Jaromír Hrubý z Jelení
| Jaromír Hrubý-Gelenj | |
|---|---|
| Zástupce českého velkopřevora řádu maltézských rytířů | |
| Ve funkci: 1990 – 1991 | |
| Předchůdce | Cyril Toumanoff (jako velkopřevor) |
| Nástupce | František Lobkowicz (jako zástupce velkopřevora) |
| Narození | 2. listopadu 1922 Červené Pečky  Československo |
| Úmrtí | 18. července 2012 (ve věku 89 let) |
| Místo pohřbení | Hrobka Hrubých z Gelenj v Červených Pečkách |
| Titul |  baron (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) |
| Rodiče | Josef Hrubý z Jelení (1866–1943) a Karola Bukuwková z Bukuwky (1889–1952) |
| Příbuzní | sestra: Marie Hrubá-Gelenj, provd. Thurn-Vasássina (1924–1996) sestra: Anna Hrubá-Gelenj (1926–2023) bratr: Bedřich Hrubý-Gelenj (1927–?) sestra: Alžběta Hrubá-Gelenj, provd. Sternbergová (1929–2021) sestra: Karla Hrubá-Gelenj (1931–?) děd: Theodor Karel Hrubý z Gelenj (1826–1914) babička: Karolína z Ledebur-Wichelnu (1839–1930) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jaromír Hrubý-Gelenj, zjednodušeným pravopisem Jaromír Hrubý z Jelení (2. listopadu 1922 Červené Pečky – 18. července 2012)[1] byl čestný rytíř Maltézského řádu,[1] patřil do českého šlechtického rodu Hrubých z Jelení. V době komunismu byl pro svůj šlechtický původ perzekvován.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako první syn Josefa barona Hrubého z Gelenj (1866–1943), který v září 1939 podepsal prohlášení české šlechty, a jeho manželky Karoly (Sarolty) Bukuwkové z Bukuwky (1889–1952). Za války v roce 1942 byla na majetek rodu uvalena vnucená správa. Měl pět sourozenců, kteří neodešli z Československa ani po Únoru 1948.[pozn. 1]
V roce 1945 převzal Jaromír s matkou správu statků Červené Pečky a Morány, ke kterým patřily pole, lesy i průmyslové podniky včetně pivovaru (založen v roce 1670) a cihelny.[3] Studoval na lesnické fakultě v Praze. Chyběly mu už jen dva semestry, ale po komunistickém puči v roce 1948 školu nesměl dokončit.[4] Pak pracoval jako traktorista v jejich bývalém velkostatku.[4] Sestra Marie Josefa (1924–1996), která studovala vysokou školu zemědělskou, byla zatčena a držena ve vyšetřovací vazbě sedm a půl měsíců. Matku Karolu vyslýchali dva týdny.[5] Na začátku roku 1950 byl zatčen i on sám a vězněn tři měsíce ve vězení v Kolíně a pak dva roky v táboře nucených prací.[4] Vystřídal Pardubice, Všebořice a pracoval na stavbě věznice v Ruzyni.[6] Nakonec byl znovu v Pardubicích, kde mimo jiné stavěl nádraží.[7]
Po propuštění z vězení byl zaměstnán u dopravních staveb. Po složení kvalifikační zkoušky na kopáče vykonával tuto činnost.[7] Postupně se živil jako řidič, jeřábník, betonář, asfaltér a u posádky těžkých strojů na stavbě dálnice z Prahy do Brna poblíž Šternova.[8] Později pracoval v zahraničním oddělení podniku, protože ovládal cizí jazyky.[8] U Staveb silnic a železnic nakonec pracoval 39 let.[9]
Zůstal svobodný a bezdětný.
Po roce 1989 byl Jaromír Hrubý z Jelení jmenován zástupcem velkopřevora Suverénního řádu Maltézských rytířů. Do řádu vstoupil tajně v roce 1942 a udržoval jej až do roku 1989 při životě.
V rámci restitucí získal po roce 1989 lovecký zámeček Morány.
Zemřel v roce 2012. Zádušní mše svatá a poslední rozloučení se zemřelým se konalo 27. července 2012 v kostele sv. Petra a Pavla v Čestíně, mši sloužil biskup František Lobkowicz. Následující den byly ostatky uloženy za účasti členů rodiny do hrobu před rodinnou hrobkou v Červených Pečkách.[10]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Teprve v roce 1968 emigrovala do Rakouska Jaromírova sestra Alžběta (1929–2021) s manželem Zdeňkem Sternbergem (1923–2021) a na začátku 80. let 20. století Marie Josefa (1924–1996), která se provdala za Maxmiliána Thurn und Valsassina (1910–1991).[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 170.
- ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 367. Dále jen Příběhy české šlechty.
- ↑ Příběhy české šlechty, s. 352
- ↑ a b c Příběhy české šlechty, s. 355
- ↑ Příběhy české šlechty, s. 378–379
- ↑ Příběhy české šlechty, s. 356
- ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 357
- ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 358
- ↑ VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. S. 38.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, D. Odešel pan Jaromír Hrubý. Červenopečecký čtvrtletník. Roč. 2012, čís. 3, s. 4–5. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. Kapitola 16.