Urbanismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Urbanismus je disciplína, jejímž cílem je utvářet a rozvíjet sídelní útvary (města, vesnice) jako funkční a vyvážené celky. Urbanistické projektování navrhuje uspořádání sídel, jejich částí a navazujících částí krajiny a navazuje tak na architekturu, popřípadě krajinnou architekturu. Ve střední, jižní a východní Evropě se pod termín urbanismus zpravidla zahrnuje i plánování sídel, které je složkou územního plánování. Rovněž, od 20. století je urbanismus taky komponentem disciplíny urbanistická sociologie (nauka o urbánním živote a kultuře).[1]

Územní plánování se zabývá plánováním a regulací vývoje měst, venkovského osídlení a krajiny. Usiluje o směřování k optimálnímu vývoji sídelních struktur, harmonickému uspořádání území, udržení ekologické rovnováhy a ochraně kulturního dědictví s cílem zajištění udržitelného rozvoje území v environmentálním, sociálním a hospodářském ohledu. Městské inženýrství se zabývá urbanismem a územním plánováním, veřejnou infrastrukturou, městskými stavbami pro bydlení, občanskou vybaveností včetně staveb pro administrativu, zdravotnictví, kulturu a sport, průmyslovým stavitelstvím, stavební ekonomikou, moderním řízením atd.[1]

Koncepty[editovat | editovat zdroj]

Chicagská škola[editovat | editovat zdroj]

Chicagská škola je označení myšlenkového proudu v sociologii a spadají do ní autoři, kteří působili mezi 20. a 40. lety 20. století na půdě Chicagské univerzity. Mezi nejvýznamnější představitele patří Robert Ezra Park, Ernest Burgess a Louis Wirth. Jejich názory se na dlouhou dobu staly základem teorie a výzkumu pro sociologii města. Nejvýznamnější koncepce vyvinuté Chicagskou školou pro urbanismus jsou "Ekologický přístup k analýze měst" a "Urbanismus jako způsob života".[2]

Ekologie měst je koncepce založená termínu Ekologie (studium adaptace rostlin a živočichů na okolní prostředí) Její autorem je jeden z průkopníku americké sociologie Robert Ezra Park . Koncept vychází z předpokladu, že v přírodě jsou organismy systematicky rozmístěné v terénu tak, aby byla rovnováha mezi jednotlivými druhy a aplikuje tuhle myšlenku na městské prostředí. Města nerostou náhodně, ale reagují na okolité prostředí (stávání měst podél reky, na nížinách, na křižovatkách obchodních cest atd.).[2]

Osidlovaní území a pohyb neboli přesun obyvatel ve městě a jeho aglomerací podléhá podobným zákonitostem, které lze nalézt v přírodě. Jedná se hlavně o kompetici, invazi a sukcesi, které jdou pozorovat na pohybu skupin obyvatel ve městě zapříčiněným soutěži o omezené zdroje (půdu). Například na počátku růstu města se obyvatelé snaží soustřeďovat kolem průmyslu (zdroj práce) a vytvářejí prostředí, které se časem stává stále víc přitažlivějším a pak vzniká soutěž (kompetice) o jeho získaní.[2]

Limity tohle konceptu jsou, že nebere do úvahy význam záměrného projektovaní a plánovaní měst, co potom má za následek, že vyvinutý model uspořádaní v praxi často nefunguje.[2]

Urbanismus jako způsob života, teorie, které je autorem Louis Wirth, se snaží popsat urbanismus jako formu sociální existence. Ve své koncepci městského člověka vycházel z předpokladů, že město je relativně velké, husté uskupení heterogenního obyvatelstva. Tvrdí, že lidé se ve městě vstupují do interakce jen za určitým konkrétním cílem (chladná racionalizace lidských vztahů). Spolu s vysokou mobilitou lidí ve městě to způsobuje slabší pouto mezi obyvateli města v porovnání s venkovem. Sociální role jedinců jsou podle Wirtha izolované a často i protichůdného charakteru. To všechno má za následek, že u člověka ve městě převažuje soutěživost nad kooperací (jedinec vykořisťuje druhé ve svůj prospěch). Wirthův závěr byl, že tyhle charakteristiky městského člověka tvoří podhoubí pro sociálně-patologické jevy (kriminalita, rozvrat rodin, atd.) Wirth, Louis. (1938).[3]

Názory Louise Wirtha se střetli s chválou i kritikou. Kritici uznávají, že aktivity městského člověka mají výrazně neosobní povahu, ale již od 60. Let mezi sociology spíše převažuje názor, že tahle městská anonymita a neosobní interakce není tak děsivá jak ji Wirth opisoval a argumentují, že na člověka působí mnoha dalších faktorů, než jen samotný fakt života ve městě Strana .[2]

Teorie založené na síťové teorii[editovat | editovat zdroj]

Francouzský urbanista Gabriel Dupuy aplikoval teorii sítí na urbanismus a tvrdí, že jediným dominantním charakterem moderního urbanismu je jeho síťový charakter, na rozdíl od odděleného pojetí prostoru (zónovaní).[4]

Manuel Castells navrhl, že v rámci společnosti sítí, "prémiová" síť infrastruktury (vysokorychlostní telekomunikace, ‘chytré’ dálnice, globální sítě aerolinek) selektivně propojuje nejvíc zvýhodněných uživatelů a místa a vynechává ostatních.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Urbanistická čítanka: vybrané texty urbanistické literatury XX. století. Praha: Česká komora architektů, 2000. ISBN 80-902735-3-X.
  2. a b c d e Giddens, Anthony (1999). Sociologie. Praha: Argo, ISBN 80-7203-124-4
  3. “Urbanism as a Way of Life: The City and Contemporary Civilization”. American Journal of Sociology 44:1–24
  4. Dupuy, Gabriel. (2008). Urban Networks – Network Urbanism. Amsterdam: Techne P
  5. Graham, Stephen, and Marvin, Simon. (2001). Splintering Urbanism : Networked Infrastructures, Technological Mobilities and the Urban Condition. London, UK: Routledge

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]