Desfoursové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Desfoursové
(Des Fours)
Desfours-Grafen-Wappen.png
Erb hrabat Desfours
země České královstvíČeské království České království
tituly hrabata
zakladatel Guilleminus des Vieux Fours
rok založení 1425

Desfoursové [defúrové] (též Des Fours) jsou šlechtický rod, který do českých zemí přišel z Lotrinska. Hlavním sídlem rodu v Čechách byl po tři sta let zámek Hrubý Rohozec, k tomuto panství patřila také část Jizerských hor. Dočasně patřily Desfoursům také další statky v různých částech Čech (Velhartice, Průhonice, Náchod). Na základě sňatku spojili v roce 1798 své jméno s vymřelým rodem Valderodů z Eckhausenu (tedy Desfours-Walderode, resp. Des Fours-Walderode). Díky dědictví po Valderodech rozšířili svůj majetek i na Moravu (Křetín, Potštát). Majetek rodu byl v roce 1945 zkonfiskován na základě Benešových dekretů, od roku 1990 vedou dědicové rodu soudní spor o restituci Hrubého Rohozce.

Původ rodu[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem rodu byl Guilleminus des Vieux Fours, který pocházel z Brabantska, vstoupil do služeb lotrinského vévody Reného I. a v roce 1425 byl povýšen do šlechtického stavu, v polovině 15. století se rodina trvale usadila v Lotrinsku na panstvích Mount a Athienville. Louis Desfours (1543–1614) byl lotrinským vyslancem na dvoře Rudolfa II. a jeho syn Mikuláš (1588–1661) jako císařský vojevůdce za třicetileté války položil základy rodového bohatství v Čechách.

Mikuláš Desfours se v císařské armádě uplatnil po boku Albrechta z Valdštejna, který mu zajistil hodnost plukovníka (1625), díky němu také získal první majetek v Čechách (Hrubý Rohozec, 1628), Valdštejn byl i kmotrem Mikulášova nejstaršího syna. V roce 1629 byl povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1634 získal titul říšského hraběte a hodnost generála. Po Valdštejnově smrti obdržel z jeho konfiskovaného majetku ještě panství Semily. V roce 1660 zdědil po starší lotrinské větvi majetek v Lotrinsku (panství Mont a Athienville), rozhodl se ale zůstat v Čechách.

Historie rodu v 17.–20. století[editovat | editovat zdroj]

Zámek Hrubý Rohozec, hlavní sídlo rodu (1628–1945)
Alianční erb Karla Josefa Desfourse a jeho manželky Karolíny z Colonna-Felsu nad vstupem do kostela sv. Jakuba Většího v Železném Brodě

Mikulášův jediný syn Albrecht Maxmilián I. (1629–1683) dosáhl v armádě hodnosti generála, v dalších generacích se ale Desfoursové ve veřejném životě angažovali jen výjimečně. Albrecht Maxmilián měl ze dvou manželství celkem 23 dětí, většina z nich ale zemřela v dětství, nové rodové větve, rohozeckou, maloskalskou a semilskou založili synové Albrecht Maxmilián II. (1671–1732), Matyáš Václav (1674–1710) a Ferdinand Magnus (1677–1753). Nejmladší Ferdinand Magnus zdědil Semily a sňatkem získal Radenín v jižních Čechách, přežil ale své tři syny i jediného vnuka zemřelého v dětství, takže jeho úmrtím semilská větev zanikla již v roce 1753.

Kromě úprav a novostaveb zámeckých sídel se aktivity Desfoursů v 17. a 18. století odehrávaly také v oblasti podpory katolické církve a jejich zásluhou vznikla řada kostelů na rodových panstvích (Železný Brod, Smržovka, Jenišovice, Bzí, Bozkov). Byli také donátory řádu paulánů a v jejich pražském kostele sv. Salvátora byla rodová hrobka. Po zrušení paulánského kláštera byla nová hrobka zřízena v Železném Brodě. Zásluhou Desfoursů byla kolonizována dosud neosídlená část Jizerských hor a některé názvy nových obcí odkazují na členy rodu (Albrechtice v Jizerských horách, Josefův Důl), zde také došlo k rozvoji sklářství. Jméno rodu připomíná také název obce Defurovy Lažany na Klatovsku, zdejší zámek jim patřil v 18. století.

Rohozecká větev[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem rohozecké větve byl Albrecht Maxmilián II., který si mimo jiné nechal vystavět Desfourský palác v Praze (později zvaný Wimmerovský, či Porgesovský), v roce 1718 přikoupil Průhonice u Prahy. Jeho dědic Karel Josef (1701–1775) pobýval převážně na zámku ve Spáleném Poříčí, za válek o rakouské dědictví se zkompromitoval jako hostitel francouzských generálů a od krále Karla Albrechta přijal hodnost komořího, takže upadl v nemilost u Marie Terezie. Zadlužené Spálené Poříčí musel v roce 1749 prodat, později byla uvalena vnucená správa i na jeho majetek v severních Čechách. Jeho mladší bratr Albrecht Maxmilián III. (1708–1748) zdědil Průhonice a oženil se s Ludmilou Piccolominiovou (1703–1768). Jejich syn Josef Vojtěch (1734–1791) byl od roku 1757 majitelem Průhonic a po vymření Piccolominiů zdědil v roce 1783 jejich majetek v Čechách (Náchod), své nároky ale musel obhajovat u soudu. Fakticky dědictví převzal v roce 1787, náchodské panství se šesti městy a 80 vesnicemi bylo největším celkem, které bylo v majetku Desfoursů. Jednalo se ale jen o krátkou epizodu, protože Josef Vojtěch byl milovníkem velkolepých honů a slavností a panství značně zadlužil. Po smrti Josefa Vojtěcha musel jeho bratranec František Antonín I. (1730-1822) svolit k dražbě a Náchod byl za milión a čtvrt zlatých prodán kuronskému vévodovi Petru Bironovi.

Pokračovatelem rohozecké větve byl syn Karla Josefa František Antonín I. (1730–1822), který po otcově smrti hospodářsky konsolidoval zděděný majetek, ale i za něj došlo ke ztrátám. V důsledku francouzské revoluce přišel v roce 1794 o majetek v Lotrinsku (Athienville), kvůli dluhům musel v roce 1792 prodat Náchod a v roce 1809 i belgické panství se zámkem Farciennes, dědictví po rodu Buquoyů. Ztráty se snažil nahradit nákupy statků v Praze a okolí (Hlubočepy, Ctěnice).

Posledním potomkem rohozecké větve byl František Antonín II. (1773–1831), který realizoval empírovou přestavbu Hrubého Rohozce. Po jeho smrti přešel majetek na mladší linii maloskalskou (Desfours-Walderode).

Zámek Hrádek u Sušice, sídlo hrádecké linie Desfoursů v letech 1731–1826

Maloskalská větev (Desfours-Walderode)[editovat | editovat zdroj]

Dědicem Malé Skály byl po Václavu Matyášovi (1674-1710) jeho nejstarší syn Jan Nepomuk Ferdinand (1699–1757), který získal hrad Velhartice a Hrádek u Sušice, zemřel ale bezdětný a majetek přešel na potomstvo jeho mladšího bratra Jáchyma Maxmiliána (1702–1749). Jeho syn František Václav (1739–1809) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora. V roce 1764 se oženil s hraběnkou Antonií Walderode (1740–1776) a po vymření jejího rodu převzal erb a jméno Walderode (Desfours-Walderode, 1798). Dědictví po rodině Valderode byla panství Křetín, Potštát, Vrchoslavice a Dřínov na Moravě, která pak Desfoursům patřil do roku 1945.

Generál Vincenc Desfours-Walderode (1778–1857)

Z této větve pocházel Vincenc Desfours (1778-1857), který sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generála jezdectva a byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Ferdinanda d'Este. Byl dědicem desfourského sekundárního peněžního fideikomisu, který měl převzít syn Ferdinand (1816-1848), ten však zemřel ještě před otcem. Toto svěřenství spolu se jménem Desfours pak převzal Vincencův vnuk baron Vincenc Henniger ze Seebergu (1847–1916).

Zámek Křetín, sídlo Desfoursů v 19. a 20. století

Pokračovatelem maloskalské větve byl František Vincenc (Čeněk) (1806–1869), který převzal majetek vymřelé rohozecké větve a statky rodu Valderode, navíc v roce 1841 přikoupil v severních Čechách panství Horní Beřkovice, kde se nakonec trvale usídlil. Stavebně upravoval i zámky Potštát a Křetín na Moravě. Byl poslancem českého zemského sněmu a nakonec byl jako držitel fideikomisu v roce 1861 povolán do rakouské panské sněmovny. Křetín byl sídlem i jeho syna Theodora (1841–1894), který se též angažoval jako politik a mecenáš. Posledním majitelem Hrubého Rohozce byl Karel Desfours-Walderode (1904–2000), který po roce 1990 zažádal o restituci majetku v České republice a v roce 1992 získal české občanství. Restituční causa Hrubý Rohozec není dodnes ukončena, po smrti Karla Desfours-Walderode pokračuje v soudním sporu s Českou republikou jeho dědička Johanna Kammerlanderová.

Majetek Desfoursů v Čechách a na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Návštěvní kniha zámku Hrubý Rohozec z roku 1937 s podpisy členů rodů Rohanů, Nosticů, Pálffyů a Lexů z Aehrenthalu

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Erb[editovat | editovat zdroj]

Původní erb, který užívali v Lotrinsku, obsahoval krokve s dvěma nohama gryfů na modrém poli, v Čechách k němu přidali červeného říšského orla ve zlatém poli. V roce 1674 jim byl erb polepšen o dvojici lvů jako štítonošů, v roce 1798 byl erb rozšířen o znak vymřelého rodu Valderodů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Desfoursové, s. 39-40.  
  • Mžyková, Marie a Skala, Harald. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo. Praha: Národní památkový ústav, 2012. 207 s. ISBN 978-80-87104-98-9.
  • WEISS, Petr. Generál ve službách Valdštejna. Živá historie. březen 2010, s. 74-75.   - článek o Mikuláši Des Fours
  • Koblasa, Pavel: Rodina Desfours-Walderode a její državy v Čechách; Rodopisná revue, 2009
  • Weiss, Petr: Hrubý Rohozec a rody Des Fours a Des Fours Walderode; Národní památkový ústav Liberec, 2012 ISBN 978-80-87275-61-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]