Přeskočit na obsah

Jindřich Domináček z Písnice

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jindřich Domináček z Písnice
Místokancléř Českého království
Ve funkci:
leden 1601 – 1608
PanovníkRudolf II.
Královský prokurátor
Ve funkci:
1593 – 1601
PanovníkRudolf II.
PředchůdceVilém Vostrovec z Kralovic na Vlašimi
NástupceJakub Menšík z Menštejna
Koncipista v české dvorské kanceláři
Ve funkci:
? – 1593
PanovníkRudolf II.
Druhý sekretář v české dvorské kanceláři
Ve funkci:
1591 – ?
PanovníkRudolf II.
Rada nad apelacemi (úředník apelačního soudu) v Praze
Ve funkci:
1587 – 1591
PanovníkRudolf II.
Kancléř na zámku v Českém krumlově u Viléma z Rožmberka
Ve funkci:
1582 – 1587
Stranická příslušnost
Členstvíkatolická
Narození1555
Úmrtí1608 (ve věku 52–53 let)
Titulrytíř
DětiAlbrecht, Jan
Příbuzníděd: Jan Domináček z Písnice
bratr: Zikmund Domináček z Písnice (asi 1546 – asi po 1608)
vnuk: Adam Jindřich Karel z Písnice († 1652)
pravnuk: Jan Ferdinand z Písnice († 1692)
Alma materBoloňská univerzita
Zaměstnáníúředník, politik
Náboženstvířímskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich Domináček z Písnice (1555[1][2][3] – 7. srpna[3] nebo 11. srpna 1608[4]) byl český šlechtic z rodu rytířů z Písnice. Zastával úřad královského prokurátora a v letech 1601–1608 místokancléře Českého království. V úřadě se choval povýšeně, prováděl finanční machinace a zpronevěry. Jako odchovanec jezuitů stál na radikální katolické straně. Veřejná žaloba v roce 1608 zpochybnila jeho podivně nabytý majetek a rytířský původ.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Domináček z Písnice pocházel ze vzdělaného rodu z Písnice nedaleko Prahy. Jeho děd Jan Domináček z Písnice získal na univerzitě v Paříži bakalářský titul a vyučoval uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského, zastával také úřad českého místopísaře (1533–1537).[2] Jindřichův starší bratr Zikmund Domináček byl původně jezuita, později světský kněz, působil například jako farář ve Velešíně.[5]

V roce 1556 zemřel Jindřichu Domináčkovi z Písnice otec. Jednoletého sirotka se ujal vzdálený příbuzný Jan Lažický z Písnice, který působil v rožmberských službách. Jeho dcerou byla Lidmila Lažická z Písnice, která se provdala za Thomase, bratra věhlasného alchymisty rytíře Edwarda Kelleyho z Imany. Po Kelleyho pádu a smrti byl právě Jindřich Domináček tím, kdo se postaral díky příbuzenským vazbám o jeho ženu a nezletilou dceru Alžbětu Johannu Westonovou neboli Westonii. Westonia byla básnířkou a Jindřich stál u zrodu její umělecké kariéry, za což mu věnovala jednu ze svých prvních básní.[6] Jindřich tak mohl vrátit dobrodiní, kterého se mu od Lažických dostalo v dětství a díky kterému mohl studovat na jezuitských akademiích ve Vídni a v Ingolstadtu. Nakonec studoval na univerzitě v Bologni, kde se stal doktorem práv. Do Čech se ze studií vrátil v roce 1582.[1]

Začal pracovat pro jihočeského velmože Viléma z Rožmberka (1535–1592), který v letech 1570–1590 vykonával úřad nejvyššího purkrabího Českého království. Jindřich ve Vilémových službách zastával pět let úřad kancléře na zámku v Českém krumlově (1582–1587). K jeho kompetencím patřilo vyřizování sporů a rozepří a částečně kontrola finančního hospodaření. Jindřich Domináček k teoretickým znalostem získal cenné byrokratické a odborně právní zkušenosti.[1]

Na doporučení Viléma z Rožmberka získal v roce 1587 post u pražské rady nad apelacemi (apelačního soudu).[pozn. 1] Tady se důvěrněji seznámil s apelačním prezidentem Jiřím mladším Popelem z Lobkowicz (1556–1590). V roce 1591, kdy byl nejvyšším kancléřem Adam II. z Hradce (1549–1596), byl přijat na místo druhého sekretáře v české dvorské kanceláři. Nerozuměl si tam s utrakvistickým místokancléřem Kryštofem Želinským ze Sebuzína a na jeho popud musel Jindřich Domináček přejít na méně atraktivní pozici koncipisty. Koncipisté se řadili pouze k výkonnému personálu kanceláře a navíc hádky s místokancléřem pokračovaly.[7]

Jiří mladší Popel z Lobkowicz zprostředkoval kontakty k nejvyššímu hofmistrovi Jiřímu staršímu Popelovi z Lobkowicz (1540–1607) a prostřednictvím jeho protekce se Jindřich Domináček stal v roce 1593 královským prokurátorem.[8] Ze své pozice působil u komorního soudu.[2] Na sněmu v březnu 1593 vystoupil radikální katolík Jiří starší Popel z Lobkowicz proti císaři Rudolfovi II., požadoval omezení panovníkovy moci a nárokoval si uprázdněný úřad nejvyšší purkrabího. Následoval proces, jehož vedení se ujal neúprosný žalobce královský prokurátor Jindřich Domináček.[8] Svého bývalého podporovatele nařkl z velezrady a spiknutí proti císaři. Jiří Popel byl zbaven úřadu, na jaře 1594 byl odsouzen na doživotí a ke ztrátě majetku.[9]

V roce 1601 se Jindřich stal místokancléřem v české dvorské kanceláři. V kanceláři se prosadila katolická strana, která s podporou španělských vyslanců a papežského nuncia sledovala protireformační strategii. Nejvyšším kancléřem byl tehdy Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz (1568–1628) a sekretářem Jan Mencl z Kolsdorfu († 1614). Kancelářským koncipistou se stal v roce 1601 Domináčkův někdejší hospodářský úředník Jan Bureš z Libnova, který byl s pomocí Domináčka přijat do rytířského stavu.[10][11] Z titulu menšího zemského úředníka působil také jako přísedící většího zemského soudu za rytířský stav.[12] Účastnil se také královské rady.[13]

Jindřich Domináček zneužíval svého úřadu a systematicky se nezákonně obohacoval. V roce 1608 na něj byla podána veřejná žaloba. Bylo mu vytýkáno, že ještě jako královský prokurátor poškodil odsouzeného Lobkowicze, že se choval bezohledně v náboženských otázkách, ale především, že se obohacoval na úkor šlechty a královské komory. Obžaloba požadovala zabavení snadně nabytých statků a prokázání šlechtictví.[14]

Domináček reagoval útěkem z Prahy a na začátku srpna 1608 zemřel. O dva měsíce později byl vynesen rozsudek, který odhalil jeho peněžní zpronevěry a machinace. Za 11 let v úřadu připravil českou komoru o více než 39 000 kop grošů českých. Díky katolické straně rod však o erb ani o majetek nepřišel.[14][15]

„ [1608] Umřel v Praze doktor Jindřich z Písnice, jsa místokancléřem Království českého, byv předtím nejvyšším prokurátorem Caesareae Majestatis [Císařské Milosti], a z nízka vysoko vzešel. “
—  Mikuláš Daczický z Heslowa[16]

Majetek

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1592 mu Rudolf II. věnoval dům U Zlatého medvěda na Újezdě na Malé Straně v Praze.[8] V roce 1595 mu císař přiznal statek Hořany na panství Most v Žateckém kraji, o rok později ho prodal o několik tisíc kop grošů českých dráže zpět obci Mostu.[10]

Hartenberg v roce 1819

V roce 1597 v Loketském kraji v podhůří Krušných hor koupil podvodným způsobem statek Hartenberg (Hertenberk),[17] jehož záměrně podhodnocená cena činila 14 000 kop grošů českých. Přestože cena byla příznivá, Domináček se písemně obrátil na císaře a požadoval další slevu. Císař nakonec souhlasil s částkou pouhých 8 000 kop. Splatil ovšem jen 5 200 kop grošů českých a zbytek měl splatit pravidelnými dodávkami dřeva do okolních královských stříbrných a cínových dolů v Oloví, Jáchymově a Horním Slavkově. Dřevo však nedodával a provoz dolů v Oloví byl zastaven a v Jáchymově a Slavkově ochromen.[10] Hrad Hartenberg byl ve velmi špatném stavu, proto ho na začátku 17. století začal přestavovat na třípatrový obdélný zámek ve slohu saské renesance.[17] Na hartenberském zboží provozoval hamry, v nichž zpracovával železnou rudu ze sousedního šlikovského Falknova (Sokolova).[10] Falknovským hrnčířům dodával kvalitní hartenberskou hlínu.[17] V roce 1599 (nebo už 1597)[18] opět výhodně přikoupil panství Luby u Chebu (Schönbach, Šenpach) za 6 000 kop grošů českých.[10] Teprve v roce 1601, kdy se stal místokancléřem, byla obě zboží zapsána do zemských desk. Z Chomutova pozval na svá zboží jezuity.[10]

Jako místokancléř bohatl i díky darům a úplatkům. Na Loketsku rozšiřoval majetek. V roce 1604 přikoupil od české komory Vackov a Suchou a v roce 1607 samotné městečko Luby.[17]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Dne 11. listopadu 1582 se oženil, manželku si přivedl z Vídně.[19] Syn Albrecht se stal císařským číšníkem Rudolfa II., což se nelíbilo starožitným urozeným panským a rytířským rodům, jejichž členové dosud tuto prestižní službu vykonávali.[14] Syn Jan byl v roce 1624 povýšen do panského stavu jako odměnu za násilné pokatoličťování Loketska.[17][15]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Vilém z Rožmberka si vytvářel ze svých někdejších služebníků a úředníků síť klientů. Snažil se je prosadit do nižších zemských úřadů, k zemským deskám, do české kanceláře a do finančních institucí. Vděční důvěrníci mu pak vycházeli v různých záležitostech vstříc.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 81. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  2. ↑ a b c Ottův slovník naučný, XIX. díl (P - Pohoř). Praha: Vydavatel a nakladatel J. Otto, 1902. Dostupné online. S. 796. 
  3. ↑ a b BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků II. Praha: Svoboda, 1985. 532 (374–905) s. S. 791. 
  4. ↑ PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 375. 
  5. ↑ BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků I. Praha: Svoboda, 1985. S. 312. Dále jen Životy posledních Rožmberků I. 
  6. ↑ SVITÁK, Ivan. Malostranská Sapho. Opožděná recenze díla Elizabethy Johanny Westonové (1582–1612). Překlad Miroslav Šubrt. 1994. vyd. Praha: [s.n.] 137 s. 
  7. ↑ Rytíři renesančních Čech, s. 81–82
  8. ↑ a b c Rytíři renesančních Čech, s. 82
  9. ↑ KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 114. 
  10. ↑ a b c d e f Rytíři renesančních Čech, s. 83
  11. ↑ BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. S. 112. Dále jen Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. 
  12. ↑ Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 98
  13. ↑ Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 116
  14. ↑ a b c Rytíři renesančních Čech, s. 84
  15. ↑ a b MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník I. Praha: Horizont, 1993. ISBN 80-7012-070-3. S. 29. 
  16. ↑ DAČICKÝ Z HESLOVA, Mikuláš. Prostopravda. Paměti. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. 581 s. (Stará česká literatura). Dostupné online. S. 282. 
  17. ↑ a b c d e BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 78. Dále jen Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy. 
  18. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, s. 201
  19. ↑ Životy posledních Rožmberků I, s. 310

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. 
  • BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. Kapitola Podvody prohnaného místokancléře, s. 80–85. 
  • STLOUKAL, Karel. Jindřich z Písnice. In: Sborník prací věnovaných J. B. Novákovi k 60. narozeninám. Praha: [s.n.], 1932. S. 363–380.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jindřich_Domináček_z_Písnice&oldid=24145562“