Karel Bonaventura Buquoy
| Karel Bonaventura Buquoy | |
|---|---|
 Karel Bonaventura na rytině z Theatrum Europaeum | |
| Narození | 9. ledna 1571 .svg){kind=small} Arras, Francie |
| Úmrtí | 10. července 1621 (ve věku 50 let) Nové Zámky, Uhersko |
| Manžel(ka) | Marie Magdalena Buquoyová |
| Partnerka | Marie Magdalena z Biglia |
| Děti | Karel Albert Buquojský |
| Rodiče | Maxmilián Longueval z Buquoy a Marguerite de Lille |
| Příbuzní | Ferdinand z Buquoy, Albert Karel z Buquoy, Marie Celestýna z Longuevalu a Buquoy[1] a Marie Brigitte de Longueval, Comtesse de Buquoy[1] (vnoučata) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | polní maršál |
| Doba služby | před 1600–1621 |
| Sloužil |  Španělsko.svg){kind=small} Svatá říše římská |
| Velel | císařská armáda od 1618 císařsko-ligistická armáda od 1620 |
| Války | nizozemská revoluce třicetiletá válka |
| Vyznamenání | rytíř Řádu zlatého rouna |
 multimediální obsah na Commons | |
Karel Bonaventura hrabě Buquoy [bykoá] (francouzsky: Charles Bonaventure de Longueval comte de Bucquoy, německy: Karl Bonaventura Graf von Buquoy; 9. ledna 1571 Arras, Francie – 10. července 1621 Nové Zámky, Uhry) byl francouzský šlechtic z rodu Buquoyů a velitel habsburských císařských vojsk v Nizozemí a ve střední Evropě na počátku třicetileté války.
Původ[editovat | editovat zdroj]
Narodil se 9. ledna 1571 v severní Francii, v Arrasu (oblast Artois). Jeho předkové pocházeli z Francie a jižní Belgie (Valonsko). Jeho otcem byl Maximilien de Longueval, baron de Bucquoy, kterého španělský král Filip II. povýšil do hraběcího stavu. V roce 1606 se oženil s Marií Magdalenou hraběnkou de Biglia (1573–1653) a hraběnkou de Sarona, pocházející ze staré a vlivné milánské rodiny, s níž měl syna Karla Alberta. Válečné vzdělání získal ve Francii a Španělsku. Buquoyové byli původně zemanským rodem a psali se „de Longueval“ (Longueval = vesnice v Pikardii, kde měli tvrz). 20. června 1580, po povýšení do stavu hrabat, se začali psát „de Bucquoy“. Linie Karla Bonaventury, která se po roce 1618 usadila v Čechách ono písmeno „c“ vypouštěla a někdy místo „y“ používala „i“, aby se mohla odlišovat od linie francouzské a belgické.
Ve službách Habsburků[editovat | editovat zdroj]
Svou vojenskou kariéru začal ve službě španělských Habsburků a jejich državách v Nizozemí. Jeho vojenská kariéra rychle stoupala, vojensky zajišťoval místodržitelství v Hennegavsku, kde byl později místodržitelem jmenován jeho syn Albert.
Císařským generálem[editovat | editovat zdroj]
Roku 1616 přešel do služeb rakouských roku 1617 mu byl udělen český inkolát.[2] V roce 1618 jej císař Matyáš Habsburský jmenoval velitelem rakouských císařských vojsk a poslal do Čech s úkolem „zkrotit rebelii“ českých stavů. V Čechách zvítězil Buquoy v několika důležitých bitvách třicetileté války: Jedním z mezníků konfliktu byla bitva u Záblatí (na Českobudějovicku), kde Buquoy 10. června 1619 zvítězil nad protestantskými vojsky, vedenými hrabětem Petrem Arnoštem Mansfeldem (1580–1626).
Dne 4. listopadu 1620 při bitvě u Rakovníka byl choulostivě zraněn průstřelem obou stehen, kulka se dokonce „oudu přirozeného dotkla.“[3] Vzhledem ke zranění předal velení císařské armády Rudolfu Tiefenbachovi před bitvou na Bílé hoře, která se odehrála dne 8. listopadu 1620. Vlastní bitvy se zúčastnil pouze jako pozorovatel, v jejím průběhu jen jednou nasedl na koně, aby pomohl svému vojsku, když se začalo stavovskému vojsku dařit, ale než dojel na bojiště, bylo nebezpečí zažehnáno.
Odměna[editovat | editovat zdroj]
Za jeho vynikající služby a za finanční půjčku mu císař Ferdinand II. daroval některá zkonfiskovaná protestantská panství. Základem bylo jihočeské dominium Nové Hrady (na Českobudějovicku), tvrz Cuknštejn a Rožmberk nad Vltavou, dále Libějovice u Vodňan, a další. Darovací listina ze 6. února 1620 byla napsána česky, vlastnoručně ji podepsal císař. Ten neměl na žold pro vojáky, proto dlužené peníze nahradil darováním panství. Po vzniku ČSR byly některé z nich pozemkovou reformou po roce 1918 konfiskovány a staly se tzv. „zbytkovými statky“. Ostatní majetek zůstal v držení rodu až do roku 1945. V době druhé světové války se novohradští Buquoyové přihlásili k německému občanství, a proto v roce 1945 postihly jejich majetek tzv. „Benešovy dekrety“.
[editovat | editovat zdroj]
Karel Bonaventura Buquoy padl 10. července 1621 během obléhání pevnosti Nové Zámky na jihozápadním Slovensku. Toho dne chtěli císařští vojáci sklidit pšenici z okolních polí a Buquoy zajišťoval žencům ochranu pomocí 1200 jezdců a 300 pěšáků. Z pevnosti proti nim vyrazil oddíl asi 1200 uherských jezdců, vedený Štefanem Horváthem, a císařští vojáci byli rozprášeni. Samotný generál padl do zajetí. V jednom okamžiku se zdálo, že by císařští vojáci s pomocí posil z tábora mohli získat na bojišti znovu převahu a zajatce osvobodit. Proto dva hajduci, kteří Buquoye střežili, ho raději zabili. Byl pochován v neoznačeném hrobě v kostele Panny Marie, dnes kostel svatého Mikuláše, v Rožmberku nad Vltavou. Po smrti generála se správy panství ujala vdova Maria Magdalena, protože jejich syn byl v té době nezletilý. Na památku svého manžela dala zřídit v přízemí hradu v Nových Hradech jeho pamětní síň se sochou a relikvií jeho domnělého mučednictví (zkrvavený krajkový límec). V 50. letech 20. století byla síň zrušena a po roce 1989 obnovena.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Rytina vyobrazující Karla Bonaventuru Buquoye
-
Karel Bonaventura de Longueval, hrabě Bukvojský, od Pietera Paula Rubense
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ MAŠEK 2008, s. 125
- ↑ ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Říjnové tažení, s. 283–284.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Koblasa, Pavel: "Buquoyové. Stručné dějiny rodu", České Budějovice 2002, ISBN 80-903040-1-X,
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
- MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. (A-M), Argo Praha 2008, s. 125-126
- Weyhe-Eimke Baron von, Arnold: "Karl Bonaventura Graf von Buquoy", Vídeň 1876.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Bonaventura Buquoy na Wikimedia Commons
