Žlutice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Žlutice
Celkový pohled na Žlutice
Znak obce ŽluticeVlajka obce Žlutice
znakvlajka
Lokalita
Status město
LAU (obec) CZ0412 555762
Kraj (NUTS 3) Karlovarský (CZ041)
Okres (LAU 1) Karlovy Vary (CZ0412)
Obec s rozšířenou působností Karlovy Vary
Pověřená obec Žlutice
Historická země Čechy
Katastrální výměra 53,03 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 2 356 (2018)[1] (e)
Nadmořská výška 497 m n. m.
PSČ 364 52
Zákl. sídelní jednotky 11
Části obce 9
Katastrální území 10
Adresa městského úřadu Velké náměstí 144
364 52 Žlutice
Starosta Václav Slavík
Oficiální web: www.zlutice.cz
Email: podatelna@zlutice.cz
Žlutice v rámci okresu a obvodu obce s rozšířenou působností
Žlutice
Žlutice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žlutice (německy Luditz) jsou město v jihovýchodní části okresu Karlovy Vary, ve kterém žije přibližně 2 400[1] obyvatel. Leží ve svahu nad údolím řeky Střely v krajině pod Vladařem.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Žluticích pochází z roku 1140. Společně s druhou zmínkou z roku 1186 se nachází v mladších falzech listin, které měly doložit majetková práva kladrubského kláštera.[2] Podle jednoho z nich, daroval roku 1140 velmož Zdimír klášteru Žlutice spolu s vesnicemi Bukovinou a Hradcem.[3] Ve druhé polovině třináctého století vesnici získali páni z Rýzmburka, kterým potom Žlutice patřily až do roku 1415.[2] Za nich byly povýšeny na městečko[4], získaly městský znak a po roce 1280 také právo vybudovat opevnění.[2]

15. století[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1403 bylo žlutické panství rozdělené na dvě části, ale majetkové vztahy jsou nejasné. Roku 1415 prodal Jan Boreš z Rýzmburka svou polovinu Jindřichovi z Elsterberka na Plané. Jindřich pravděpodobně získal také druhou polovinu, kterou do té doby snad měli v zástavě páni z Nečtin. Nový majitel pro město roku 1416 získal právo pořádat výroční trh.[4] Jindřich nepřesídlil na žlutický hrad. Jako katolík žil až do konce života v neustálých bojích s husity. Roku 1421 byly Žlutice obsazeny křižáckým vojskem. Pražané město o Velikonocích r. 1422 dobyli, avšak neponechali v něm svou posádku, takže kostel zůstal katolickým. Po smrti Jindřichově se města zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a byl odtud vytlačen novou výpravou (1427), ale vdova po Jindřichovi Markéta nebyla schopna čelit opětovnému Jakoubkovu tlaku a roku 1428 žlutické panství Jakoubkovi z Vřesovic prodala.

Po osmi bouřlivých letech, kdy město bylo napadáno útočníky z obou stran, dostalo město na více než jedno století nového pána, přišlého z Chřibů od Kyjova na Moravě, malého sice vzrůstem, ale neohroženého bojovníka, jemuž předcházela pověst vítěze u Ústí a který i pak dále válčil se Sasy (1432), vypálil valdsaský klášter (1433), dobyl hrad Kostomlaty (1434), bojoval u Želenic (1438). Své sídelní město Žlutice ochránil postavením dvou vojenských hrádků Nevděku, který mu kryl přístupové cesty od jihu a Mazance, který mu kryl záda od severu. Zdá se, že se mu v té době zdařilo uchránit město od vojenských útoků. Jakoubek se ale ukázal jako schopný politik, když přijal a hostil ve Žluticích roku 1433 poselstvo Basilejského koncilu, jehož jednání vedla k vyhlášení kompaktát (1436), která legalizovala v českých zemích, jako jediných v Evropě, dvojí víru: katolickou a kališnickou. Jako politik sloužil králům Zikmundovi, Albrechtovi, Ladislavu Pohrobkovi a straně Poděbradské.

Z Jakoubkovy doby vychází celkový rozkvět města. Roku 1447 založil tři předměstí – Kralovice, Chudobice a „Nad městem“, později zvané Horní, k nimž před rokem 1484 byla přidána dvě další – Hladov a Lomnice. Tvář města se změnila i rozšířením žlutického hradu, bývalé rýzmburské tvrze, a postavením hradů Nevděk a Mazanec. Dobrá hospodářská situace samotného města, k níž přispěl i svobodný obchod se solí (1445), se zračí v postavení městského špitálu sv. Alžběty (1441) a špitální kaple (1448) a městského pivovaru (1459). V jeho době si město také začíná budovat vlastní pozemkový majetek sestávající z celých vesnic (svobodný statek Semtěš 1441, ves Štoutov 1446), takže se stává pozemkovou vrchností pro poddané koupených vsí. Za dalších Vřesoviců byl městský majetek rozmnožován, takže zemskodeskový statek čítal nakonec 12 vsí. Rostly příjmy z městského pivovaru, který byl zásobován chmelem z vlastních chmelnic, a prosperitu začali pociťovat soukeníci, jichž od 15. století stále přibývalo. Tak se stalo, že Žlutice byly jediným městem v západních Čechách, které zachytilo impozantní nástup soukenictví do světového trhu. Vyrábělo sukno nejen pro vnitřní trh, v němž žlutičtí soukeníci měli takřka monopol na dodávky pro armádu, ale podílelo se prostřednictvím pražských překupníků na vývozu směřujícím hlavně do východní a jihovýchodní Evropy.

16. století[editovat | editovat zdroj]

V 16. století prožívalo město dobu rozkvětu po všech stránkách. Výrazem toho jsou i změny týkající se správy města. V roce 1536 koupilo město od měšťana Paráska největší dům ve městě pro účel radnice, v níž městský úřad sídlí dodnes. Funkci radního písaře zastával absolvent univerzity a i další členové městské rady měli univerzitní vzdělání. To mělo blahodárný vliv na zvýšení úrovně úřadování. Zápisy v městských knihách dostávají pevnou a jasnou stylizaci, jsou po předchozí latině psány krásným českým jazykem a neméně vytříbeným rukopisem. Městská latinská škola vysílala stále větší počet svých žáků na pražskou univerzitu, např. v letech 1560-1581 to bylo 59 žáků. Touha měšťanů po vzdělání a kulturním povznesení prokazuje i pořízení známého Žlutického kancionálu roku 1558, jímž se Žlutice přibližovaly kulturní úrovni královských měst.

V 16. století změnily Žlutice čtyřikrát majitele, když po Vřesovicích nastoupili v letech 1537–1568 páni z Plavna, 1568–1572 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, prezident apelačního soudu a jediný katolík od husitských dob, a konečně Kokořovci z Kokořova (1575–1878), kteří drželi žlutické panství více jak 300 let.

17. století[editovat | editovat zdroj]

Od Jakoubkových dob zvítězil ve Žluticích utrakvismus, farní knihovna obsahovala spisy Jana Husa a předních husitských teologů Jakoubka ze Stříbra a Jana ze Příbrami (1448), mezi světci katolické církve byl až do roku 1620 připomínán „den sv. Mistra Jana Husi“˝, „den Svaté paměti mistra Jana Husi“, „festum Joannis Hus“, jak znějí datovací formule v městských knihách. Také do kancionálu si dalo město vymalovat dvě vyobrazení upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, obě pak byla za rekatolizace znehodnocena začerněním a pořezáním. Dědictví diplomatického ducha Jakoubka z Vřesovic, který pomáhal převést kališníky do státem uznané církve, bylo však ve městě patrné a rekatolizace tu proběhla poměrně rychle.

V roce 1633 bylo město postiženo morem, na nějž zemřelo během šesti měsíců 321 osob. V důsledku epidemie a třicetileté války poklesl počet obyvatel a domů o 40%. V roce 1680 se staly Žlutice dějištěm nevolnického povstání, které bylo rozehnáno teprve císařským vojskem. Pět selských vůdců, kteří se zúčastnili obléhání Žlutic z Dlouhého vrchu bylo popraveno. Mezi obětmi byli i dva poddaní žlutického panství.

Od poloviny 17. století se dosud české město germanizovalo a od jeho sklonku se na radnici začalo úřadovat německy, čemuž předcházelo poněmčování dosud české vládnoucí šlechty Kokořovců.

Žlutický hrad přestavěl Ferdinand Hroznata Kokořovec, povýšený do hraběcího stavu, roku 1680 na zámek s pozoruhodnou zámeckou zahradou a naproti postavil Kokořovský dvůr (dnes č.p. 160 v Karlovarské ulici). Na náměstí byl vztyčen roku 1704 sloup Nejsvětější Trojice, dílo místního sochaře Osvalda Wendy, tvůrce sousoší a soch v Pístově u Mariánských Lázní, Karlových Varech (N. Trojice 1716), Vidžíně, Teplé, atd.

18. - 20. století[editovat | editovat zdroj]

Jeho vnuk Ferdinand Jakub hrabě z Kokořova však roku 1731 přenesl své sídlo do zámku ve Štědré a když roku 1761 žlutický zámek v důsledku blesku vyhořel, nebyl více obnoven a kamenů jeho prý bylo použito na obnovu rovněž shořelé fary. Druhý požár postihl město roku 1769 tak hrozně, že všechny domy byly zasaženy a jen farní kostel zůstal neporušen.

Význam města vzrostl roku 1765, kdy po provedení restrikce byly v Loketsku ponechány pouze dva hrdelní soudy: v Lokti a ve Žluticích. Hrdelní soudnictví mělo město pravděpodobně již od svých zakladatelů Rýzmburků. Hrdelní soud existoval ve Žluticích v letech 1765–1783, pak byl přenesen do Žatce.

Význam Žlutic stoupl poté, co se staly sídlem soudního a politického okresu (1850–1948). Obyvatelstvo města se v té době živilo především zemědělstvím. Další podniky vznikly až po vybudování železnice Rakovník – Bečov nad Teplou v roce 1897.

V letech 19381945 v důsledku mnichovské dohody připadlo pohraničí i se Žluticemi Německu. V únoru 1945 se město stalo terčem náletu britského letectva, který však nezpůsobil větší škody. Rozvoj města stagnoval až do šedesátých let dvacátého století. V roce 1968 byla ukončena výstavba vodní nádrže. Panelová sídliště se stavěla v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století.

Vývoj obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Žlutice byly až do roku 1948 střediskem panství a většinou i sídlem vrchnosti. Ač zůstaly městem poddanským, staly se již ve 14. století nižší soudní stolicí pro některá jiná západočeská města v oblasti vrchní soudní stolice Cheb a v letech 1765–1783 sídlem hrdelního soudu pro polovinu Loketského kraje. Po roce 1848 byly na sto let sídlem soudního a politického okresu. Po vzniku ČSR tvořil politický okres Žlutice (r. 1921) 96 obcí s 27 721 obyvateli, většinou německé národnosti (26 846), českou národnost mělo 656 osob a židovskou 17 (avšak 351 osob bylo izraelského náboženství). Většími městy v okresu byl kromě Žlutic jen Bochov (2014 obyvatel), Chyše (1126 obyv.), Lubenec (939 obyv.) a Valeč (806 obyv.). Ve Žluticích žilo 2008 obyvatel z toho 50 národnosti československé, 1916 národnosti německé a 2 židovské (ale 49 obyvatel izraelského náboženství). Za I. republiky vzrostl ve městě počet Čechů, byla založena česká obecná škola a rolnická škola (1926). Správa města však zůstala v německých rukou. V letech 1938–1945 patřilo celé Žluticko k Velkoněmecké říši.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Původní řemeslnicko-zemědělský ráz města se usídlením správních orgánů po roce 1848 začal měnit, vzrostl počet úřednictva a inteligence. Založen byl Okrašlovací spolek, který provedl výsadbu stromů na Velkém náměstí (1880), vytyčil a upravil turistickou cestu na hrad Nevděk lemovanou lavičkami a altány, na bývalé zámecké zahradě založil sad (1906) a při řece Střele zřídil koupaliště (1914). Díky Okrašlovacímu spolku bylo založeno i městské muzeum(1900), jehož základem byl městský archiv, obrazy Žlutic, votivní obrazy Kokořovců i okolních šlechticů a ze sbírek prováděných dům od domu po celém okolí byly vybudovány soubory exponátů, dnes se většinou nacházející v Krajském muzeu Karlovy Vary, jehož je žlutické muzeum pobočkou. Městský archiv je uložen ve Státním okresním archivu v Karlových Varech. V roce 1973 byla ve žlutickém muzeu otevřena nová expozice zaměřená výhradně na ha husitskou dobu a z městského muzea se stalo Muzeum husitského revolučního hnutí na Karlovarsku, jehož zlatým hřebem se stal samozřejmě žlutický kancionál. V podzemí u pošty bylo pak otevřeno lapidárium a ve sklepení muzea expozice vězeňství a hrdelního práva. I přes současnou opravu budovy se na těchto místech stále provádějí návštěvníci.

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Místní části[editovat | editovat zdroj]

Členství ve sdruženích[editovat | editovat zdroj]

Žlutice patří do mikroregionu Vladař.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Půdorys města představuje vrcholnou úroveň českého urbanismu doby krále Přemysla Otakara II. a Žlutice se řadí mezi pět měst s nejzdařilejším urbanistickým řešením (Vysoké Mýto, Litovel, Žlutice, Moravská Třebová a České Budějovice). Záhy bylo město opevněno hradbami (písemně doloženy roku 1375), které spojovaly tři vstupní městské brány: Paví (Pavová) zvaná též Horní, Chyšská a Vodní, neboli Toužimská. Polohu Chyšské a Horní brány dodnes připomínají kamenné desky na domech č.p. 42 v Hradební ulici a č.p. 299 v Karlovarské ulici. Stavební dominantou města byl farní kostel sv. Petra a Pavla postavený na místě románského vesnického kostela s funkcí kostela farního, jak dosvědčuje při něm ležící pohřebiště, odkud pocházejí nálezy bronzových esovitých záušnic datovaných za rok 1150. V sousedství kostela založili Rýzmburkové kolem roku 1300 klášter dominikánek přenesený pak do rýzmburského města Duchcova. Snad již tehdy mělo město kamenné domy, jak naznačuje síť místy dvoupatrových sklepů lámaných hornickým způsobem ve skále. Žlutický kostel byl ve 14. století děkanským a roku 1375 k němu patřil filiální kostel Všech svatých na rýzmburském manství Čichalov v zaniklé vsi Vakov (Bakov). Doklady ze 14. století ukazují na rozvinuté městské prostředí a kulturu. Roku 1375 vedlo město městskou knihu (dnes nedochovanou) a téhož roku vydalo svou první listinu opatřenou městskou pečetí. Někteří z jeho obyvatel nalezli uplatnění i v královských službách, na vysokých církevních postech a na pražské univerzitě. Negativní vliv na další vývoj města měl odklon hlavní dopravy vybraného zboží z Prahy do Chebu (nově přes Slaný, Louny, Žatec, Kadaň a Ostrov) provedený králem Karlem IV. v zájmu posílení královských měst (roku 1352 a opět 1367), čímž prastará obchodní cesta Praha–Cheb vedoucí přes Žlutice, spojující české země se západními středisky řemesel a obchodu, ztratila na významu. Na konci 14. a 15. století se Rýzmburkové dostali opět do konfliktu s panovníkem, přepadli proboštství milevského kláštera Toužim a uvěznili na Rýzmburku tamního premonstrátského probošta (1394), spolu s dalšími odpůrci ustavili panskou jednotu proti králi Václavovi IV., roku 1397 se aktivně zúčastnili vraždění králových oblíbenců na hradě Karlštejně, m. j. velmistra johanitů a když roku 1406 získali od krále v zástavu hrad Přimdu, podnikali odtud loupežné výpravy, při nichž přepadali kupce na silnicích a plenili královská zboží. Počínáním Rýzmburků byla nepochybně poskvrněna i jimi postavená tvrz nad severozápadní stranou žlutického náměstí.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Žluticích.

Centrum města je městskou památkovou zónou. Jejím středem je čtvercové Velké náměstí, na kterém se nachází radnice a muzeum. Uprostřed náměstí se nachází kašna a vedle ní sloup Nejsvětější Trojice z let 17011704. v severozápadní části náměstí se nachází zámecká brána do zbořeného zámku. Poblíž města se nachází i smírčí kříž.

Radnice Žlutice

Radnice[editovat | editovat zdroj]

Než byla postavena radnice lidé se scházeli v soukromých domech. Po zřízení radnice zakoupilo město tzv. Velký dům, dnešní muzeum. V roce 1779 při velkém požáru radnice vyhořela a v roce 1781 byla znovu postavena. V roce 1870 byly na radnici nainstalovány hodiny. V roce 1905 byla budova opravena. V roce 1923 byla odkryt znak Kokořovců a Švamberků. Radnice je postavena v renesančním slohu.

Kokořovský dvůr[editovat | editovat zdroj]

Stavební hmota hospodářského dvora má základy asi už v době Rýzmburků. V roce 1680 byl dvůr s panstvím majetkem Ferdinanda Hroznaty z Kokořova, který v témže roce začal s přestavbou dvora do dnešního stavu. Po 1. pozemkové reformě byl součástí zbytkového statku F. Diviše (124 ha). Po II. světové válce byl využíván státním statkem a po roce 1990 byl restituován. Budovy mají propadlé střechy.

Muzeum[editovat | editovat zdroj]

Nachází se na Velkém náměstí v kdysi panském domě Zumrů z Herstošic zvaném Velký dům. Nejstarší historii dokumentují archeologické nálezy a vzácné listiny, mezi nimi též Žlutický kancionál. Mladší historii dokumentují plastiky a obrazy Kokořovců. Nachází se zde i městská šatlava. Muzeum je věnováno převážně husitství.

Kostel svatého Petra a Pavla[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Petra a Pavla (Žlutice).
Kostel svatého Petra a Pavla

Nejstarší architektonická památka se začala budovat v polovině 14. století. Je zaklenutá gotickými klenbami. V jižní lodi jsou zbytky nástěnných maleb z roku 1435.[5] V kostele se také nachází varhany z let 1774–1775.[6]

Podzemí[editovat | editovat zdroj]

Sklepy a chodby pod Žluticemi se stavěly od středověku až do devatenáctého století a většinou jsou dvoupodlažní. Sklepení sloužilo pro uchovávání potravin a surovin. V dnešní době je část podzemí zpřístupněna, je zde umístěno malé divadlo a lapidárium.

Kaple svatého Jana Nepomuckého[editovat | editovat zdroj]

Na jihozápadním okraji města stojí kaple svatého Jana Nepomuckého.[7]

Fara[editovat | editovat zdroj]

Fara, dříve děkanství (Dukelských hrdinů čp. 97) je jednopatrová nárožní budova postavená v dnešní podobě roku 1769 a obnovená po požáru roku 1779. Na nároží jsou patrny sluneční hodiny z doby vzniku stavby. Farář P. Miroslav Janák je v roce 1972 opatřil nápisem: „Život je sen. Čas plyne. Svůj doušek života pij.“, dnes již neznatelným. Budova má gotické sklepy s kamennými valenými klenbami. Při ohradní zdi farní zahrady jsou dvě kašny – při ulice 28. října bez ozdob, při ulici Dukelských hrdinů s barokní plastikou koně.

Žlutický zámek[editovat | editovat zdroj]

Žlutický zámek vznikl přestavbou a rozšířením hradu, založeného Rýzmburky vně hradeb v severozápadní části města. Sídlili v něm páni z Vřesovic a pak Kokořovci, kteří jej přebudovali v raně barokním stylu v roce 1680 na obdélnou dvoupatrovou budovu se dvěma krátkými křídly. Při něm byla založena zámecká zahrada. V roce 1761 zámek vyhořel a nebyl obnoven. Zbyly z něj jen fragmenty: pozdně gotický portál z doby Vřesoviců, některé architektonické prvky v bývalé zámecké zahradě – dnešním autokempu – a zámecká brána v severozápadním rohu Velkého náměstí. Brána vznikla při přestavbě zámku v roce 1680.

Mazanec[editovat | editovat zdroj]

Hrad Mazanec založil okolo roku 1446 Jakoubek z Vřesovic spolu s Nevděkem, ležícím na protějším svahu, k ochraně města. Již roku 1568 uváděn jako pustý, stál ještě 1578, ale roku 1651 zanikl. Mezi Mazancem a níže položeným Žlutickým zámkem se nacházely louky a zahrady žlutických měšťanů, které v letech 1718 a 1724 skoupila vrchnost pro rozšíření zámecké zahrady. Jméno Mazanec se odvozuje od okrouhlé podoby návrší a původně se vztahovalo k místu, později i hrádku. Německý název „Wosanzen“ vzniklý později je zkomoleninou českého názvu.

Sloup Nejsvětější Trojice[editovat | editovat zdroj]

Sloup nejsvětější trojice

Z roku 1704 na Velkém náměstí je dílem žlutického sochaře Osvalda Wendy. Třináct metrů vysoký sloup se sochami sv. Václava, Vojtěcha a Ludmily, asi 45 andělíčky na sloupu a 15 na soklu, byl obehnán roku 1854 balustrádou se šiškami. Na soklu sloupu jsou tři nápisové desky: ze severní strany dedikace Ferdinanda Hroznaty z Kokořova a města Žlutic a chronogramem 1704, ze západní strany modlitba ke sv. Trojici a z jižní strany ohlášení čtyřicetidenních odpustků pro toho, kde se pomodlí třikrát Sláva Otci, Otčenáš a Andělské pozdravení, datované 1764.

Busta T. G. Masaryka[editovat | editovat zdroj]

V místní části Protivec je dílem lidového umělce Václava Kobližky z Karlových Varů. Byla odhalena po Únorových událostech, 12. července 1948 v den vysvěcení nového zvonu místní kapličky. Na příkaz z vyšších míst byla někdy v letech 1962/3 odstraněna a ukryta. Zakopanou bustu nalezli místní lidé a 27. října 1990 byla instalována na původní místo.

Doprava ve Žluticích[editovat | editovat zdroj]

Autobus[editovat | editovat zdroj]

Do města vedou autobusové linky z Karlových Varů, Toužimi, Plzně, Chyše a Mariánských Lázní.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Přes Žlutice vede železniční trať:

Ve Žluticích se nachází železniční stanice a zastávky:

Silniční spojení[editovat | editovat zdroj]

Žluticemi prochází několik silnic druhé třídy:

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Kromě mateřské a základní školy tu sídlí též zvláštní škola, střední lesnická škola a základní umělecká škola. Každoročně se zde koná Žlutická pouť a Žlutické divadelní léto.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2018. 30. dubna 2018. Dostupné online. [cit. 2018-05-01]
  2. a b c Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Žlutice – zámek, s. 417. 
  3. Žlutické kalendárium - Žlutice. www.zlutice.cz [online]. [cit. 2017-08-29]. Dostupné online. 
  4. a b SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Plzeňsko a Loketsko. Svazek XIII. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 250 s. Kapitola Žlutické hrady, s. 206–207. 
  5. TOUŠLOVÁ, Iveta; PODHORSKÝ, Marek; MARŠÁL, Josef. Toulavá kamera. 1. vyd. Svazek 18. Praha: [s.n.], 2005. 230 s. ISBN 80-7316-228-8. S. 41. 
  6. TRÄGER, Gertrud. Denkmäler im Egerland Kreis Luditz. Eichstätt: Bönner & Daentler KG, 1993. (německy) 
  7. Žlutice - kaple sv. Jana Nepomuckého. Památky a příroda Karlovarska [online]. Dostupné online. 
  8. TELEVIZE, Česká. Náš venkov: Paralelní svět Dalibora Nesnídala. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2017-05-03]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]