Josef Kinský

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Kinský
Narození19. listopadu 1913
Kostelec nad Orlicí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. března 2011 (ve věku 97 let)
Kostelec nad Orlicí
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníHrobka Kinských v Budenicích
Povolánípodnikatel
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1947) Bernadetta, roz. Merveldt (1922–2016)
Děti1. František (* 1947)
2. Antonín (1955–2012)
RodičeFrantišek Josef Kinský (1879–1975) a Marie Pauline, roz. Bellegarde (1888–1953)
Příbuzníděd: Bedřich Karel Kinský (1834–1899)
babička: Žofie Marie z Mensdorff-Pouilly (1845–1909)
vnuk: Kristian Kinský (* 1976)
bratr: Bedřich Karel Kinský (1911–1999)
bratr: Alfons Kinský (1912–1998)
bratr: František Antonín Kinský (1915–1993)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Kinský (celým jménem Maria Josef Karel Rudolf Antonín Paduánský Jan Nepomuk Pontianus Klemens Emanuel hrabě Kinský z Vchynic a Tetova;[1] 19. listopadu 1913 Kostelec nad Orlicí – 14. března 2011 Kostelec nad Orlicí)[2] byl český šlechtic z hraběcího rodu Kinských a čestný občan města Kostelce nad Orlicí. Byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939. Z rodu Kinských po komunistickém puči v roce 1948 neodešel do emigrace pouze on a jeho otec.[3] Komunistický režim ho pervezkvoval, dva roky byl uvězněn. Pět let pracoval v uranových dolech v Jáchymově a na Příbramsku. Restituoval zámek v Kostelci nad Orlicí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Nový zámek v Kostelci nad Orlicí

Narodil se v Kostelci nad Orlicí jako syn hraběte Františka Josefa Kinského (1879–1975) z kostelecké větve rodu Kinských a jeho manželky Marie Pavlíny, rozené hraběnky Bellegardové (1888–1953). Měl čtyři sourozence, mezi nimi jednu sestru.

Po maturitě pracoval přibližně sedm roků u firmy Schicht v Ústí nad Labem. Vyráběly se tam margaríny, tuky, rostlinné oleje a mýdlo.[4][5] Po obsazení Sudet pracoval pro prodejní společnost téže firmy v Praze. V září 1939 byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty. Deklaraci podepsal i jeho otec, ten navíc stál i za dvěma předchozími deklaracemi. V roce 1941 byla na kostelecký majetek Josefových rodičů uvalena vnucená správa, otec byl navíc v roce 1943 uvězněn nacisty.[6]

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce řídil rodinný podnik v Košeci u Ilavy, který patřil jeho matce a jejím příbuzným. Jednalo se o chemickou továrnu, která zpracovávala zinek. Za dva roky vytvořil finanční obrat 24 milionů korun a zaměstnával 125 pracovníků.[7]

I když byl rodinný podnik v roce 1948 znárodněn, zůstal Josef Kinský i nadále jeho ředitelem, ale v roce 1949 byl přímo v továrně zatčen Státní bezpečností a odsouzen na 2 roky.[7] Po jeho zatčení dostala rodina příkaz se vystěhovat do 2 dnů z bytu. Trest si odpykával ve vězení v Ilavě a poslední dva měsíce v uranových dolech v Jáchymově. V roce 1951 byli jeho rodiče vystěhováni z kosteleckého zámku. Z vězení byl Josef propuštěn v roce 1951, ale i po propuštění v Jáchymově nadále dobrovolně pracoval jako civilní zaměstnanec.[8] V roce 1954 začal pracoval v uranových dolech v Příbrami (Bytíz).[8] Tam si dokázal některé měsíce vydělat až šest tisíc korun. Tehdy onemocněl žloutenkou.[9] V roce 1956 odešel do invalidního důchodu a přivydělával si jako překladatel odborných textů do němčiny pro podniky zahraničního obchodu, to mu však komunisté znemožnili. Dále přechodně pracoval v lakýrnické dílně, kde se mu příliš nedařilo, proto začal třídit a klasifikovat patenty v oddělení Družstevní služby. Později vybudoval průzkumovou agenturu, její činnost však režim ukončil. Nakonec působil jako náborový pracovník u pojišťovny.[10][11]

Po Sametové revoluci[editovat | editovat zdroj]

Po Sametové revoluci Josef Kinský v roce 1992[zdroj?] restituoval majetek včetně empírového zámku v Kostelci nad Orlicí.[pozn. 1] On a jeho syn František Kinský nechali v letech 1996–2008 zámek zrestaurovat.[13] Získali ho v neutěšeném stavu, neboť po zestátnění ho v roce 1951 začal využívat Výzkumný ústav živočišné výroby, posledních patnáct let před Sametovou revolucí nikdo objekt nevyužíval a ten rychle chátral.[14] Zámek spolu s anglickým parkem, proslulým vzácnými dřevinami, rododendrony a pláněmi sněženek, bledulí a sasanek zpřístupnili veřejnosti. Kromě zámku s parkem restituoval na dva tisíce hektarů lesů.[12]

V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský, Bytová výstavba Kinský). Podílel se na vzniku Nadace Anežky České, která provozovala výherní loterii, jejíž výtěžek měl být použit na obnovu zámku v Kostelci a dalších historických památek.[11] Loterie však zkrachovala.

Josef Kinský zemřel 14. března 2011 ve věku 97 let. Poslední rozloučení pro veřejnost (slavnostní requiem) se konalo 23. března 2011 ve farním kostele sv. Jiří v Kostelci nad Orlicí. Mši sloužil pražský arcibiskup a primas český Dominik kardinál Duka. Pohřeb Josefa Kinského se konal v nejužším rodinném kruhu o den později, 24. března 2011, u rodinné hrobky ve středočeských Budenicích.[15]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. března 1947 se v Trenčíně oženil s Bernadetou rozenou Merveldtovou (29. prosince 1922 Lázně Bělohrad – 14. února 2016 Kostelec nad Orlicí). Z manželství se narodili dva synové:

  • 1. František Kinský (* 27. prosince 1947 Hradec Králové), pracoval v televizi, reklamě a po roce 1989 i v cestovním ruchu[16]
  • 2. Antonín Kinský (8. listopadu 1955 Praha – 28. května 2012 Praha), po maturitě chtěl studovat na filozofické fakulte, což bez členství v komunistické straně nebo v Socialistickém svazu mládeže nebylo možné. Pracoval proto v zahradnictví, v zoologické zahrradě, prodával knihy v antikvariátu, obsluhoval telefonní ústřednu, nakonec studoval na hotelové škole. Po Sametové revoluci provozoval kavárnu BarBar na Malé Straně a restauraci Století na Starém Městě v Praze.[16] Hrál ve filmu Zapomenuté světlo (1996).

Manželka Bernadetta byla pohřbena po boku svého chotě v hrobce v Budenicích.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Někdy se uvádí, že zámek je v čistě biedermeierovském stylu jako jediný v Česku.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Kinských 3 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2008-02-01 [cit. 2022-12-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 215. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  3. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 310. Dále jen Příběhy české šlechty. 
  4. ↑ Příběhy české šlechty, s. 311
  5. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 236. Dále jen Návraty české šlechty. 
  6. ↑ JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 113. Dále jen Kinští: Bůh, čest, vlast. 
  7. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 312
  8. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 316
  9. ↑ Příběhy české šlechty, s. 321
  10. ↑ Příběhy české šlechty, s. 322
  11. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 237
  12. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 235
  13. ↑ O Novém zámku v Kostelci nad Orlicí [online]. [cit. 2022-12-11]. Dostupné online. 
  14. ↑ Příběhy české šlechty, s. 322–323
  15. ↑ Kinští: Bůh, čest, vlast, s. 118
  16. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 240

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Kinský&oldid=22246862“