Ctnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]

Pojem ctnosti v historii[editovat | editovat zdroj]

Platón[editovat | editovat zdroj]

Ústřední otázkou Platónových dialogů je, zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427:) „Je tedy patrno, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)

Moudrost, statečnost a uměřenost přitom znamenají správné zaměření tří částí duše (rozumové, vznětlivé a žádostivé), spravedlnost pak je úhrnným názvem pro správné zaměření celého člověka.

Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech.

Aristotelés[editovat | editovat zdroj]

Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždy vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:

  1. etické (mravní),
  2. dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
  3. poietické (praktické dovednosti).

Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin. Tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.

Seneca a stoikové[editovat | editovat zdroj]

Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu či záměru, s nímž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:

  • rozumnost
  • spravedlnost
  • mírnost
  • statečnost

Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:

  • přítomné domnělé dobro = rozkoš
  • přítomné domnělé zlo = žal
  • budoucí domnělé dobro = touha
  • budoucí domnělé zlo = strach.

Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Přičemž ctnost a rozkoš definuje takto:

"Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí ... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu."

Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.

Ctnosti v křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Matyáš Bernard Braun,
Láska (Ctnosti)
lapidárium Kuks

V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5, 22 (Kral, ČEP); 1Tm 6, 11 (Kral, ČEP); 2Pt 1, 5-7 (Kral, ČEP))

Božské ctnosti[editovat | editovat zdroj]

Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:

„A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (1Kor 13, 13 (Kral, ČEP))

O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologálních, protože jsou darem Božím a převyšují přirozené lidské schopnosti.

Kardinální ctnosti[editovat | editovat zdroj]

Stoický výčet čtyř hlavních ctností - rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost - přejímá deuterokanonická Kniha moudrosti (8,7). Přebírá je i sv. Ambrož (De officiis) a označuje je jako ctnosti kardinální. Ty podle něj mají základ v bázni před Bohem, která je nejvlastnějším původem správného jednání.[3]

Sedmero ctností[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sedm ctností.

Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se tyto ctnosti staly protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

Tomáš Akvinský[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři kardinální ctnosti jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.

Za první z kardinálních (etických, mravních) ctností pokládá rozumnost (či praktickou moudrost, prudentia, řec. fronésis), nikoli moudrost (sapientia, řec. sofia), která je ctností dianoetickou, intelektuální.

Novověká filosofie[editovat | editovat zdroj]

Immanuel Kant[editovat | editovat zdroj]

Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle".[4] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[5]

Od 80. let 20. století zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.

Fa-lun-kung[editovat | editovat zdroj]

O ctnosti se vyjadřuje také Li Chung-č' (Li Hongzhi) zakladatel buddhovské školy Fa-lun-kung (Falun Gong), známé od roku 1992, který o ctnosti (čínsky De) pojednává v knize Zhuan Falun. Toto učení, popisuje ctnost jako „druh hmoty bílé barvy“, která je protikladem karmy (na západě hříchu).[6] De „ctnost“ nebo „zásluha“ je zde vnímána jako „drahocenná bílá látka“, kterou je možné získat „přetrpěním těžkostí nebo konáním dobrých skutků“.[7] Dále je zde popisován vztah mezi ctností a karmou, kdy karma je naopak „hmotná látka černé barvy“, která se získává ubližováním ostatním a konáním špatných skutků atd.[8] Tyto dvě látky (ctnost a karma) mají být projevem existence dobra a zla ve vesmíru a jsou také projevem principů „odměny a odplaty“ nebo „příčiny a následku“ za provedené skutky.[9]

Buddhismus učí, že karma přinese člověku utrpení v podobě bolestí, neštěstí nebo konfliktů. Naproti tomu ctnost přináší člověku požehnání, štěstí a harmonii s vesmírem a jeho principy. V knize Zhuan Falun se ve spojitosti se ctností hovoří rovněž o existenci dobra, dobrého charakteru a povaze či duši vesmíru a třech principech - pravdivost, soucit a snášenlivost, které vyjadřují dobrou povahu. Jejich následováním člověk získává ctnost a jejich porušováním, či následováním jejich opaku - lhaním, ubližováním a nesnášenlivostí, leností atd. - získává karmu.[10]

Dalším bodem teorie o ctnosti a karmy je možnost přeměny karmy prostřednictvím utrpení. Člověk může prožitým utrpením karmu „splatit“ či „přeměnit“ ji na ctnost. V průběhu utrpení potom „zaplatí“ za zlé skutky, které způsobil. Množství karmy, je úměrné velikosti a množství utrpení, které člověk někomu způsobí a v budoucnosti za to ponese následky. Ctnost ani karma nejsou však dle učení buddhismu a taoismu viditelné, existují v odlišném časoprostoru a jsou připojeny k duši člověka a „stále se za vámi vlečou“ v koloběhu převtělování. Není tedy možné před svými špatnými skutky utéci ani po smrti a duše si je přenáší do dalšího života.[11]

Krishnamurti[editovat | editovat zdroj]

O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ V. Machek, Etymologický slovník, heslo "čest".
  2. ↑ Zákony 631b aj.
  3. ↑ DAVIDSON, Ivor J. Ambrose`s De officiis [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  4. ↑ I. Kant, Základy metafysiky mravů. Praha 1992.
  5. ↑ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Praha 1992, str. 30.
  6. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Citace z knihy Zhuan Falun: „Co je charakter? Zahrnuje ctnost (druh hmoty), snášenlivost, schopnost porozumět, oběť, vzdání se různých tužeb a připoutání běžných lidí, schopnost snášet utrpení a další věci.“. Dostupné online. 
  7. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Citace z knihy Zhuan Falun: „Ctnost je bílá látka, nikoli, jak jsme věřili v minulosti, něco duchovního či teoretického – rozhodně má hmotnou existenci. A tak v minulosti starší lidé mluvili o hromadění nebo ztrátě ctnosti, a mluvili velmi rozumně. Tato ctnost vytváří pole, které obklopuje tělo člověka.“. Dostupné online. 
  8. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Citace z knihy Zhuan Falun: „Ctnost získáváme utrpením, snášením neúspěchů a konáním dobrých skutků; černé látky přibývá, když se lidé dopouštějí zlých skutků, dělají nesprávné věci nebo zneužívají druhé.“. Dostupné online. 
  9. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Citace z knihy Zhuan Falun: „Lidé ztrácejí ctnost, když se dopouštějí zlých skutků. Jak ztrácejí ctnost? Když někdo druhému nadává, myslí si, že získal výhodu, a cítí se dobře. V tomto vesmíru platí princip zvaný „žádná ztráta – žádný zisk“. Aby člověk něco získal, musí něco ztratit, a pokud nechcete ztratit, budete přinuceni ztratit. Kdo hraje takovou úlohu? Je to právě povaha vesmíru, která tuto úlohu přebírá, čili je nemožné přát si pouze věci získávat. Co se potom stane? Zatímco on té druhé osobě nadává nebo ji zastrašuje, hází na ni ctnost. Jelikož druhá osoba je tím, kdo se cítí ukřivděn a něco ztratil a protrpěl, je příslušně odškodněna. Zatímco tu nadává, s tímto nadáváním odejde část ctnosti z jeho vlastního dimenzionálního pole a přejde k oné druhé osobě. Čím více jí nadává, tím více ctnosti jí odevzdává. Stejně tak je to s bitím a zastrašováním druhých. Když člověk někoho uhodí či kopne, odevzdá mu svoji ctnost podle toho, jak moc ho zbije.“. Dostupné online. 
  10. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Kniha Zhuan Falun kapitola: Jen jediné měřítko rozhoduje, zda je člověk dobrý nebo špatný: je-li schopen být Pravdivý, Soucitný a Snášenlivý. Dostupné online. 
  11. ↑ Zhuan Falun [online]. faludafa.org [cit. 2019-07-20]. Kniha Zhuan Falun, Přednáška čtvrtá, Ztráta a zisk. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992
  • E. C. Benfield (vyd.), Občanské ctnosti. Praha 1995
  • A. MacIntyre, Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha 2004
  • J. Pieper, Ctnosti, Praha 2000
  • K. Rahner a kol., Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
  • M. Ridley, Původ ctnosti: o evolučních základech jednání. Praha 2000
  • Katechismus katolické církve, odst. 1803-1845; online zde

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

(studie Ladislava Vidmana o ctnosti v antice)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ctnost&oldid=20561681“