Zemské volby v Čechách 1883

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zemské volby v Čechách 1883 byly volby konané v Českém království 28. a 30. června 1883, kterými byli zvoleni poslanci Českého zemského sněmu coby zákonodárného sboru zemské samosprávy v rámci rakousko-uherského, respektive předlitavského ústavního systému.[1] Probíhaly podle kuriového systému.

Dobové souvislosti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1883 byla v Předlitavsku již po čtyři roky u moci konzervativní vláda Eduarda Taaffeho, kterou na Říšské radě (celostátní parlament) podporovala staročeská strana společně s polskými poslanci a německorakouskými konzervativci (takzvaný železný kruh pravice). Zemské volby roku 1883 byly prvním hlasováním po vzniku této koalice. Přechodem do provládního tábora ukončili staročeši definitivně politiku pasivní rezistence a aktivně se zapojili do práce zákonodárných sborů.

Česká politická scéna byla počátkem 80. let dominována staročeskou stranou, zatímco mladočeská strana byla pasivní a zásadněji se neodlišovala. Na celostátní úrovni podporovala drtivá většina českých politiků vládu Eduarda Taaffeho.[2]

Výsledky voleb[editovat | editovat zdroj]

Volební systém do Českého zemského sněmu odpovídal parametrům, které zde nastavila již únorová ústava roku 1861. Zvoleno bylo 236 poslanců a to ve čtyřech skupinách: kurie venkovských obcí, skupina měst, skupina obchodních a živnostenských komor a kurie velkostatkářská, ve všech s omezeným volebním právem (volební cenzus). Na sněmu pak tyto čtyři volební skupiny tvořily tři kurie (poslanci zvolení za skupinu měst a skupinu obchodních a živnostenských komor zasedali v společné kurii měst). Kromě nich na sněmu zasedalo šest nevolených virilistů, kteří mandát nabývali z titulu své funkce.[3][4]

Ve volbách v etnicky českých obvodech jasně zvítězila staročeská strana, zatímco mladočeši získali jen 12 mandátů.[5] Obě tyto hlavní české politické strany ovšem svůj volební postup koordinovaly a kandidovaly ve shodě jako státoprávní klub. Ten navrhl 84 kandidátů, z nichž bylo zvoleno 83. Jedinou výjimkou byl obvod Sušice, Horažďovice v kurii venkovských obcí, ve kterém státoprávního kandidáta porazil klerikál Jan Duben. V pěti etnicky českých obvodech pak státoprávní klub nenavrhl oficiálního kandidáta a zvoleni zde byli nezávislí kandidáti svobodomyslného (mladočeského) ražení. Z hlediska etnické rivality mezi Čechy a Němci přinesly volby úspěch českým pozicím. V kurii venkovských obcí a měst a komor bylo zvoleno 89 Čechů (v předchozích volbách 85) a 62 Němců (předtím 66). Němci nadále disponovali slabou většinou v kurii měst (44:43 poslancům), ovšem v kurii venkovských obcí byla silná česká většina (49:30). České etnikum ovládlo všechny volební obvody v Praze, německý kandidát nicméně uhájil mandát v městské kurii v obvodu České Budějovice (byť početní rozdíl mezi českým a německým voličským táborem se zde od předchozích voleb snížil).[6][7]

Výraznější přesuny politických sil proběhly ve velkostatkářské kurii, kde získala většinu Strana konzervativního velkostatku, která sdružovala šlechtu a velké pozemkové vlastníky odmítající centralistické pojetí rakouského státu. V kombinaci se staročeskými úspěchy tak měl zemský sněm poprvé od počátku 70. let 19. století federalistickou (nebo alespoň autonomistickou) většinu. V menšině se naopak ocitli centralisticky orientovaní čeští Němci. Ti postupně přecházeli na defenzivní strategii; v roce 1884 neúspěšně navrhli administrativní rozdělení Čech podle etnické hranice a od roku 1886 zahájili pasivní rezistenci a po zbytek funkčního období se nezapojovali do činnosti sněmu.[1][8]

Podle sociálního a profesního dělení byli etnicky čeští poslanci zemského sněmu zvolení v kuriích měst, venkovských obcí a živnostenských a obchodních komor rozděleni následovně: 57 buržoazních a maloburžoazních vzdělanců (z toho 21 právníků, 6 lékařů a lékárníků, 7 vysokoškolských učitelů, 6 středoškolských učitelů, 1 učitel nižších škol, 6 vědců a novinářů, 4 katoličtí kněží a 6 samosprávných úředníků), 9 buržoazních podnikatelů (z toho 6 továrníků, 2 obchodníci a peněžníci a 1 manažer), 7 příslušníků maloburžoazie (z toho 1 řemeslník a živnostník a 6 blíže neurčených měšťanů), 17 příslušníků agrární buržoazie (z toho 13 rolníků či statkářů a 4 mlynáři) a 2 šlechtičtí velkostatkáři.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 316. (česky) 
  2. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 370. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  3. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky) 
  4. Seskupení poslanců sněmu král. českého. Národní listy. Říjen 1901, roč. 41, čís. 289, s. 2. Dostupné online. 
  5. Česká společnost 1848-1918. 370-371
  6. Volby do sněmu zemského. Národní listy. Červen 1883, roč. 23, čís. 153, s. 1. Dostupné online. 
  7. Po volbách. Národní listy. Červenec 1883, roč. 23, čís. 156, s. 2. Dostupné online. 
  8. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 318. (česky) 
  9. KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-022-1. S. 107. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]