Páni z Talmberka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Páni z Talmberka
Erb šlechtického rodu pánů z Talmberka
Erb šlechtického rodu pánů z Talmberka
země České království
mateřská dynastie Kounicové (?)
tituly Hrabě
rok založení 1443
vymření po meči 1735
větve rodu Jankovští z Talmberka, Talmberkové ze Smilkova, Talmberkové z Vlašimi

Talmberkové, či páni z Talmberka, Talenberka apod. (německy Talmberg, Thalenberg, či Tallenberg) byli starý český panský rod.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zbytky věže hradu Talmberk
Opuštěný hrad Talmberk, autor Jan Antonín Venuto, rok 1820

Syn či synovec pražského purkrabího Hroznaty z Úžic, Vilém, držel v roce 1291 hrad TalmberkRatají na řece Sázavě. Jeho potomkům patřily Slatiňany, Miličín, statky na Čáslavsku i ve východních Čechách. Působili vícekrát jako sudí či purkrabí.

V době pohusitské zůstali katolíky a někteří zastávali významné církevní úřady. Pavel z Miličína a Talmberka byl v letech 1420 proboštem Metropolitní kapituly pražské a v letech 1434 až do své smrti v roce 1450 biskupem olomouckým.

Pavel Pouček z Talmberka byl rytířem kláštera Řádu křižovníků - Strážců Božího hrobu a v letech 1484-1496 zastával úřad administrátora pražského arcibiskupství[1].

Větvení rodu[editovat | editovat zdroj]

Koncem 16. století se rozdělili na dvě větve, smilkovskou a vlašimskou. Jan, který pocházel ze smilkovské linie, získal Prčici, působil jako zemský soudce a hejtman vltavského kraje. Jeho syn Vilém přikoupil k rodovému majetku Suchomasty a Vlčkovice. I on zastával funkci vltavského hejtmana. Koncem 17. století smilkovská větev vymřela.

Jiří († 1623), který pocházel z vlašimské větve, koupil Postupice, od roku 1618 vykonával post nejvyššího komorníka, zapojil se do stavovského povstání, díky přímluvě svého syna Bedřicha, který byl katolíkem, unikl potrestání. Bedřich z Talenberka († 1643) se po roce 1621 stal prezidentem apelačního soudu, zasedal v mimořádném soudu s tzv. povstalci, později působil jako nejvyšší sudí, komorník a hofmistr. Tohoto vlivu a postavení dosáhl také díky prozíravé půjčce císaři již v roce 1621, panovník tuto půjčku splatil velkým množstvím statků.

Jan Maxmilián Sezima z Talmberka († 5. března 1693 v Arnoštovicích) od roku 1666 hofrychtéř a komorní rada. Byl ženatý s Johanou Františkou Vratislavovou z Mitrovic a podruhé s Maxmilianou Apolenou Měsíčkovou z Výškova. Vlastnil Talmberský kodex, v němž jsou obsaženy důležité právní listiny ze 14. století, korunovační řád Království českého či výpisy ze zemských desk. V současnosti je kodex uložen v Národním muzeu v Praze.

Vlašimská linie se rozdělila ještě do dvou odnoží. V roce 1735 zemřel poslední mužský člen rodu.

Erb[editovat | editovat zdroj]

V červeném štítě nosí dva stříbrné leknínové listy. Toto znamení mají podobné s pány z Kounic, z Martinic a z Újezdce. Podle historika Františka Palackého se měly všechny tyto rody odštěpit od velkého rodu Kouniců, jeho domněnka nebyla dosud spolehlivě vyvrácena, ani potvrzena.

Osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Linie byla poté přerušena. Později jsou zmiňováni bratři

Podle novější, nedoložené verze rodokmenu jsou písemně doložené následující osoby: Ješek (1355–1374) a Vilém (1355–1382). Diviš (doložen v letech 1397 až 1414) byl pánem na hradě Talmberku, po něm následovali Oldřich (1417) a Štěpán (doložen kolem roku 1444). Krom toho byli také bratři Prokop (doložen v letech 1417–1437) se syny Milotou, Závišem a Alešem (doložen v roce 1437). Bratři Prokopa (beze jmen potomků) byli Diviš (doložen v letech 1431–1455) a Hynek (doložen v letech 1437–1465), pán na Talmberku. Vítek byl pánem na Slatiňanech, podílel se roku 1440 na čáslavském shromáždění a roku 1448 vtrhl do Prahy. Měl dva syny, Matouše a Vítka. Roku 1459 byl jistý Diviš z Talmberka jemnován královským maršálem, jeho sídlem byly rovněž Slatiňany. V následujícím období se rod rozdělil do několika dalších větví.

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Lobkovici, Trčky, Hrzány, Valdštejny, Španovskými z Lisova, Voračickými z Paběnic, či Žerotíny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Podlahaː Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum sanctae Metropolitanae ecclesiae Pragensis a promordiis usque ad praesentia tempora. Praha 1912, s. 105-108.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola z Talmberka, s. 161-162. 

Související články[editovat | editovat zdroj]