Maxmilián z Lichtenštejna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maxmilián kníže z Lichtenštejna
Unbekannter Meister - Porträt des Fürsten Maximilian von Liechtenstein (1578–1643).jpg
Narození6. listopadu 1578
Lednice
Úmrtí29. dubna 1643 (ve věku 64 let), 1643 (ve věku 64–65 let) nebo 29. dubna 1645 (ve věku 66 let)
Győr
Povolánívoják
RodičeHartmann II. z Lichtenštejna[1]
RodLichtenštejnové
PříbuzníGundakar kníže z Lichtenštejna a Karel I. z Lichtenštejna (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián kníže z Lichtenštejna (Maximilian Fürst von Liechtenstein) (6. listopadu 1578, Lednice29. dubna 1643, Ráb) byl moravsko-rakouský šlechtic z rodu Lichtenštejnů. Od mládí působil jako voják a dvořan ve službách Habsburků, mimo jiné bojoval na Bílé hoře, v císařské armádě nakonec dosáhl hodnosti polního maršála.[2] Díky sňatku s dědičkou pánů z Boskovic převzal značný majetek na jižní Moravě, další statky získal během pobělohorských konfiskací. V roce 1623 byl povýšen na knížete. Jeho starším bratrem byl kníže Karel z Lichtenštejna (1569–1627).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze starého šlechtického rodu Lichtenštejnů usazeného od 13. století na Moravě, narodil se jako čtvrtý syn císařského rady Hartmanna II. z Lichtenštejna (1544–1585). Z iniciativy svého staršího bratra Karla se Maxmilián jako osmnáctiletý v roce 1597 oženil s Kateřinou z Boskovic (†1637), dcerou a bohatou dědičkou Jana Šembery z Boskovic, který zemřel téhož roku. Po vzoru svých předků byl Maxmilián původně protestant, ale v roce 1600 přestoupil ke katolictví. Ještě téhož roku se uplatnil jako voják v Uhrách v bojích proti Turkům. V roce 1608 se v hodnosti polního zbrojmistra stal vrchním velitelem dělostřelectva.[3] Jeho další vzestup byl spojen s příklonem k císaři Matyášovi, který se i díky jeho přičinění stal českým králem. V letech 1613–1615 zastával u císařského dvora hodnost nejvyššího štolby, zároveň se v roce 1613 stal členem Tajné rady a císaře Matyáše doprovázel na říšský sněm v Řezně. Na vlastní náklady vyzbrojil na Moravě pluk, ke kterému patřil také Albrecht z Valdštejna.[4][5]bitvě na Bílé hoře bojoval Maxmilián na straně císařské armády a pod velením generála Buquoye podnikl rozhodující útok na stavovské vojsko. Za zásluhy byl spolu se svým mladším bratrem Gundakarem (1582–1658) povýšen do knížecího stavu (1623). Později byl vrchním velitelem v Uhrách. Kromě aktivní služby v armádě se uplatnil také jako vojenský teoretik a publikoval několik spisů. V roce 1638 dosáhl hodnosti polního maršála a zemřel jako vrchní velitel v pevnosti Ráb.

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Již jako dítě zdědil v roce 1585 po otci panství Rabensburg v Dolním Rakousku a Hohenau.[6] Značného majetku nabyl v roce 1597 sňatkem s Kateřinou Černohorskou z Boskovic (†1637), která byla dědičkou panství Nového hrad, Pozořice a Bučovice na jižní Moravě.[7] Jako spolumajitel na dědictví své manželky je uváděn od roku 1604.[8] Další majetek získal v průběhu pobělohorských konfiskací, kdy využil svého postavení úspěšného císařského vojevůdce a mladšího bratra vlivného českého místodržitele knížete Karla. V počátečním nepříliš přehledném procesu konfiskací dočasně užíval panství Břeclav nebo Luhačovice, trvalý charakter měl zisk panství Ždánice v sousedství Bučovic, které získal jako konfiskát po rodu Kouniců. Kromě toho převzal dva domy v Brně nebo panství Mořice na Prostějovsku, které později formou donace převedl na klášter ve Vranově u Brna.[9]

Jako nositel knížecího titulu inicioval po roce 1623 stavební úpravy zámků v Rabensburgu a Bučovicích, které byly určeny jako knížecí rezidence. Rabensburg měl plnit úlohu reprezentačního sídla a byly zde soustředěny hodnotné umělecké sbírky.[10] Zámek v Bučovicích byl předurčen jako soukromé rodinné sídlo, ale i zde byly vynaloženy vysoké částky. Do tohoto období spadá také vznik kašny na nádvoří (1635–1637, Giovanni Giacomo Tencalla). [11][12] Zásadní stavební úpravy a bohaté vybavení interiérů bučovického zámku dokládá inventář pořízený v roce 1637 po smrti Maxmiliánovy manželky Kateřiny z Boskovic.[13] Následující generace Lichtenštejnů měly k dispozici řadu jiných sídel a zámek v Bučovicích opomíjeli, ten se díky tomu dochoval v úpravách z přelomu 16. a 17. století.

Maxmilián z Lichtenštejna zemřel bez potomstva, jeho dědicem se stal synovec kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna (1611–1684). Po smrti knížete Karla v roce 1627 byl Maxmilián také jeho poručníkem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Ottův slovník naučný, díl 15.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 1056 ISBN 80-7185-226-0
  3. Služební postup Maxmiliána z Lichtenštejna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618-1815), Vídeň, 2006; s. 56 dostupné online
  4. JANÁČEK, Josef: Valdštejn a jeho doba; Praha, 1978; s. 305, 308
  5. FORBELSKÝ, Josef: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století; Nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2006; s. 294, 303 ISBN 80-7021-812-6
  6. ŠIMŮNEK, Robert: Obraz šlechtického panství v Čechách; NLN; Praha, 2018; s. 425 ISBN 978-80-7422-654-0
  7. VAŘEKA, Marek: Lichtenštejnská panství na Moravě do Bílé hory; Ostravská univerzita, Ostrava; 2020; s. 242–243 ISBN 978-80-7464-928-8
  8. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 388 ISBN 80-85983-12-5
  9. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 160
  10. KNOZ, Tomáš: Lichtenštejnská zámecká sídla v kontextu moravsko-rakouské renesance a manýrismu. Zámek Rabensburg in: Časopis Matice moravské; Matice moravská, Brno, 2013; s. 83–126 ISBN 978-80-87709-01-6
  11. Oficiální web zámku Bučovice dostupné online
  12. MICHALOVÁ, Zdeňka, KONEČNÝ, Michal: Zámek Bučovice; NPÚ, Kroměříž, s. 63–71 ISBN 978-80-907400-7-5
  13. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; NLN, Praha, 2015; s. 316–317 ISBN 978-80-7422-279-5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]