Kounický palác (Nové Město)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Kounický palác v Mostecké ulici na Malé Straně.
Kounický palác
na Novém Městě
Kounický palác na Novém Městě
Kounický palác
na Novém Městě
Základní informace
SlohVrcholné baroko
ArchitektiFrantišek Maxmilián Kaňka, Giovanni Battista Alliprandi
Výstavba1725
Přestavba1995
MateriálZdivo
StavebníkJan Arnošt Antonín Schaffgotsch
Další majiteléSchaffgotschové, Střelové z Rokyc, Gerštorfové z Gerštorfu, Kinští, Salmové, Kounicové
Současný majitelHl. město Praha (Muzeum Alfonse Muchy)
Poloha
AdresaPanská 890/7
Praha 1, Nové Město
110 00  Praha 1, ČeskoČesko Česko
UlicePanská
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky39995/1-1153 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kounický nebo také Kaunický palác (také dříve nazývaný Schaffgotschský) v ulici Panská č.p. 890/7 na Novém MěstěPraze byl postaven v barokním slohu. Je spolu s navazující zahradou a tzv. Wittmanovským domem (Nekázanka č.p. 887/16) chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Palác je považován za dílo barokních stavitelů Františka Maxmiliána KaňkyGiovanni Alliprandiho, kteří stavbu realizovali kolem roku 1725 (autorství ale není doloženo a někdy je původní projekt připisován i Janu Blažejovi Santini-Aichelovi).[2] V roce 1798 stavbu klasicistně upravoval Matyáš Hummel; z té doby je i přestavba tří zahradních domků na Wittmanovský dům, který ohraničuje prostor někdejší zahrady a nádvoří paláce na severovýchodní straně u ulice Nekázanka.

V letech 1843–1844 provedl pro knížete Salm-Reifferscheida stavební úpravy architekt Kašpar Předák; především vznikl slavnostní sál, prostupující dvěma patry, jehož malířská výzdoba ve stylu romantismu první poloviny 19. století (s motivy písně o Nibelunzích) je dílem Antonína Lhoty, Rudolfa Müllera a Adolfa Weidlicha.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kounický palác

Palác nese jméno posledních soukromých majitelů hrabat Kouniců, ale předtím se v jeho vlastnictví vystřídala řada měšťanských a šlechtických rodin včetně několika známých historických osobností. Základem pozdějšího paláce byl měšťanský dům, který byl již ve středověku v prostoru Panské ulice poměrně velkou stavbou. První zprávy o majitelích pocházejí z roku 1437, kdy dům koupil mydlář Vaněk. V následujících staletích dům často střídal majitele z řad pražských měšťanů, ale i příslušníků nižší šlechty (Míčanové z Klinštejna, Zapští ze Zap, Střelové z Rokyc). V letech 1564–1591 vlastnil dům královský rada Štěpán Střela z Rokyc, který jej pravděpodobně stavebně upravoval. Dalšími majiteli byli Gerštorfové z Gerštorfu, kteří jej po pobělohorských konfiskacích ve finanční tísni museli prodat Vítům ze Rzavého.

Přestavbu domu do podoby barokního paláce podnikli Schaffgotschové, jimž patřil od roku 1663. Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch zastával řadu let vysoké zemské funkce a potřeboval v Praze reprezentační sídlo. Proto přikoupil několik nemovitostí a pozemků v okolí a v letech 1716–1720 nechal domy přestavět na palác. Díky komisi pro ubytování účastníků korunovace Karla VI. v roce 1723 se dochoval podrobný popis paláce těsně po přestavbě. V paláci se tehdy nacházelo 25 pokojů, kaple, knihovna, 4 sklepy a stáje pro dvacet koní. Jan Arnošt Schaffgotsch nedokončil přestavbu paláce v plně plánovaném rozsahu a koncem života byl silně zadlužen. Po jeho smrti propadl palác věřitelům a v roce 1754 jej koupila novoměstská obec. V době pruského obléhání Prahy v roce 1757 několik okolních domů vyhořelo, samotný palác ale přečkal dělostřelbu bez úhony. Ještě v roce 1757 jej velmi levně koupil baron Ignác Umwerth, který později získal prakticky zadarmo i okolní spáleniště. Pokračoval v dostavbě paláce, což se promítlo do vysoké ceny 22 000 zlatých, za kterou jej v roce 1782 koupil hrabě Filip Kinský. Kinský pravděpodobně dokončil barokní stavbu a v roce 1798 prodal palác za 80 000 zlatých. Novým majitelem se na více než dvacet let stal vévoda Albert Kazimír Sasko-Těšínský. Ten do podoby paláce již nezasahoval, jeho rozsah v roce 1814 zaznamenala berní komise. Palác měl v té době již 52 pokojů, velký knihovní sál, kapli a stáje pro třicet koní. V roce 1823 koupil palác Heinrich Weithner, dvorní rada knížete Windischgrätze, který palác po částech pronajímal. V letech 1843–1861 vlastnil palác kníže Hugo Karel Eduard Salm-Reifferscheidt-Raitz, který z výnosu svých moravských velkostatků a železáren financoval nákladné úpravy interiérů.

V roce 1861 koupil palác za 200 000 zlatých hrabě Albrecht z Kounic. Jeho matka, velká mecenáška umění, Eleonora Kounicová, podporovala například i Boženu Němcovou, v paláci můžeme vidět sošku od Karla Pokorného, jako model k velkému památníku Boženy Němcové. Za Kouniců byl palác opět částečně pronajímán a celé přízemí bylo změněno na obchodní prostory. Za 1 700 000 korun koupila v roce 1912 palác Živnobanka, která jej přizpůsobila svým obchodním provozům a po první světové válce jsou doloženy úpravy architekta Kamila Hilberta. Po roce 1948 měl v paláci sídlo výbor Československých žen. Od roku 1995 Kounicův palác patří magistrátu města Prahy, a ten ho dlouhodobě pronajímá muzeu Alfonse Muchy. V ostatních reprezentačních prostorách se konají koncerty, rauty a různé společenské akce.

Wittmanovský dům po rekonstrukci provedené v letech 2017–2019 využívá Institut umění – Divadelní ústav.

Okolní budovy[editovat | editovat zdroj]

V nedalekém okolí paláce nacházejí také další zajímavosti:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2013-08-25]. Identifikátor záznamu 152042 : Palác Kaunický. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Baťková (1998), s. 491

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl II. 1. vyd. Praha: Pavel Körber, 1904. Dostupné online. S. 827. 
  • Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1976. 332 s. S. 98. 
  • POCHE, Emanuel; PREISS, Pavel. Pražské paláce. 2. vyd. Praha: Odeon, 1978. 399 s. S. 68, 185. 
  • POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 472 s. S. 160. 
  • BAŤKOVÁ, Růžena, et al. Umělecké památky Prahy : Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 839 s. ISBN 80-200-0627-3. S. 490–494. 
  • LANCINGER, Luboš: Z místopisu Nového Města Pražského v 15.–19. století (Panská ulice) in: Pražský sborník historický XXVII; Archiv hlavního města Prahy, Praha, 1995; s. 147–177 ISBN 80-85917-15-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]