Pravda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o filosofické pravdě. Další významy jsou uvedeny v článku Pravda (rozcestník).

Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností. Tento pojem hraje primární úlohu ve filosofii, vědě, právu a náboženství (či teologii).

Druhy pravdy[editovat | editovat zdroj]

Pravda může být:

nebo také

  • objektivní - nezávislá na subjektu
  • subjektivní - závislá na osobě

Teorie pravdy[editovat | editovat zdroj]

Pravdě se věnuje formální logika a epistemologie. Pravdivé mohou být výroky, premisy, závěry, názory, přesvědčení nebo soudy.

Existuje několik rozšířených teorií pravdy:

  • Adekvační nebo někdy též korespondenční teorie pravdy je klasický pohled, který zastával Aristotelés (384 př. n. l. - 322 př. n. l.) a středověká filosofie. Pohlíží na pravdu jako shodu mezi poznáním a věcí (skutečností):
    „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés
    „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský
  • Určitá modifikace této teorie, která pohlíží na pravdivost čistě z hlediska výroků, pohlíží na pravdu jako shodu informace se skutečností.
  • Koherenční teorie pravdy pohlíží na pravdu jako na koherentní řadu výroků. Řada výroků jsou obvykle výroky, které nejlépe vysvětlují nebo nejúplněji popisují svět.
  • Konsensuální teorie pravdy (autorem je Charles Peirce) pohlíží na pravdu jako cosi, na čem se shodne určitá skupina lidí, např. kompetentní odborníci.
  • Pragmatismus se domnívá, že pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je totožná s užitečností.

Pravdu lze také definovat jako dokonalý model reality. Může však být dokonalý, tedy na 100 % odpovídající skutečnosti, pouze teoreticky. Naše schopnosti popsat realitu mají omezení. Často neumíme skutečnost dokonale změřit (máme nedokonalé smysly) nebo nás může limitovat vyjadřovací schopnost jazyka, ve kterém poznání reprezentujeme. Informace mohou být také zkreslené při jejich přesunu v prostoru a čase, a to jak záměrně, tak použitím nespolehlivého média.

Nejen lidé, ale i ostatní živé organismy, potřebují pro své přežití činit správná rozhodnutí, a k tomu potřebují znát pravdu. Ta je však často prakticky nedostupná, a proto si v reálném životě pomáháme dalšími nástroji, které nám umožňují se pravdě alespoň přiblížit:

  • Konsenzus - pokusíme se na pravdě dohodnout.
  • Většina - pravda je to, čemu věří víc lidí.
  • Autorita - pravda je to, co řekl náčelník kmene, soudce, centrální server, Bible, atd.
  • Vědecké metody - pravda je to, co bylo opakovaně potvrzeno dobře navrženým experimentem.

Všechny uvedené nástroje jsou zneužitelné a nemusí nutně vést k pravdě. Konsenzu lze dosáhnout manipulací, autoritu lze zkorumpovat a výrok „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ (připisován Josephu Goebbelsovi[1]) nám ukazuje, že i s většinovým názorem lze pohnout.

Pravdivostní paradoxy[editovat | editovat zdroj]

Základním kamenem logiky jsou pravdivé nebo nepravdivé soudy, následující příklady se týkají klasických paradoxních logických soudů. Existuje skupina výroků, o kterých nelze s jistotou prohlásit, zda jsou pravdivé nebo ne: vypovídají o sobě samých takovým způsobem, že předpoklad jejich pravdivosti má za důsledek jejich nepravdivost a naopak. Tyto výroky se nazývají sebevyvracející výroky.

Klasickým příkladem známým od starověku je tzv. paradox lháře. Jde o tvrzení Kréťana Epimenida (Ἐπιμενίδης): „Všichni Kréťané jsou lháři!“.

Existuje příklad z běžného života podobný k Epimenidovu paradoxu: když vstoupíte na webovou stránku, která uvádí:

„Na adrese, na niž jste vstoupil, neexistuje webová stránka.“

Na první pohled výrok zní paradoxně, avšak ve skutečnosti není. Pokud je tvrzení nepravdivé, nevzniká paradox.

Silnější a podobně nerozřešitelný je ovšem výrok „Teď právě lžu.“ („Tato věta je lživá.“)

Všechny tyto pravdivostní paradoxy vyplývají z reálné nemožnosti absolutně definitivně objasnit skutečnost, které se pravdivostní výrok týká, neboť každá "skutečnost" je vždy relativní ke svému pozorovateli a tedy ne absolutní sama o sobě.

Antická filosofie[editovat | editovat zdroj]

V antické filosofii byla Alétheia (ἀλήθεια, řecky pravda, v původním významu neskrytost, taktéž znamená zjevení, živoucí, existující) pro označení skutečného poznání v protikladu k pouhému zdání (doxa); vyjadřuje, že pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Joseph Goebbels – Wikicitáty. cs.wikiquote.org [online].  [cit. 2017-05-12]. Dostupné online.  (česky)