Nosticové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nosticové
(Nostic-Rýnek)
COA Nosticové.jpg
země České královstvíČeské království České království
mateřská dynastie Nosticové
tituly Hrabata
zakladatel Hanuš z Nostic
rok založení Před rokem 1280
větve rodu Unwürde (u Kytlice) s liniemi Unwürde a Cunewalde, Ullersdorf (jižně od Jänkendorfu). Ullersdorf a Schönbrunn (k té patří též slezské vedlejší linie z Damiče, Ransova, Lampertsdorfu a Cedlic), Rozburk s liniemi Rothenburg, Guttau a Čocha. Původní rodová linie rozburských Nosticů se rozvětvila do linií Čocha, Guttau a Rozburg, jež se později dále rozvětvily. Nostic-Rýnek.
Jan Hartvík Nostic (1610–1683)

Nosticové něm. Nostitz je jméno starého šlechtického rodu původem z Horní Lužice, kde vlastnili sídlo NosticeBudyšína, který se brzy rozšířil také do Slezska, Čech a Polska.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Páni z Nostic se objevují již roku 1280 jako majitelé hradu a panství Nostitz, jež roku 1439 prodali. Rod pánů z Nostic se rozdělil na tři větve Unwürde (u Kytlice) s liniemi Unwürde a Cunewalde, Ullersdorf (jižně od Jänkendorfu) a dvěma liniemi Ullersdorf a Schönbrunn (k té poslední patří též slezské vedlejší linie z Damiče, Ransova, Lampertsdorf a z Cedlic) dále také Rozburk s liniemi Rothenburg, Guttau a Čocha. Původní rodová linie rozburských Nosticů začíná Kašparem z Nostice (†1484), jehož tři synové, Hartwig, Jiří a Ota, založili linie Čocha, Guttau a Rozburg, jež se později ještě rozvětvily.

Nosticové v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Do Čech jako první přichází Hanuš, který se usadil v Praze roku 1528, v okolí vlastnil malý statek a později byl přijat za obyvatele království.

Otto Nostic se jako první prosadil mezi českou šlechtou. Během stavovského povstání stál na císařově straně, stal se říšským dvorským radou, po konfiskacích roku 1620 koupil Sokolov, Řehlovice, Hliňany a domy na Malé Straně. Zemřel v roce 1630.

Česká hraběcí větev Nosticů má počátky u Hartwiga z Nostic, který založil linii z Čochy. Jeho pravnuk Jan Mikuláš z Nostic († 1619) coby zemský hejtman volovského knížectví, zanechal dva syny, Otu II. (1608–1665) a Jana Hartwiga, z nichž první se stal praotcem linie na Rokytnici, stal se hejtmanem ve Slezsku, tajným císařským radou a držel statky nejen ve Slezsku, ale právě i v Rokytnici. Otův syn Kryštof Václav z Nostic-Rokytnic (1648–1712), roku 1673 získal lénem hrabství Rieneck (získal ho společně se svým strýcem Janem Hartvíkem z mladší linie Nostic-Rieneck), povznesl tuto linii roku 1675 do českého a roku 1692 do říšského hraběcího stavu.[1] Tato větev (Nostic-Rokytnic) rodu končí po meči v roce 1890 Josefem hrabětem z Nostic (Josef Graf von Nostitz-Rokitnitz) (1821-1890).

Strýc posledně jmenovaného, Josef Dětmar hrabě Nostic (* 2. května 1794, † 15. prosince 1871), po sobě zanechal vdovu Matildu Pavlínu hraběnku Nosticovou († 12. července 1881), rozenou baronku des Granges. Ta byla poprvé vdána za J. V. Helfera, věhlasného přírodovědce a cestovatele († 30. ledna 1840 na Andamanských ostrovech), kterého doprovázela na jeho cestách do orientu a jehož cesty popsala v knize Johann Wilhelm Helfers Reisen in Vorderasien und Indien ("Cesty Jana Viléma Helfera do Přední Asie a Indie" ve 2 svazcích, Lipsko 1873).

Zakladatelem rodové linie Nostic-Rienecků (tzv. mladší větve) byl druhý syn již zmíněného Jana Mikuláše Nostice Jan Hartwig či Jan Hartvík (1610-1683), jenž se přestěhoval z Lužice do Čech a působil jako císařský tajný rada a v letech 1652-1683 jako nejvyšší kancléř českých zemí. Získal zde velké jmění, zdědil Falknov (Sokolov), Jindřichovice, Řehlovice i dům v Praze, který přestavěl na palác, nakupoval další statky, jako např. Pakoměřice, Líbeznice, Trmice, Žernoseky a obdržel lénem i část hrabství Rieneck ve Francích (dnes v povodí Mohanu a na středním Rýně v Německu).

Jako dědictví ze závěti nabyl roku 1631 Jan Hartvík právo užívat titulu svobodný pán, po svém předku Otovi z Nostic, povýšeného již roku 1623 v Sokolově, roku 1641 byl Jan Hartvík povýšen do hraběcího stavu v českých zemích, roku 1651 do říšského hraběcího stavu a roku 1673 mu byla lénem propůjčena část hrabství Rieneck. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice, a po dokončení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 do Měšic.

Roku 1885 se hraběnka Marie Antonie z Nostic-Rýnku se na svém panství v Průhonicích seznámila s Arnoštem Emanuelem hrabětem Silva-Taroucou, poslancem panské sněmovny, pozdějším poslancem říšské rady a posledním ministrem zemědělství Předlitavska a v témže roce se za něho vdala. Měli společně 9 dětí.

Po druhé světové válce byli hrabata Nostic-Rieneckové z Čech vysídleni a odsunuti do Rakouska a jejich majetek byl zkonfiskován.

Nosticové ve Slezsku[editovat | editovat zdroj]

Noční pohled na Stavovské divadlo. Na nápisu ve štítu je vepsáno jméno stavitele divadla, hraběte Františka Antonína.

Slezská, od roku 1711 hraběcí větev, pochází z Ransauerské linie Damitschů ze Slezska. Z této větve pocházel pruský generál August Ludvík Ferdinand hrabě Nostic.

František Antonín (1725-1794) sloužil v četný a významných úřadech ve státní správě, byl radou a zemským soudcem. Dotáhl to až k postu nejvyššího purkrabího a prezidentu královského gubernia, kterou zastával v letech 1782-1787. Proslul stavební činností, protože na všech svých panstvích nechal vystavěn zámky a kostely, v Praze v letech 1781-1783 z jeho iniciativy vzniklo divadlo, které bylo po něm pojmenováno, dnešní Stavovské divadlo, kde se za života hraběte konala velmi úspěšná premiéra Mozartovy opery Don Giovanni, kterou zde skladatel sám dirigoval. František Antonín měl čtyři syny, ke kterým najal zdatné vychovatele jako např. F. M. Pelcla či Josefa Dobrovského, který u rodiny strávil jedenáct let. K výuce i vlastnímu bádání jim sloužila rozsáhlá nosticovská knihovna, která v té době čítala na 10.000 svazků a patřila k největším a nejvýznamnějším. Jeho děti rod rozšířily do dvou dalších větví. Starší založil jeho syn Bedřich Jan, mladší jeho syn Jan Nepomuk.

Nepomukův syn, Albert Nostitz-Rieneck (1807-1871) působil jako nejvyšší zemský maršálek, předsedal mnoha hospodářským, dobročinným či vědeckým spolkům. Obě větve se psaly Nostitz-Rieneck.

Dnešní potomci rodu žijí v zahraničí, především v Rakousku.

Rodový erb[editovat | editovat zdroj]

Erb rodu na zámku Průhonice
Erb rodu podle Johanna Siebmachera

Rodový erb byl po povýšení do panského stavu rozčtvrcen, znázorňuje v modrém poli dva stříbrně a červeně šachované volské rohy, dále pak černé křídlo se zlatým břevnem a zlatomodrou kotvu. Na přilbě se stříbrno-červeným pláštěm spočívají tytéž rohy. Později do znaku přibyl erb hrabat z Rienecku.

Významné osobnosti z rodu Nosticů[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Clam-Gallasy, Kounici, Valdštejny, Metychy z Čečova, Silva-Taroucy, či s pány z Lažan.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Beiträge zur Geschichte des Geschlechts von Nostitz. 2 Hft. Leipzig (1874-76)
  • Genealogisches Handbuch des Adels, Band 116, 1998, Adelslexikon
  • HÁS, Jiří – TOVAČOVSKÝ, Jaroslav, Genealogie Nosticů z Nostic, Praha 2002.
  • von BOETTICHER, Walter, Geschichte des Oberlausitzischen Adels und seiner Güter 1635–1815, II. Band, Oberlößnitz bei Dresden 1913, s. 259–369.
  • KUBEŠ, Jiří – MAREŠOVÁ, Marie – PANOCH, Pavel, Rodová paměť a „sebe-představení“ v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712): Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová (eds.), Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300 – 1740, Praha 2008, s. 347–374. ISBN 978-80-7035-396-7.
  • KUBEŠ, Jiří (ed.), Kryštof Václav z Nostic, Deník z cesty do Nizozemí, Praha 2004. ISBN 80-86197-36-0.
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Nosticové, s. 106-107.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBEŠ, Jiří – MAREŠOVÁ, Marie – PANOCH, Pavel, Rodová paměť a „sebe-představení“ v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712): Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová (eds.), Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300 – 1740, Praha 2008, s. 347–374. ISBN 978-80-7035-396-7.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]