Páni z Rýzmburka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Páni z Rýzmburka / Rýzmburkové
Erb rodu Hrabišiců (starší podoba před čtvrcením)
Erb rodu Hrabišiců (starší podoba před čtvrcením)
Země České královstvíČeské království České království
Mateřská dynastie Hrabišici
Tituly
Rok založení 12. století
Konec vlády 1500
Větve rodu

Rýzmburkové, či páni z (Oseka a) Rýzmburka (kdysi též z Riesenburka apod., německy von Osek und Riesenburg), původně Hrabišici je někdejší starý český šlechtický rod původem ze Severních Čech.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Praotcem rodu měl být jistý Všebor I., zmiňovaný ve starých českých kronikách, jehož syn Kojata I., kastelánem na hradě Bílině.[1]

Další člen rodu s přídomkem „Hrabišic“ (podle staročeského výrazu hrabie (hrábě) je zmiňován v roce 1103 jako poradce českého knížete Bořivoje a je považován za zakladatele Hrabišiců podle hrábí v erbu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předek jejich Všebor měl syna Kojatu, jenž byl okolo roku 1061 prvním při dvoře a téhož roku obdržel správu bílinského kraje. Památným se stal pro působení na sněmu Dobenínském (roku 1068. Viz Palackého Děje, I b, 324). Na poč. XII. stol. žil Hrabiše, roku 1103 rada knížete Bořivoje, jenž jej roku 1109 učinil správcem v dobyté Praze. Jeho vnuk Gérard padl roku 1158 u Milána. Ke sklonku téhož století žili tři bratří, Hrabiše III., Slavek I. a Boreš I., držíce veliké statky v bílinském kraji a kromě toho i drahně vesnic v ostatních krajích.

Hrabiše III. (v letech 1180–1197 komorník) měl syny Všebora a Kojatu. Kojata držel Hněvin most (nynější Most)[zdroj?] a drahně statků po zemi, z nichž nadal klášter Zderazský jím a bratrem založený. Dětí nemaje rozdal statky své duchovním a služebníkům († 1227). Všebor (1190 až 1238) témuž klášteru daroval vesnice při Mostu. Ostatek i s opravou nad klášterem dědil Idík ze Švabenic (zemřel 1278) bezpochyby maje dceru Všeborovu za manželku.

Slavek, bratr Hrabišův (1188–1224, † 1226), držel veliké zboží okolo Oseka a kromě toho drahně zboží na Loketsku, na nichž založil města Slavkov a Ostrov. Když se nábožnému Milhostovi nepovedlo udržeti klášter v Mašťově, založil s ním Slavek Osecký klášter. V letech 1212 až 1222 byl nejvyšším komorníkem.

Bratr jeho Boreš (1188–1207) obdaroval také klášter osecký a zůstavil syna Slavka (1207, 1209), od něhož snad pocházejí vladycké rodiny erbu hrábě. Slavkovi synové byli Hrabiše (1197–1203) a Bohuslav (1201–1240). Tento byl roku 1201 komorníkem moravským, v letech 1205–1219 podkomořím v Čechách a po otci (1214–1232) nejvyšším komorníkem. Oseckému klášteru daroval statky v Loketsku. Měl dva syny. Starší Slavek stal se po roce 1231 oseckým opatem, ale roku 1239 učiněn byv od papeže biskupem v Prusích odebral se tam šířit a upevňovat víry křesťanské, ale vrátil se zase okolo roku 1250 do Oseka. Bratr jeho Boreš (1226–1277) založil nad Osekem hrad Rýzmburk, avšak Čechové mu vždy říkali Osek. U krále Václava byl dvorním maršálkem a věrně k němu drže roku 1248 kralevice Přemysla bouřícího se proti otci a Most obléhajícího tak hřmotně přepadl, že se s celým ležením dal na útěk. Stal se za to nejvyšším komorníkem a zůstal jím i za krále Přemysla, jenž jej na počátku roku 1254 z neznámých příčin do vězení uvrhl, ale po některé neděli zase na milost přijal. Byl roku 1255 s králem v Prusku a roku 1260 bojoval v bitvě u Kressenbrunnu, kde dobyl vozův krále uherského a nabyl hojné kořisti. Byl také dobrodincem velehradského kláštera a na rozsáhlém zboží, které měl u Moravské Třebové, založil klášter korunský (1267 až 1275). Když mu král Kostelec n. L. odňal, zanevřel na něho a přidal se k jeho nepřátelům. Za to roku 1277 uvržen v zajetí. Zemřel téhož nebo následujícího roku (manželka Richardis). Synové jeho Slavek (1264–1277) a Bohuslav (1278, † 1280, manželka Agata ze Šumburka) záhy pomřeli.

Bohuslavův syn Bohuslav, jinak Boreš, byl roku 1280 bez otce a matky a proto se ho ujal strýc Bedřich ze Šumburka a po několik let spravoval jeho statky. Oldřich z Eschenbachu připsal tomuto Boršovi jedenáctou knihu své Alexandreidy. Roku 1333 prodal Kostomlaty a Ledvice a zemřel okolo roku 1341. Synové jeho Boreš a Slavek drželi Osek s Duchcovem, Bečov s Bochovem a Žlutice v Čechách a Zavidov s Boršenšteinem a podporovali hornictví na týchž zbožích, zvláště okolo Bečova. Roku 1355 se rozdělili; onen měl Bečov a Žlutice a každý po polovici Oseka a Duchcova. Boreš byl od roku 1360 dvorským sudím, roku 1368 hejtmanem v Českých Bavořích (1376) a v letech 1371 až 1378 také hejtmanem v Chebu. Od Karla IV. obdržel Žandov (1370), roku 1373 koupil panství kynžvartské, na němž založil hrad Boršegrýn (1374), roku 1378 koupil od Slavka díl jeho Oseka a drahně statkův, jež skoupil a na služebná manství obrátil, císaři Karlovi v manství poddal. Také držel Štědrý hrádek, bohatě nadal kostely a oltáře na svých panstvích. Moc tohoto rodu se za něho naposled zaskvěla. Oba bratří zemřeli nedlouho po roce 1385, zanechavše syny, kteří se všichni jmenovali Boršové. Boreš starší a Boreš mladší, synové Boršovi, prodali okolo roku 1392 Boršengrýn a Kynžvart; drželi s Jednotou panskou. Mladší se z neznámých příčin zadlužil tak, že prodal roku 1398 Osek s Duchcovem a opravu nad klášterem a Lisník Vilémovi, míšeňskému markrabí. Žlutice zapsal roku 1403 bratrovi a zemřel téhož roku (manželka Anna z Koldic).

Slavkovi synové byli Boreš nejmladší a Boreš Hrabě (1393–1418). Tento držel statky u Oseka a díl Bochovska, na němž založil před rokem 1402 hrad a město Andělskou horu. Jsa poručníkem synovcův svých Borše a Borše (tuším synův Borše mladšího [1406]), spravoval Přimdu, kterou si se strýcem Boršem vyměnili za Bečov a Andělskou horu, a Žlutice a po jejich zletilosti držel Jeníkov ještě roku 1418. Roku 1415 zdvihli Boršové válku z Přimdy a purkrabí jejich, Tista, nelítostné zemi plenil. Král Václav kázal proto Přimdu oblehnouti a Borše přinutil k pokoření. Přimda mu odňata a tím ožebračen. Jeden z dotčených Boršů posledních uchoval si Žlutice, které po jeho smrti držela vdova Eliška z Landšteina se syny Janem a Vilémem. Jan prodal roku 1415 svou polovici Žlutic, oba roku 1419 věno na Ledenicích po mateři zděděné, tak že ochuzeni dokonce.

Jeden Boreš bojoval roku 1434 v bitvě u Lipan pěšky, jako chudý zeman. Jeden Boreš vyženil něco málo jmění s Barborou z Lichtemburka (1441), držel napřed dvě vesnice od hradu Perštejna a asi od roku 1452 Brozany. Žil ještě roce 1460. Poslední toho rodu byl Jan Boreš, jenž seděl na počátku 16. století v Litomyšli, měv nějaký čas Bezděkov najatý. Zemřel v letech 1522–1536. Jeho vdovou byla bezpochyby Lidmila Boršová z Police, která roku 1549–1550 držela v zástavě některé vesnice, a dcerou snad Kateřina, roku 1554 paní na Šumberce. Až do poslední chvíle byli páni Boršové v panském stavu a pečetili červeným voskem.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Rýzmburků je čtvrcený, v 1. a 4. zeleném poli je červený lev, ve 2. a 3. ve zlatém poli červené hrábě s kolíky nahoře. Na helmě je nasazen černý klobouk se stejnými kohoutími pery s černo-zlatým krytím vpravo a červeno-zlatým vlevo. Štít s červenými hráběmi drží dvě zlaté vpřed hledící lvice.

Význační členové rodu[editovat | editovat zdroj]

S jistotou lze sledovat počátky rodu mezi následující členy:

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „z Oseka“ Ottova slovníku naučného, jehož autorem je August Sedláček.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Riesenburg (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.

  1. František Palacký: Geschichte von Böhmen, I b, 324

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]