Schaffgotschové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Schaffgotschové
Erb rodu Schaffgotschů
Erb rodu Schaffgotschů
země Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
tituly svobodní páni, říšská hrabata
zakladatel Jan Arnošt Schaffgotsch
rok založení (od 14. století ve Slezsku)
větve rodu francká, slezská, česká

Schaffgotschové jsou starobylý šlechtický rod německého původu, od 14. století usazený ve Slezsku. Pochází z oblasti Frank a původně se připomíná pod jménem Scof, respektive Schoff. Od německých jmen jejich nejstarších slezských sídel Kynast (=Chojnik) a Greiffenstein (=Gryf) vychází jejich šlechtická titulatura (hrabě Schaffgotsch, svobodný pán z Kynastu a Greiffensteinu). V 17. století se rod rozdělil na českou a slezskou větev, oběma liniím patřil rozsáhlý majetek na polské a české straně Krkonoš. Obě větve dosáhly hraběcího titulu, ale zatímco význam české větve poklesl v 19. století, slezská linie si díky bohatství z těžby uhlí udržela vysoké postavení až do roku 1945.

Česká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem české větve byl válečný zbohatlík Jan Arnošt (1623–1695), který díky sňatkům i vlastními nákupy získal majetek v Čechách a v roce 1681 byl povýšen do hraběcího stavu. Dědičný hraběcí stav pro celou rodinu získal až v roce 1703 jeho synovec Jan Arnošt Antonín (1675–1747), který zastával vysoké úřady a byl nejvyšším purkrabím Českého království. V 18. století dosáhla česká větev svého vrcholu, patřil jim rozsáhlý majetek ve východních Čechách, členové rodu zastávali funkce ve státní správě a hodnosti v armádě. V církvi se uplatnili českobudějovický biskup Jan Prokop (1748–1813) a brněnský biskup Antonín Arnošt (1804–1870).

Zřícenina hradu Chojnik (Kynast) v Polsku

Kvůli špatnému hospodaření i díky přecházení statků na spřízněné rody se majetek Schaffgotschů v Čechách začal rozpadat již koncem 18. století, posledním pozemkovým statkem v jejich vlastnictví byly Biskupice na Svitavsku. Jejich majitelem byl Jan Josef (1794–1874), který byl poslancem Moravského zemského sněmu a od roku 1861 i dědičným členem rakouské Panské sněmovny, v dalších generacích však Schaffgotschové v Českém království už nevlastnili žádný majetek. Posledním potomkem české větve byl Bedřich Karel (1905–1993), který žil v Rakousku.

Slezská větev[editovat | editovat zdroj]

Ze slezské linie byl do říšského panského stavu povýšen Kryštof (1552–1601) v roce 1592. Jeho syn Jan Oldřich (1595–1635) vynikl za třicetileté války jako císařský generál, jako stoupenec Albrechta z Valdštejna byl však popraven v Řezně a byly mu zabaveny statky. Jeho syn Kryštof Leopold (1623–1703) dosáhl rehabilitace rodiny i navrácení majetku a z vděčnosti nechal postavit na Sněžce kapli sv. Vavřince. Později byl prezidentem zemské komory ve Slezsku, uplatnil se také jako diplomat a v roce 1700 získal český hraběcí titul. Nejvýznamnějším členem slezské větve byl umělecky založený kníže-biskup ve Vratislavi Filip Gotthard (1715–1795).

Hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch (1623–1703)

Hmotné zázemí slezské linie bylo lepší než u českých Schaffgotschů, což dokládá výstavba monumentálního městského paláce ve Slezských Teplicích (1784–1788). Iniciátorem jeho vzniku byl Jan Nepomuk (1732–1808), který pro svůj rod získal dědičnou hodnost zemského hofmistra ve Svídnici, v 19. století jim připadlo i dědičné místo v pruské Panské sněmovně. Později slezští Schaffgotschové převzali jako dědicové uhelného magnáta Karola Godully rozsáhlé podnikatelské aktivity ve Slezsku. Společnost Gräflich Schaffgotsch’sche Werke zaměstnávala v uhelných dolech a továrnách přes pět tisíc dělníků. Vysoké výnosy z podnikání se také odrazily ve výstavbě dalších rodových sídel v 19. století. Na zámku Kopice a v městském paláci ve Slezských Teplicích žili Schaffgotschové do roku 1945, kdy jim byly majetky zestátněny, dnes potomci žijí v Německu a Rakousku.

Vývoj majetkových poměrů v Čechách a ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Městský palác Schaffgotschů ve Slezských Teplicích

Česká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem pozemkového vlastnictví v Českém království byl Jan Arnošt (1623–1695), který již v roce 1649 koupil statek Obědovice, po své druhé manželce Markétě Salomeně Bukovské pak v roce 1656 zdědil panství Sadová a Bílá Třemešná, později přikupoval i další menší statky (Sobětuchy, 1678). Kromě toho byl od roku 1663 majitelem domu č.p. 7 v Panské ulici v Praze (dnešní Kounický palác). Ačkoliv byl třikrát ženat, nezanechal potomstvo a ze svých statků vytvořil v roce 1686 rodinný fideikomis pro svého synovce Jana Arnošta Antonína (1675–1747).

Jan Arnošt Antonín sňatkem s Marií Barborou z Valdštejna připojil ke svým statkům Lázně Bělohrad a Horní Maršov. Zadlužení majetku dosáhlo v 18. století takové výše, že c.k. plukovník Jan Arnošt (1742–1825) musel požádat o zrušení fideikomisu a v roce 1786 prodal Sadovou a Bílou Třemešnou. Lépe se rodině dařilo na Horním Maršově, k němuž Josef Vilibald (1706–1772) přikoupil rozsáhlá krkonošská polesí až ke Sněžce. Tehdy došlo k úzkému propojení českých a slezských majetků, protože na polské straně Krkonoš se nacházelo nejstarší rodové sídlo hrad Chojnik.

Zámek v Lázních Bělohrad

K dočasnému rozšíření rodového majetku ve východních Čechách došlo v roce 1813, kdy Jan František (1792–1866) převzal jako dědictví po matce z rodu Blümegenů panství Dolní Adršpach. To prodal již v roce 1820, ale další součást blümegenovského dědictví, Biskupice na Svitavsku, zůstalo majetkem jeho potomků do roku 1874, kdy sňatkem přešlo na rod Thurn-Taxisů. V 19. století došlo i ke ztrátě Horního Maršova, když Jan Josef (1741–1806) měl jen dcery a sňatkem jedné z nich přešel Horní Maršov s Bělohradem na rod Aichelburgů.

Slezská větev[editovat | editovat zdroj]

Ze slezské linie pobýval na území dnešní České republiky vratislavský biskup Filip Gotthard (1715–1795), který učinil ze svého sídla v Javorníku centrum společenského a kulturního života. Jeho mladší bratr Antonín Gotthard (1721–1811) koupil v roce 1791 nedaleko od Javorníku statek Vlčice a na zdejším zámku pak jeho potomci sídlili až do roku 1921. Majetkem Antonína Gottharda a jeho syna Josefa byl krátce také honosný zámek Kravaře (1787–1815), který byl dočasně hlavním rodovým sídlem. Po prodeji Kravař přesídlila rodina Josefa Schaffgotsche na empírový zámeček Kociánka v Brně. Z finančních důvodů později došlo k pronájmu Kociánky Královopolské strojírně a nakonec k prodeji v roce 1914. V Brně se také nacházela rodinná hrobka Schaffgotschů, zanikla však v roce 1946 při stavbě železniční trati.

Filip Gotthard Schaffgotsch (1715–1795), kníže-biskup ve Vratislavi

V dnešním Polsku byl nejstarším rodovým sídlem hrad Chojnik, od jehož německého názvu Kynast vycházel i jeden z rodových titulů (svobodný pán z Kynastu). V chojnickém podhradí vznikla významná památka na rod Schaffgotschů, monumentální barokní palác ve Slezských Teplicích, který nechal v letech 1784–1788 postavit Jan Nepomuk (1732–1808). Posledním významným stavebníkem z rodu Schaffgotschů byl Hans Ulrich (1831–1915), který se oženil s Johannou Gryczik-Godulla (1842–1910), dědičkou uhelného magnáta Karola Godully. Po Godullovi převzali Schaffgotschové podnikatelské aktivity v těžbě uhlí a vysoké výnosy umožnily Hansu Ulrichovi postavit novorenesanční zámek v Kopicích a městský palác ve Vratislavi.

Přehled rodových sídel v Českém království[editovat | editovat zdroj]

Významné osobnosti rodu[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]