Dymokury (zámek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zámek Dymokury
Zámek v Dymokurech na vyobrazení z roku 1803
Zámek v Dymokurech na vyobrazení z roku 1803
Základní informace
Slohbarokní
Současný majitelTomáš Czernin
Poloha
AdresaDymokury, ČeskoČesko Česko
Ulice1. máje
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky28294/2-1814 (PkMISSezObrWD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zámek Dymokury stojí v centrální části obce Dymokury v okrese Nymburk. Barokní zámek vznikl na místě zaniklé tvrze okolo poloviny 17. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Tvrz vznikla pravděpodobně ve druhé polovině 14. století.[1] Poprvé je písemně doložena v roce 1572,[1][2] kdy ji vlastnil Jindřich Seletický ze Smojna.[3]

V roce 1377 držel jeden díl Dymokur Sezema z Bříště († 1395) a druhý díl Jakubin z Dymokur. V 1414 se uvádí v držení tohoto druhého dílu Václav Jakubin, zvaný Lacembok. Po jeho smrti zboží zdědil Purkart z Kopidlna a v roce 1463 je získal jako odúmrť Jan z Ronova a Křince. Jeho potomci koupili i druhou část vsi od vladyků ze Záhoří a drželi Dymokury do roku 1572.[1] Tehdy zadlužený Jan Šťastný Křinecký z Ronova prodal ves Dymokury, tvrz a poplužní dvůr Jindřichovi Seletickému ze Smojna. Ten však o rok později zemřel a vdova statek prodala Zdeňkovi z Valdštejna.[1] Od roku 1606 držel Dymokury Adam mladší z Valdštejna († 1638).[1] Od něj v roce 1614 koupil Dymokury Albrecht Jan Smiřický (1594–1618).[3]

Po porážce stavovského odboje mezi lety 1618–1620 dymokurský statek s tvrzí koupil Albrecht z Valdštejna. Dlouho je však nedržel, prodal je Janu Eusebiovi Khanovi z Belazzy. V roce 1654 prodala hraběnka Františka Pálfyová z Platenštejna, roz. Khanová z Belazzy, panství, které tvořilo jedno městečko a 31 vesnic, Guillaumovi Lamboyovi († 1659).[1]

Po roce 1654 tvrz zřejmě zanikla a na jejím místě postavil Vilém Lamboy barokní zámek.[3] Původně se nejspíše jednalo o skromnou přízemní stavbu.[1] Vdova po Vilému Lamboyovi Anna Františka prodala panství v roce 1673 hraběti Ludvíku Colloredovi z Wallsee, Za jeho držení byl zámek kolem roku 1688 zvýšen o jedno patro a byla přistavěna další dvě křídla.[1] Z této doby pochází také popis dymokurského zámku. Ludvík Colloredo odkázal Dymokury své dceři Marii Antonii, provdané kněžně Montecuccoliové. Za ní byla kolem roku 1723 na zámku zřízena nová zámecká kaple.[1]

Marie Antonie odkázala v roce 1738 panství Dymokury svému příbuznému Kamilu Colloredovi z Wallsee. Za jeho syna Františka Colloreda byl zámek v roce 1786 opraven a částečnou přestavbou získal nynější podobu trojkřídlé, jednopatrové barokní stavby.[1]

V roce 1833 se prostřednictvím sňatku hraběte Otakara Czernina z Chudenic (1809–1886) s Rosinou Cavrianiovou (1815–1874), vdovou po Josefu Colloredovi († 1816), dostal zámek do majetku rodu Czerninů.[1] V jejich rodě zůstal zámek až do roku 1948, kdy byl hraběti Rudolfu Theobaldovi (1904–1984) zkonfiskován. Zámek využívala armáda. Po roce 1989 byl zámek navrácen synovi hraběte Děpoldovi Czerninovi (1936–2015).[4]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Současným majitelem zámku je senátor Tomáš Czernin,[5] který představuje pátou generaci Czerninů vlastnící zámek. K zámku patří i lesní, polní a rybniční hospodářství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k HOLEC, František a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku [7]: Praha a okolí. Praha: Svoboda, 1988. S. 167. 
  2. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 7 (Str–U). Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-041-0. S. 103. 
  3. a b c ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí: krátké dějiny úspěšného rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 175. 
  4. Zámek Dymokury, Dymokury. www.hrady.cz [online]. [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. 
  5. Topičem ve vlastním zámku. Dotyk [online]. [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]