František Mensdorff-Pouilly
| František z Mensdorff-Pouilly | |
|---|---|
| Narození | 13. března 1897 Boskovice  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 31. ledna 1991 (ve věku 93 let) Horn  Rakousko |
| Místo pohřbení | rodová hrobka na hřbitově v Luisingu[1] |
| Titul |  hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) |
| Choť | (1927) Terezie Sternbergová (1902–1985) |
| Rodiče | Alfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a Ida Marie Paarová (1867–1945) |
| Příbuzní | bratr: Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) švagr: Jiří Sternberg (1888–1935) švagrová: Marie Gabriela Sternbergová (1890–1934) tchán: Filip Sternberg (1852–1924) tchyně: Karolína Thurn-Valsassina-Como-Vercelli (1863–1944) synovec: Hugo Mensdorff-Pouilly (1929–2023) děd: Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly (1810–1894) babička: Marie z Lambergu (1833–1876) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
František Josef hrabě Mensdorff-Pouilly (13. března 1897 Boskovice – 31. ledna 1991 Horn, Dolní Rakousy)[2] byl český šlechtic z rodu Mensdorff-Pouilly a signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939.
Život
[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z původně lotrinského šlechtického rodu. Narodil se jako pátý potomek Alfonse Vladimíra Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a jeho manželky Idy, roz. Paarové (1867–1945).
Oženil se 12. září 1927 v Praze s Terezií (Sitou) Sternbergovou (6. 1. 1902 Vídeň – 16. 2. 1985 Benešov), dcerou Filipa Sternberga (1852–1924) a Karolíny, roz. Thurn-Valsassina-Como-Vercelli (1863–1944). Terezie a její sestra Marie Gabriela (1890–1934) byly dědičkami statku a zámku Jemniště. Po svatbě bydleli manželé Na Podlesí v zámečku přestavěném z bývalé továrny. Po smrti manželčiny sestry Marie Gabriely v roce 1934 bydleli na zámku v Jemništi. Za války byla na jejich majetek uvalena vnucená správa a manželé se přestěhovali zpět do zámečku Na Podlesí. V roce 1943 byli nuceni zámek Jemniště prodat.[pozn. 1] Dostali za něj 18 milionů. Peníze uložili do banky jako důkaz, že prodej nebyl dobrovolný.[pozn. 2] Za války pracoval František Mensdorff-Pouilly ve Vlašimi v hospodářském družstvu. Jeho manželka začala chovat slepice. Po skončení války se již na Jemniště nevrátili a postupně museli opustit zámeček na Podlesí a přestěhovali se na faru v Postupicích.[pozn. 3] Během života pracoval František Mensdorff-Pouilly jako dělník v lese a pomáhal faráři jako kostelník. Po smrti manželky prožil stáří v pensionu pro seniory v Hornu.
Pochován byl v rodové hrobce na hřbitově v Luisingu v Burgenlandu.[1][pozn. 4] Tam byly také převezeny ostatky jeho ženy.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Koupil ho Oskar Danek von Esse (1893–?), vnuk spoluzakladatele firmy Daněk & Co (pozdější ČKD). Ostentativně se hlásil k německé národnosti a kolaboroval s nacisty, Jemniště získal jako náhradu za svůj zámek Tloskov, který byl zabrán pro účely cvičiště zbraní SS.[3]
- ↑ Peníze zůstaly na účtu v bance i po válce a po měnové reformě ztratily hodnotu.[3]
- ↑ Majitelé dřívějšího panství se zámkem byli patrony kostela sv. Martina, za což jim přináleželo právo na přístřeší v případě nejvyšší nouze.[3] Obdobně bydleli na faře v Kostelci nad Orlicí František Josef Kinský (1879–1975) a jeho manželka Marie Paulina, roz. z Bellegarde (1888–1953).
- ↑ Hrobka se nachází v zadní části na úpatí hřbitovního kopce Hagensdorf-Luising (Friedhofshügel Hagensdorf-Luising).
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Luising Friedhof [online]. Royalty (Travel) Guide [cit. 2026-01-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 260.
- ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 68–69.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Příběhy české šlechty, Vladimír Votýpka, nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl, rok vydání: 1995, 2001, 2002, ISBN 80-7185-507-3, stran 408, 3. vydání