády prohlásil, že nezná českou otázku.^[7]^[11]

Majetek

Po otci zdědil několik velkostatků v Čechách, Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a Kraňsku (dnešní Slovinsko). Největší podíl představovaly české statky Tachov, Kladruby a Štěkeň, které zaujímaly rozlohu přibližně 20 000 hektarů půdy a díky tomu patřili Windischgrätzové k významným pozemkovým vlastníkům v Českém království.^[12] V Horních Uhrách patřilo knížeti Alfredovi panství Lieskové s hradem Korlátka v Malých Karpatech s rozsáhlými lesy o rozloze přes 4 800 hektarů půdy. Dalším rodovým majetkem byl velkostatek Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku s 3 500 hektary půdy. Kromě toho spadal do rodového dědictví palác v Praze a ve Vídni. Vídeňský palác v ulici Renngasse 12 (čtvrť Innere Stadt) byl v letech 1894–1895 upravován především s požadavky na reprezentaci knížete Alfreda III. v jeho vysokých politických funkcích. Pro letní pobyty sloužil zámek Tachov a Štěkeň. Zámek v Tachově byl v osmdesátých letech 19. století také upravován.^[13] Z podnětu knížete Alfreda byl přestavěn tachovský kostel Nanebevzetí Panny Marie s podílem architekta Josefa Mockera (1904–1908). Z dalšího tachovského kostela sv. Václava byla koncem 19. století přemístěna rodová hrobka Windischgrätzů do kláštera v Kladrubech.^[14] Poblíž Tachova byla po roce 1890 zbořena novogotická stavba zámku ve Světcích. Z areálu ve Světcích zůstala dodnes zachována jízdárna.^[15]

Po zániku monarchie se trvalým sídlem Alfreda Windischgrätze stal zámek v Tachově, kde byl podle dobových svědectví velmi oblíben. Krátce nato do rodového majetku zasáhla pozemková reforma, která znamenala prakticky úplnou ztrátu velkostatku ve Štěkni včetně zámku.^[11] Na Slovensku zůstaly rodině po provedení pozemkové reformy jen ekonomicky nevyužitelné pozemky vysoko v horách. Naopak na velkostatcích Tachov a Kladruby v západních Čechách byl průběh pozemkové reformy velmi benevolentní. Na to si upozorňovalo i československé ministerstvo národní obrany, které mělo zájem o přístup do rozsáhlých lesů na hranicích s Německem a v této věci si stěžovalo až v prezidentské kanceláři.^[16] Po smrti Alfreda III. byl majetek v Československu rozdělen na několik podílů, stěžejním dědicem se stal kníže Ludvík Alfréd (Aladár) (1882–1968) z uherské větve Windischgrätzů. Další podíly získaly Alfredovy dcery, respektive jejich potomstvo. Samotný tachovský zámek byl rozdělen na tři části. Rozdělení nemovitosti mezi několik dědiců, z nichž ani jeden v Tachově nesídlil (Ludvík Alfréd se usadil v Kladrubech), bylo neudržitelné a zámek v Tachově byl v roce 1936 formou daru převeden do majetku československého státu.

Vdova po Alfredovi III. kněžna Marie Gabriela strávila svá poslední léta v paláci ve Vídni a na zámku v Tachově, kde také roku 1933 zemřela.

Rodina

Ve Vídni se 18. června 1877 oženil s princeznou Marií Gabrielou z Auerspergu (21. 2. 1855 Vídeň – 1. 6. 1933 Tachov), dcerou knížete Vincence Karla z Auerspergu, která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.^[17] Manželé měli sedm dětí, z nichž pouze čtyři se dožily dospělosti. Syn Vincenc se roku 1913 zastřelil v Římě, kde působil na rakouském velvyslanectví.

1. Marie Hedvika (16. 6. 1878 Štěkeň – 22. 9. 1918 Chur), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 hrabě Frigyes Szapáry (5. 11. 1869 Budapešť – 18. 3. 1935 Vídeň), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakousko-uherský velvyslanec v Rusku 1913–1914, doživotní člen uherské sněmovny magnátů
2. Alfréd Ludvík (24. 12. 1879 Tachov – 24. 4. 1880 Vídeň)
3. Kristina Marie Vilemína (19. 6. 1881 Štěkeň – 4. 12. 1895 Tachov)
4. Vincenc Alfréd Maria (3. 9. 1882 Tachov – 28. 3. 1913 Řím), c. k. komoří, diplomat. Spáchal sebevraždu, kvůli otcovu nesouhlasu s jeho sňatkem.^[7]
5. Anežka Matylda (14. 2. 1884 Vídeň – 21. 5. 1969 tamtéž), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1912 hrabě Adolf z Thun-Hohensteinu (31. 8. 1880 Klášterec nad Ohří – 29. 9. 1957), MUDr., c. k. komoří, nadporučík^[18]
6. Vilemína (19. 9. 1885 Tachov – 23. 3. 1886 tamtéž)
7. Marie Aglaja (11. 1. 1887 Tachov – 24. 4. 1961 Vídeň), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 hrabě Karel Apponyi z Nagy-Appony (28. 8. 1878 Hőgyész – 4. 3. 1959 Pálfa, Tolna), c. k. komoří, podplukovník

Odkazy

Reference

↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 459.
↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 588
↑ http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
↑ ^a ^b NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online.
↑ http://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f JUDr. Alfred Windischgrätz mrtev. Národní politika. Listopad 1927, roč. 45, čís. 326, s. 1. Dostupné online.
↑ Alfred August Windischgrätz Archivováno 15. 5. 2011 na Wayback Machine. na stránkách Nakladatelství Libri
↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 248 ISBN 80-86781-08-9
↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 278
↑ ^a ^b Minulostí Západočeského kraje, Západočeské nakladatelství, 2004.
↑ Přehled majetku knížete Alfreda III. Windischgrätze in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online
↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 342
↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141
↑ PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Domažlice, 2014; s. 58–64 ISBN 978-80-87316-48-1
↑ HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků, Praha, 2021; s. 129–131 ISBN 978-80-86781-43-3
↑ Rodina Alfreda III. Windischgrätze in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser, Gotha, s. 322–323 dostupné online
↑ KURTANIČ, Josef A.: Thun-Hohenstein. Klášterecká větev; Klášterec nad Ohří, 2008; s. 13–14 ISBN 978-80-254-4262-3

Literatura

H. Stekl a M. Wakounig, Windisch-Graetz. Ein Fürstenhaus im 19. und 20. Jahrhundert, 1992
HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; 258 s. ISBN 978-80-86781-43-3

Související články

Vláda Alfreda Windischgrätze

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfred III. August z Windischgrätze na Wikimedia Commons
Kníže Alfred III. Windischgrätz na webu rakouského parlamentu
Seznam členů Windischgrätzovy vlády^{[nedostupný zdroj]}
Nekrolog v Národní politice
Rodokmen Windischgrätzů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)

[matrikaZ-1] Matriční záznam o úmrtí a pohřbu

[almanach-2] POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 459.

[3] Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 588

[4] ttp://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm

[Almanach-5] NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online.

[6] ttp://www.psp.cz/eknih/1889skc/5/stenprot/001schuz/s001004.htm

[NPWindischgrätz-7] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f JUDr. Alfred Windischgrätz mrtev. Národní politika. Listopad 1927, roč. 45, čís. 326, s. 1. Dostupné online.

[8] Alfred August Windischgrätz Archivováno 15. 5. 2011 na Wayback Machine. na stránkách Nakladatelství Libri

[9] ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství; Praha, 2006; s. 248 ISBN 80-86781-08-9

[10] LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 278

[zcn-11] Minulostí Západočeského kraje, Západočeské nakladatelství, 2004.

[12] Přehled majetku knížete Alfreda III. Windischgrätze in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online

[13] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 342

[14] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141

[15] PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Domažlice, 2014; s. 58–64 ISBN 978-80-87316-48-1

[16] HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků, Praha, 2021; s. 129–131 ISBN 978-80-86781-43-3

[17] Rodina Alfreda III. Windischgrätze in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser, Gotha, s. 322–323 dostupné online

[18] KURTANIČ, Josef A.: Thun-Hohenstein. Klášterecká větev; Klášterec nad Ohří, 2008; s. 13–14 ISBN 978-80-254-4262-3

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

Vláda Alfreda Windischgrätze (1893–1895)

Předseda vlády Předlitavska	Alfred z Windischgrätze (11. listopadu 1893 – 19. června 1895)

Ministři Předlitavska	Olivier de Bacquehem (vnitro) • Ernst von Plener (finance) • Stanisław Madeyski-Poray (kult a vyučování) • Friedrich Schönborn (spravedlnost) • Gundaker Wurmbrand-Stuppach (obchod) • Julius von Falkenhayn (zemědělství) • Zeno Welsersheimb (zeměbrana) • Apolinary Jaworski (haličské záležitosti)

Společní ministři Rakousko-Uherska	Gustav Kálnoky von Kőröspatak (zahraniční věci) •→ Agenor Gołuchowski (zahraniční věci) • Edmund von Krieghammer (válka) • Benjámin Kállay (finance)

Ministerští předsedové Předlitavska

Friedrich Ferdinand von Beust (1867) • Karel Vilém Auersperg (1867–1868) • Eduard Taaffe (1868–1870) • Ignaz von Plener (1870) • Leopold Hasner von Artha (1870) • Alfred Potocki (1870–1871) • Karl Sigmund von Hohenwart (1871) • Ludwig von Holzgethan (1871) • Adolf Auersperg (1871–1879) • Karl von Stremayr (1879) • Eduard Taaffe (1879–1893) • Alfred August Windischgrätz (1893–1895) • Erich von Kielmansegg (1895) • Kazimír Felix Badeni (1895–1897) • Paul Gautsch (1897–1898) • Franz Thun und Hohenstein (1898–1899) • Manfred Clary-Aldringen (1899) • Heinrich von Wittek (1899–1900) • Ernest von Koerber (1900–1904) • Paul Gautsch (1904–1906) • Konrad Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst (1906) • Max Wladimir von Beck (1906–1908) • Richard von Bienerth-Schmerling (1908–1911) • Paul Gautsch (1911) • Karl von Stürgkh (1911–1916) • Ernest von Koerber (1916) • Heinrich Clam-Martinic (1916–1917) • Ernst Seidler von Feuchtenegg (1917–1918) • Max Hussarek von Heinlein (1918) • Heinrich Lammasch (1918)