Páni z Rýzmburka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Páni z Rýzmburka / Rýzmburkové
Hrabišici.jpg
země České královstvíČeské království České království
mateřská dynastie Hrabišici
tituly
rok založení 12. století
konec vlády 1500
větve rodu

Rýzmburkové, či páni z (Oseka a) Rýzmburka (kdysi též z Riesenburka apod., německy von Osek und Riesenburg), původně Hrabišici je někdejší starý český šlechtický rod původem ze Severních Čech.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Praotcem rodu měl být jistý Všebor, zmiňovaný ve starých českých kronikách, jehož syn Kojata (I.), byl župním hrabětem v Bílinském kraji v severozápadních Čechách.[1]

Další člen rodu s přídomkem „Hrabišic“ (podle staročeského výrazu hrabie (hrábě) je zmiňován v roce 1103 jako poradce českého knížete Bořivoje a je považován za zakladatele Hrabišiců podle hrábí v erbu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předek jejich Všebor měl syna Kojatu, jenž byl okolo roku 1061 prvním při dvoře a téhož roku obdržel správu bílinského kraje. Památným se stal pro působení na sněmu Dobenínském (roku 1068. Viz Palackého Děje, I b, 324). Na poč. XII. stol. žil Hrabiše, roku 1103 rada knížete Bořivoje, jenž jej roku 1109 učinil správcem v dobyté Praze. Jeho vnuk Heralt padl roku 1158 u Milána. Ke sklonku téhož století žili tři bratří, Hrabiše, Slavek (Slavibor) a Boreš (Bořivoj?), držíce veliké statky v bílinském kraji a kromě toho i drahně vesnic v ostatních krajích.

Hrabiše (v letech 1180–1197 komorník, zemřel již 1207) měl syny Všebora a Kojatu. Kojata držel Hněvin most (nynější Most)[zdroj?] a drahně statků po zemi, z nichž nadal klášter Zderazský jím a bratrem založený. Dětí nemaje rozdal statky své duchovním a služebníkům († 1227). Všebor (1190 až 1238) témuž klášteru daroval vesnice při Mostu. Ostatek i s opravou nad klášterem dědil Idík ze Švabenic (zemřel 1278) bezpochyby maje dceru Všeborovu za manželku.

Slavek, bratr Hrabišův (1188–1224, † 1226), držel veliké zboží okolo Oseka a kromě toho drahně zboží na Loketsku, na nichž založil města Slavkov a Ostrov. Když se nábožnému Milhostovi nepovedlo udržeti klášter v Mašťově, založil s ním Slavek Osecký klášter. V letech 1212 až 1222 byl nejvyšším komorníkem.

Bratr jeho Boreš (1188–1207) obdaroval také klášter osecký a zůstavil syna Slavka (1207, 1209), od něhož snad pocházejí vladycké rodiny erbu hrábě. Slavkovi synové byli Hrabiše (1197–1203) a Bohuslav (1201–1240). Tento byl roku 1201 komorníkem moravským, v letech 1205–1219 podkomořím v Čechách a po otci (1214–1232) nejvyšším komorníkem. Oseckému klášteru daroval statky v Loketsku. Měl dva syny. Starší Slavek stal se po roce 1231 oseckým opatem, ale roku 1239 učiněn byv od papeže biskupem v Prusích odebral se tam šířit a upevňovat víry křesťanské, ale vrátil se zase okolo roku 1250 do Oseka. Bratr jeho Boreš (1226–1277) založil nad Osekem hrad Rýzmburk, avšak Čechové mu vždy říkali Osek. U krále Václava byl dvorním maršálkem a věrně k němu drže roku 1248 kralevice Přemysla bouřícího se proti otci a Most obléhajícího tak hřmotně přepadl, že se s celým ležením dal na útěk. Stal se za to nejvyšším komorníkem a zůstal jím i za krále Přemysla, jenž jej na počátku roku 1254 z neznámých příčin do vězení uvrhl, ale po některé neděli zase na milost přijal. Byl byl roku 1255 s králem v Prusku a roku 1260 bojoval v bitvě u Kressenbrunnu, kde dobyl vozův krále uherského a nabyl hojné kořisti. Byl také dobrodincem velehradského kláštera a na rozsáhlém zboží, které měl u Moravské Třebové, založil klášter korunský (1267 až 1275). Když mu král Kostelec n. L. odňal, zanevřel na něho a přidal se k jeho nepřátelům. Za to roku 1277 uvržen v zajetí. Zemřel téhož nebo následujícího roku (manželka Richardis). Synové jeho Slavek (1264–1277) a Bohuslav (1278, † 1280, manželka Agata ze Šumburka) záhy pomřeli.

Bohuslavův syn Bohuslav, jinak Boreš, by) roku 1280 bez otce a matky a proto se ho ujal strýc Bedřich ze Šumburka a po několik let spravoval jeho statky. Oldřich z Eschenbachu připsal tomuto Boršovi jedenáctou knihu své Alexandreidy. Roku 1333 prodal Kostomlaty a Ledvice a zemřel okolo roku 1341. Synové jeho Boreš a Slavek drželi Osek s Duchcovem, Bečov s Bochovem a Žlutice v Čechách a Zavidov s Boršenšteinem a podporovali hornictví na týchž zbožích, zvláště okolo Bečova. Roku 1355 se rozdělili; onen měl Bečov a Žlutice a každý po polovici Oseka a Duchcova. Boreš byl od roku 1360 dvorským sudím, roku 1368 hejtmanem v Českých Bavořích (1376) a v letech 1371 až 1378 také hejtmanem v Chebu. Od Karla IV. obdržel Žandov (1370), roku 1373 koupil panství kynžvartské, na němž založil hrad Boršegrýn (1374), roku 1378 koupil od Slavka díl jeho Oseka a drahně statkův, jež skoupil a na služebná manství obrátil, císaři Karlovi v manství poddal. Také držel Štědrý hrádek, bohatě nadal kostely a oltáře na svých panstvích. Moc tohoto rodu se za něho naposled zaskvěla. Oba bratří zemřeli nedlouho po roce 1385, zanechavše syny, kteří se všichni jmenovali Boršové. Boreš starší a Boreš mladší, synové Boršovi, prodali okolo roku 1392 Boršengrýn a Kynžvart; drželi s Jednotou panskou. Mladší se z neznámých příčin zadlužil tak, že prodal roku 1398 Osek s Duchcovem a opravu nad klášterem a Lisník Vilémovi, míšeňskému markrabí. Žlutice zapsal roku 1403 bratrovi a zemřel téhož roku (manželka Anna z Koldic).

Slavkovi synové byli Boreš nejmladší a Boreš Hrabě (1393–1418). Tento držel statky u Oseka a díl Bochovska, na němž založil před rokem 1402 hrad a město Andělskou horu. Jsa poručníkem synovcův svých Borše a Borše (tuším synův Borše mladšího [1406]), spravoval Přimdu, kterou si se strýcem Boršem vyměnili za Bečov a Andělskou horu, a Žlutice a po jejich zletilosti držel Jeníkov ještě roku 1418. Roku 1415 zdvihli Boršové válku z Přimdy a purkrabí jejich, Tista, nelítostné zemi plenil. Král Václav kázal proto Přimdu oblehnouti a Borše přinutil k pokoření. Přimda mu odňata a tím ožebračen. Jeden z dotčených Boršů posledních uchoval si Žlutice, které po jeho smrti držela vdova Eliška z Landšteina se syny Janem a Vilémem. Jan prodal roku 1415 svou polovici Žlutic, oba roku 1419 věno na Ledenicích po mateři zděděné, tak že ochuzeni dokonce.

Jeden Boreš bojoval roku 1434 v bitvě u Lipan pěšky, jako chudý zeman. Jeden Boreš vyženil něco málo jmění s Barborou z Lichtemburka (1441), držel napřed dvě vesnice od hradu Perštejna a asi od roku 1452 Brozany. Žil ještě roce 1460. Poslední toho rodu byl Jan Boreš, jenž seděl na počátku 16. století v Litomyšli, měv nějaký čas Bezděkov najatý. Zemřel v letech 1522–1536. Jeho vdovou byla bezpochyby Lidmila Boršová z Police, která roku 1549–1550 držela v zástavě některé vesnice, a dcerou snad Kateřina, roku 1554 paní na Šumberce. Až do poslední chvíle byli páni Boršové v panském stavu a pečetili červeným voskem.

Erb[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu Rýzmburků je čtvrcený, v 1. a 4. zeleném poli je červený lev, ve 2. a 3. ve zlatém poli červené hrábě s kolíky nahoře. Na helmě je nasazen černý klobouk se stejnými kohoutími pery s černo-zlatým krytím vpravo a červeno-zlatým vlevo. Štít s červenými hráběmi drží dvě zlaté vpřed hledící lvice.

Význační členové rodu[editovat | editovat zdroj]

S jistotou lze sledovat počátky rodu mezi následující členy:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. František Palacký: Geschichte von Böhmen, I b, 324

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Riesenburg (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „z Oseka“ Ottova slovníku naučného, jehož autorem je August Sedláček.