Markvartici

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Markvartici
(Markvarticové)
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Mateřská dynastieMarkvartici
TitulyRytíři, svobodní páni
ZakladatelMarkvart
Rok založení1159
Vymření po meči1280
Větve roduLemberkové, Vartenberkové, Valdštejnové, páni z Michalovic, páni ze Zvířetic, páni z Děvína, páni z Března, páni z Dětenic, páni z Hruštice, páni z Ralska, páni z Polné, páni z Rohozce, páni z Rotštejna, páni z Velešína

Markvarticové (též Markvartici) je někdejší starobylý šlechtický rod, jeden z prvních na území severních Čech. Dostali jméno po prvním doloženém předku (v roce 1159) Markvartovi, který za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců získal rozsáhlá území v povodí řeky Jizery.[1][2] Jeho četní potomci v průběhu několika generací založili na tomto území četné hrady, městečka, kláštery a podle jejich pojmenování dali vzniknout řadě rodových větví, známých jako Lemberkové, Vartenberkové[3], Valdštejnové, Páni z Michalovic, Páni ze Zvířetic[4] a další.

Počátek rodu[editovat | editovat zdroj]

Zbytky hradu Zvířetice u Mladé Boleslavi

Protože se v 12. století nepoužívala příjmení, není dodnes možné s jistotou vytvořit rodovou posloupnost nejstarších Markvarticů a tak uváděná fakta jsou spíše hypotézami historiků. Jednou z nich je možnost, že Markvartici byli následovníci charvátských knížat žijících předtím na tomto území.[5] Není jisté, zda byli původem ze Saska, nebo částečně poněmčelý český rod. Používali zprvu jména česká i německá. Za nejstaršího z rodu Markvarticů je označován Markvart (Marquardus). Z roku 1144 se jeho jméno jakožto svědka vyskytlo na listině týkající se založení kláštera v Plasech. Další záznam o Markvartovi (snad to byl tentýž) je z roku 1159, kdy již byl komořím u dvora knížete, později krále Vladislava II. a za svou službu dostal výsluhou spolu se svým bratrem Benešem od krále velká území zejména u horního toku Jizery. Král jim daroval nově budovaný klášter v Hradišti na soutoku Jizery a Zábrdky.[6]

Markvart měl tři nám známé syny, Heřmana, Havla a Záviše. O pokračování rodu se postaral Heřman (viz kapitola níže). O jeho bratrech víme málo, Havel byl kanovníkem a Záviš byl roku 1184 purkrabím v Mladé Boleslavi.[6]

Markvartův syn Heřman[editovat | editovat zdroj]

Záznamy o něm jsou z let 1175 až 1197. V roce 1175 sloužil u dvora jako maršálek a zažil zde celou řadu panovníků. roku 1197 byl purkrabím v Kladsku. Jeho zásluhou byl dostavěn kolem roku 1177 klášter Hradiště nad Jizerou, sídlo Cisterciáckého opatství P. Marie.[7][8] Cisterciáci přinesli s sebou z Plas znalost pokrokových forem zemědělství. Měl tři syny (Beneše, Markvarta z Března a Záviše). Díky nim byl praotec mnoha významných šlechtických rodin, pánů ze Zvířetic, Lemberka, Vartenberka, Michalovic i Valdštejnů.

Členové rodu původem od Heřmana[editovat | editovat zdroj]

Lemberkové[editovat | editovat zdroj]

Páni z Michalovic[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnové[editovat | editovat zdroj]

Vartenberkové[editovat | editovat zdroj]

Další rody vycházející z Markvarticů[9][editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Markvartici,z historie nejstarší české šlechty z rané doby vlády Přemyslovců. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2010-12-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-04. 
  2. ANDĚL, Rudolf; KABÍČEK, Jan. Hrady a zámky Libereckého kraje. Liberec: Krajské nakladatelství Liberec, 1957. Kapitola Úvodem, s. 17. 
  3. Markvartici
  4. HERALDICKÉ MINIMUM. heraldika.kulna.cz [online]. [cit. 2010-12-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-23. 
  5. VOJTÍŠEK, Břetislav; VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Stráž pod Ralskem. Česká Lípa: END, 2002. ISBN 80-901955-7-1. Kapitola Markvartici, s. 19. 
  6. a b Stráž pod Ralskem 2002, str.21
  7. Leccos, Ottův slovník naučný - Markvartici
  8. Hrady a zámky 1957, str.17
  9. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 14-10-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 19-09-2010. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Markvartici ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích