Ctnost
Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus; v češtině alternativně i „zdatnost“) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]
Pojem ctnosti v historii[editovat | editovat zdroj]
Platón[editovat | editovat zdroj]
Ústřední otázkou Platónových dialogů je, zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427: „Patrno tedy, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)
- moudrost (sofia, sapientia)
- statečnost (andreia, fortitudo)
- uměřenost (sófrosyné, temperantia).[2] V překladu Františka Novotného také jako „rozumnost“
- spravedlnost (dikaiosyné, justitia).
Moudrost, statečnost a uměřenost přitom znamenají správné zaměření tří částí duše (rozumové, vznětlivé a žádostivé), spravedlnost pak je úhrnným názvem pro správné zaměření celého člověka.
Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech.
Aristotelés[editovat | editovat zdroj]
Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždycky vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:
- etické (mravní),
- dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
- poietické (praktické dovednosti).
Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin - tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.
Seneca a stoikové[editovat | editovat zdroj]
Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu, záměru, s nímž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:
- rozumnost
- spravedlnost
- mírnost
- statečnost
Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:
- přítomné domnělé dobro = rozkoš
- přítomné domnělé zlo = žal
- budoucí domnělé dobro = touha
- budoucí domnělé zlo = strach.
Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Při čemž ctnost a rozkoš definuje takto:
- "Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí ... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu."
Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.
Ctnosti v křesťanství[editovat | editovat zdroj]
V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5, 22 (Kral, ČEP); 1Tm 6, 11 (Kral, ČEP); 2Pt 1, 5-7 (Kral, ČEP))
Božské ctnosti[editovat | editovat zdroj]
Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:
O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologálních, protože jsou darem (milostí) Boží a převyšují přirozené lidské schopnosti.
Kardinální ctnosti[editovat | editovat zdroj]
Stoický výčet čtyř hlavních ctností - rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost - přejímá deuterokanonická Kniha moudrosti (8,7). Přebírá je i sv. Ambrož (De officiis) a označuje je jako ctnosti kardinální. Ty podle něj mají základ v bázni před Hospodinem, která je nejvlastnějším původem správného jednání.[3]
Sedmero ctností[editovat | editovat zdroj]
- Související informace naleznete také v článku Sedm ctností.
Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se také staly tyto ctnosti protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.
Tomáš Akvinský[editovat | editovat zdroj]
Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři kardinální ctnosti jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.
Za první z kardinálních (etických, mravních) ctností pokládá rozumnost (či praktickou moudrost, prudentia, řec. fronésis), nikoli moudrost (sapientia, řec. sofia), která je ctností dianoetickou, intelektuální.
Novověká filosofie[editovat | editovat zdroj]
Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle"[4] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[5]
Od 80. let 20. století však zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů, jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.
Krishnamurti[editovat | editovat zdroj]
O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ V. Machek, Etymologický slovník, heslo "čest".
- ↑ Zákony 631b aj.
- ↑ DAVIDSON, Ivor J. Ambrose`s De officiis [online]. Dostupné online.
- ↑ I. Kant, Základy metafysiky mravů. Praha 1992.
- ↑ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Praha 1992, str. 30.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992
- E. C. Benfield (vyd.), Občanské ctnosti. Praha 1995
- A. MacIntyre, Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha 2004
- J. Pieper, Ctnosti, Praha 2000
- K. Rahner a kol., Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
- M. Ridley, Původ ctnosti: o evolučních základech jednání. Praha 2000
- Katechismus katolické církve, odst. 1803-1845; online zde
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ctnost ve Wikimedia Commons
Téma Ctnost ve Wikicitátech
Slovníkové heslo ctnost ve Wikislovníku
- (česky) Integer vitae scelerisque purus
(studie Ladislava Vidmana o ctnosti v antice)