Jehličná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jehličná
Smírčí kříž ze zrušeného hřbitova v Jehličné
Smírčí kříž ze zrušeného hřbitova v Jehličné
Základní informace
Charakter sídla zaniklá vesnice
Počet obyvatel 0 (2011)
Domů 0 (2009)
Nadmořská výška 420–430 m
Lokalita
PSČ 357 41
Obec Královské Poříčí
Okres Sokolov
Historická země Čechy
Katastrální území Královské Poříčí (12,2 km²)
Zeměpisné souřadnice
Jehličná
Jehličná
Další údaje
Kód části obce 414981
Zaniklé obce.cz Jehličná
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jehličná (něm. Grasseth[1]) je zaniklá vesnice, část obce Královské Poříčíokrese Sokolov. Nacházela se v nadmořské výšce 420–430 m v mělkém údolí po obou březích Pstružného potoka asi 1,5 km na severovýchod od Královského Poříčí.[2] Není zde evidována žádná adresa.[3] V roce 2011 zde trvale nikdo nežil.[4]

Jehličná ležela v katastrálním území Královské Poříčí o výměře 12,2 km2.[5]

Název[editovat | editovat zdroj]

Na původu jména se významu původního německého názvu Grasset nepanují jednotné názory. Někteří jazykovědci se domnívají, že původní pojmenování vychází z místa porostlého trávou, jiní odvozují jméno vesnice od výhonků jehličnatých stromů (německy Grazzach), další dávají název do souvislosti s osobními jmény Grassath a Grassant, uvedených v lenních knihách Nothaftů z let 1480–1522.[6] Český název dostala vesnice v roce 1947.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1523.[7] Ves patřila do loketské lenní soustavy a poddaní v Jehličné tvořili tehdy jediný feudální majetek Mikuláše Globnera z Globenu, který měl původ u chebských ministeriálůKageru. Spřízněn byl s rodem Stampachů, vlastnících další menší statky na Loketsku. Poddaní spadali pod pravomoc loketského soudu. V roce 1546 koupilo Jehličnou od Mikuláše Globnera město Loket. Součástí loketského panství zůstala Jehličná až do třicetileté války. Město Loket jako aktivní účastník protihabsburského povstání přišel po Bílé hoře o většinu panství.[8] Jehličná byla jednou z mála vesnic, které nebyly zkonfiskovány. Vesnice byla dána pod správu císařského rychtáře. Později získali Jehličnou Nosticové, v roce 1675 město Loket, o tři roky později opět Nosticové. K sokolovskému panství Nosticů patřila Jehličná až do zrušení poddanství v roce 1848.[6] Vesnická obytná a hospodářská stavení se rozkládala podél staré zemské stezky, která po zavedení pravidelné poštovní přepravy sloužila od poloviny 18. století až do první poloviny třicátých let 20. století jako poštovní silnice. Tu nahradila nová silnice mezi Karlovými Vary a Chebem na pravém břehu řeky Ohře.[8]

V letech 1850–1874 byla osadou obce Svatava a roku 1874 se stala samostatnou obcí.[9]

Po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva. Zůstat mohli pouze odborníci, nepostradatelní pro chod dolů.[8]

Počátkem 70. let 20. století se k vesnici přiblížila těžba uhlí a vesnice se začala vylidňovat. 1. dubna 1976 se stala Jehličná osadou obce Královské Poříčí.[10] Na přelomu 70. a 80. let 20. století musela ustoupit uhelnému lomu Jiří a následně zcela zanikla. Zrušením kdysi samostatné obce a vystěhováním lidí z jejího území se uvolnil prostor dalšímu postupu povrchové hnědouhelné těžby, která svou činností zcela změnila původní krajinu.[6]

Připomínkou zaniklé obce je smírčí kříž, přemístěný před kostel svaté KunhutyKrálovském Poříčí, jenž stával v severním rohu zrušeného hřbitova v Jehličné. Na hřbitově se přestalo pohřbívat v roce 1963 a v roce 1973 byl hřbitov zrušen.[11][9]

Hornictví[editovat | editovat zdroj]

V okolí Jehličné se dobývaly od 16. století železné rudy. Ložisko železné rudy bylo otevřeno na tzv. Široké louce mezi Jehličnou a Královským Poříčím. V okolí Jehličné i na území vesnice se nacházely suroviny vhodné pro keramickou výrobu. Místní sedlák David Horner postavil na počátku sedmdesátých let 19. století na svém pozemku menší cihelnu. Cihelna pracovala do doby krátce po první světové válce, poté podlehla konkurenci velkých a moderně zařízených cihelen v okolí. Od konce 19. století se začalo v Jehličné a okolí těžit hnědé uhlí. Roku 1896 otevřelo Falknovsko-grassetské hnědouhelné těžařstvo v Jehličné důl Bedřich-Anna, který dobýval sloj Antonín s mocností okolo 20 m.[8][12]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Až do počátku těžby železné rudy a uhlí v okolí vesnice pracovali obyvatelé Jehličné v zemědělství. Těžba železné rudy byla prvním významnějším oborem výrobní činnosti, který začal konkurovat dosud výhradnímu postavení zemědělství v obživě obyvatel. Od roku 1870 je v obci doložena cihlářská výroba. Na počátku 20. století již pracovala většina obyvatel v okolních uhelných dolech. Pro děti z Jehličné a Alberova byla už v roce 1833 zřízena v Jehličné školní stanice. Od roku 1858 měla Jehličná jednotřídní školu, později rozšířenou na dvojtřídní. V roce 1887 byla otevřena školní budova se třemi třídami, kterou nahradila v září roku 1915 nová škola.[8]

Vývoj počtu obyvatel Jehličné (bez Alberova)[13]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991
Počet obyvatel 357 395 491 878 881 860 958 706 695 422 95 0

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

V Jehličné se nacházela vlaková zastávka na tzv. Buštěhradské dráze z Prahy přes Chomutov do Chebu. Trať vybudovaná roku 1870 byla z důvodu postupu těžby uhlí přeložena. Přeložený úsek trati byl uveden do provozu dne 1.5.1980 a vlakovou zastávku Jehličná nahradila vlaková zastávka Královské Poříčí.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Vyhláška ministra vnitra č. 723/1947 Ú.l., o stanovení nových úředních názvů míst.
  2. FRIESER, A. Übersichtskarte des Falkenau-Elbogen-Karlsbader Braunkohlenrevieres, doplněná k datu 1.1.1929. Praha: Hornicko-hutnické nakladatelství Prometheus, 1931. 
  3. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-04. 
  4. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 279. 
  5. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  6. a b c PROKOP, Vladimír st. I tudy kráčely dějiny. Z historie zaniklých a těžbou uhlí vážně zasažených míst Sokolovského revíru. 1. vyd. Sokolov: Sokolovská uhelná a.s., 2001. 235 s. ISBN 80-238-7153-6. Kapitola Alberov a Jehličná, s. 44-58. 
  7. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 360. 
  8. a b c d e VLASÁKOVÁ, Eva; VLASÁK, Vladimír; JISKRA, Jaroslav. Dějiny obce Královské Poříčí. 1. vyd. Královské Poříčí: Obec Královské Poříčí, 1998. 157 s. ISBN 80-238-3582-3. Kapitola Dějiny Jehličné, s. 84-96. 
  9. a b BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. Zaniklé obce na Sokolovsku. Sokolov: Krajské muzeum Sokolov, 2005. 252 s. ISBN 80-86630-06-4. S. 143. 
  10. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (2. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 624 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 205. 
  11. Královské Poříčí - smírčí kříže [online]. [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  12. JISKRA, Jaroslav. Z historie uhelných lomů na Sokolovsku. Od Johanna Davida Edler von Starcka k Sokolovské uhelné akciové společnosti. Sokolov: Sokolovská uhelná, 1997. 206 s. ISBN 80-238-2642-5. S. 33-34. 
  13. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 Okres Sokolov. Praha: Český statistický úřad, 2015. 12 s. Dostupné online. S. 5. 
  14. Relikty Buštěhradské dráhy – přeložení v Královském Poříčí [online]. Mikroregion Sokolov – východ [cit. 2019-06-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]