Pravda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o filosofické pravdě. Další významy jsou uvedeny v článku Pravda (rozcestník).

Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností. Tento pojem hraje primární úlohu ve filosofii, vědě, právu a náboženství (či teologii).

Teorie pravdy[editovat | editovat zdroj]

Pravdě se věnuje formální logika a epistemologie. Pravdivé mohou být výroky, premisy, závěry, názory, přesvědčení nebo soudy.

Existuje několik rozšířených teorií pravdy:

  • Adekvační nebo někdy též korespondenční teorie pravdy je klasický pohled, který zastával Aristotelés (384 př. n. l. - 322 př. n. l.) a středověká filosofie. Pohlíží na pravdu jako shodu mezi poznáním a věcí (skutečností):
    „Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“ Aristotelés
    „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“ Tomáš Akvinský
  • Určitá modifikace této teorie, která pohlíží na pravdivost čistě z hlediska výroků, pohlíží na pravdu jako shodu informace se skutečností.
  • Koherenční teorie pravdy pohlíží na pravdu jako na koherentní řadu výroků. Řada výroků jsou obvykle výroky, které nejlépe vysvětlují nebo nejúplněji popisují svět.
  • Konsensuální teorie pravdy (autorem je Charles Peirce) pohlíží na pravdu jako cosi, na čem se shodne určitá skupina lidí, např. kompetentní odborníci.
  • Pragmatismus se domnívá, že pravda je úspěchem praktických důsledků myšlenky, tj. je totožná s užitečností.

Pravdivostní paradoxy[editovat | editovat zdroj]

Základním kamenem logiky jsou pravdivé nebo nepravdivé soudy, následující příklady se týkají klasických paradoxních logických soudů. Existuje skupina výroků, o kterých nelze s jistotou prohlásit, zda jsou pravdivé nebo ne: vypovídají o sobě samých takovým způsobem, že předpoklad jejich pravdivosti má za důsledek jejich nepravdivost a naopak. Tyto výroky se nazývají sebevyvracející výroky.

Klasickým příkladem známým od starověku je tvrzení Kréťana Epimenida (Ἐπιμενίδης): „Všichni Kréťané jsou lháři!“ známé jako paradox lháře.

Pokud tento výrok chápeme tak, že „každý výrok, který řekne nějaký Kréťan je nepravdivý“ a předpokládáme-li že doposud byly všechny výroky Kréťanů nepravdivé, pak dostáváme logický paradox.

Pokud je Epimenidův výrok pravdivý, pak tím předpokládáme, že je pravda, že všechny výroky Kréťanů jsou nepravdivé. Protože ale Epimenidés je sám Kréťan, musí být nepravdivý i výrok sám.

Pokud je Epimenidův výrok nepravdivý, pak předpokládáme, že existuje alespoň jeden pravdivý výrok nějakého Kréťana. Protože z předpokladu víme, že doposud byly všechny výroky Kréťanů nepravdivé, je nutně tím pravdivým výrok právě výrok Epimenidův.

Premisy

(A) Epimenidés řekl, že všichni Kréťané jsou lháři.
(B) Epimenidés je lhář.

by nutně vedly k tomuto závěru

(C) Kréťan pravdivě řekl, že žádný Kréťan nikdy neřekl pravdu.

Samotný Epimenidův výrok by mohl být opačným tvrzením:

(D) Některý Kréťan řekl pravdu alespoň jednou.

To by znamenalo, že ne všichni Kréťané jsou vždy lháři - a to by popřelo Epimenidův výrok, ten by se stal nepravdivým.

Pokud kdy existoval Kréťan (nikoli Epimenidés), který jednou řekl pravdu, kategorické tvrzení „Všichni Kréťané jsou (vždycky) lháři“ by se ukázalo jako nepravdivé - a tudíž neparadoxní, protože Epimenides by sám lhal.

Logický problém by byl vyřešen, pokud „lhář“ znamená někoho, jehož tvrzení jsou většinou, avšak ne vždy, nepravdivé. Epimenidés by obvykle lhal, ale v tomto konkrétním případě by jeho výrok byl pravdivý.

Existuje příklad z běžného života podobný k Epimenidovu paradoxu: když vstoupíte na webovou stránku, která uvádí:

„Na adrese, na niž jste vstoupil, neexistuje webová stránka.“

Na první pohled výrok zní paradoxně, avšak ve skutečnosti není. Pokud je tvrzení nepravdivé, nevzniká paradox.

Silnější a podobně nerozřešitelný je ovšem výrok „Teď právě lžu.“ („Tato věta je lživá.“)

Všechny tyto pravdivostní paradoxy vyplývají z reálné nemožnosti absolutně definitivně objasnit skutečnost, které se pravdivostní výrok týká, neboť každá "skutečnost" je vždy relativní ke svému pozorovateli a tedy ne absolutní sama o sobě.

Potřebujeme-li si odpovědět na otázku Pravdy, lze k výsledku dojít tím nejjednodušším způsobem schopným vnímání nejširších vrstev lidí. A to pouze otázkami ano nebo ne a stejně tak odpověďmi ano či ne. Vezmeme-li pouze definici pravdy, kde je ve Wikipedii uvedeno, že je to shoda tvrzení se skutečností, musíme podle této základní definice uznat, že to není možné, že to není pravda. Tedy NE. Pokud hodnotíme nějakou skutečnost a posléze tento stav nazveme pravdou, tak nemáme pravdu. Mohli jsme tedy zhodnotit nějakou skutečnost ještě dřív, než se stala skutečností? Opět NE. Pravda bylo to, co existovalo před tím, než byla vytvořena skutečnost. A tvorba skutečnosti bylo vlastně prosazením něčího názoru podle toho, kdo se na této tvorbě podílel, ať už jde o jakoukoliv věc nebo jakékoliv jednání. Může tedy platit, že před vytvořením jakékoliv skutečnosti existovala nějaká předchozí skutečnost? To můžeme potvrdit, tedy ANO. Takto když půjdeme až k počátku všech skutečností, dostaneme se k Pravdě. Mluvíme-li o Pravdě, dostali jsme se k tomu, co bylo na počátku. A to byl Bůh. To znamená, že Bůh je ta Pravda, jak je psáno. Vše následující už byly ty skutečnosti nebo názory.

Antická filosofie[editovat | editovat zdroj]

V antické filosofii byla Alétheia (ἀλήθεια, řecky pravda, v původním významu odkrytost, taktéž znamená zjevení, živoucí, existující) pro označení skutečného poznání v protikladu k pouhému zdání (doxa); vyjadřuje, že pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu