Královské Poříčí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Královské Poříčí
Královské Poříčí (v pozadí Sokolov).
Královské Poříčí (v pozadí Sokolov).
Znak obce Královské PoříčíVlajka obce Královské Poříčí
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0413 560464
Kraj (NUTS 3) Karlovarský (CZ041)
Okres (LAU 1) Sokolov (CZ0413)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Sokolov
Historická země Čechy
Katastrální území Královské Poříčí
Katastrální výměra 12,19 [1] km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 785 (2019)[2]
Nadmořská výška 396 m n. m.
PSČ 357 41
Zákl. sídelní jednotky 1
Části obce 2
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Lázeňská 114
Královské Poříčí
356 01 Sokolov 1
Starosta Michal Kováč
Oficiální web: www.kralovske-porici.eu
Email: kralporici@volny.cz
Královské Poříčí v rámci okresu a obvodu obce s rozšířenou působností
Královské Poříčí
Královské Poříčí
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Královské Poříčí (německy Königswerth[3]) je obec, nacházející se v okrese Sokolov, v Karlovarském kraji. Žije zde 785[2] obyvatel.

V roce 1995 bylo vyhlášeno vesnickou památkovou zónou.[4]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název souvisí s řekou Ohří. Staroněmecký základ názvu obce wert má obdobný význam jako Poříčí (zem ležící u vody).[5] Český název dostala obec v roce 1947 počeštěním německého názvu Königswerth.[6]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1240 v listině, kterou český Václav I. (1230–1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo ke kostelu v Sedlci a filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, vycházel z ní křižovnický kněz August Leopold Stöhr při psaní své knihy o karlovarských pamětihodnostech, vydané v roce 1810. Rovněž při rekonstrukci kostela svaté Kunhuty probíhající na počátku devadesátých let 20. století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující stáří kostela Svaté Kunhuty, odpovídající počátkům 13. století.[5]

Ves vlastnili nejdříve Nothaftové. Ti ji prodali rytíři Mikuláši Wiklerovi, příslušníkovi nižší šlechty. Sokolovské panství rodu Winklerů skončilo v roce 1366 ve správě královských komorních statků. V královské držbě zůstalo do roku 1435, kdy je císař Zikmund daroval za zásluhy bratrům Kašparovi a Matyášovi Šlikům. Šlikům náleželo Královské Poříčí v letech 1435–1621. Po pobělohorských konfiskacích koupili roku 1622 Královské Poříčí v rámci sokolovského panství Nosticové.

V době závěrečné fáze třicetileté války vznikl roku 1641 urbář sokolovského panství, který vypovídá o Královském Poříčí. Urbář eviduje ve vsi 25 poddanských domácností.[5][7] V urbáři z roku 1795 jsou uvedeny v Královském Poříčí usedlosti devatenácti sedláků, pěti chalupníků a pěti domkářů. Dále byla v obci obecní kovárna, obecní pastouška a škola.[8]

Po zániku loketského kraje v roce 1850 a  vytvoření nového systému státní a soudní správy byla obec začleněna do soudního okresu Sokolov. I po odsunu německých obyvatel roku 1946 zůstala ve vsi celá řada Němců, kteří byli specialisté v různých průmyslových odvětvích. Díky nim se mnohé hrázděné domy uchovaly déle, než tomu bylo v jiných lokalitách.[5]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Až do poloviny 17. století se obyvatelé vsi živili především zemědělstvím a pastevectvím, ale poté byl život pod vlivem okolní těžby železné rudy a od poloviny 18. století těžby uhlí, která nakonec převládla.[5]

Vývoj počtu obyvatel a domů Královského Poříčí[9]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel 351 384 860 1 111 1 284 1 464 1 446 1 309 1 333 1 062 981 633 710 887
Počet domů 43 55 85 94 112 124 154 161 168 160 129 123 116 152

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Obec se nachází v Sokolovské pánvi. Jižně od obce protéká řeka Ohře. Do katastrálního území obce vstupuje na říčním kilometru 201,2 a  území opouští na říčním kilometru 197,5. Nadmořská výška řeky je okolo 396 m a tím je obec nejníže položenou obcí okresu Sokolov. Za obcí řeka vstupuje do hluboce zařízlého údolí. Středem obce protéká Pstružný potok. Původně protékal obcemi AlberovemJehličnou, které v důsledku těžby uhlí zanikly. Směrem na východ je území kopcovité s rozsáhlými lesy na svazích Vřesoviště (480 m n. m.).[5] Sever a západ od obce zaujímá povrchový lom Lom Jiří, který nyní (2016) těží i důlní pole bývalých hlubinných dolů Marie a Vilém.

Hornictví[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatek Buštěhradské dráhy
Těžba lomem Jiří u Královského Poříčí
Parní těžní stroj z dolu Marie
Štola František dolu Marie II

V obci se nacházelo několik kamenolomů. V 18. století se zde těžila železná ruda, jejíž těžba byla ukončena v roce 1809.[10] Jiný zdroj ovšem uvádí, že těžba železných rud v  okolí Královského Poříčí byla ukončena až v druhé polovině 19.  století. V roce 1848 je v provozu uváděn jeden důl mezi Královským Poříčím a Jehličnou.[5]

V Sokolovské horní knize (Falkenauer Buchwerk) je zápis z 25.  září 1760 [pozn. 1], podle kterého se povoluje správci minerálních závodů Svaté Trojice Karlu Josefu Klugovi dobývání kovů, minerálů i kamenného uhlí ve Slepém příkopě u Královského Poříčí.[11] O existenci uhlí se však vědělo mnohem dříve. Již Bohuslav Balbín v knize Miscellanea historica regni Bohemiae píše, že „loketský kraj má mnoho železných hutí a jiných podobných dílen, je bohatý na kamenné uhlí[pozn. 2], ale nepoužívá se ho, protože je v okolí mnoho lesů“.[12] Prvně zaznamenaný pokus nahradit palivové dřevo hnědým uhlím je doložen roku 1710 v minerálním závodě ve Starém Sedle.[10] Z údajů starých horních knih tedy vyplývá, že s první těžbou uhlí na Sokolovsku se začalo v obcích Královské Poříčí, Staré SedloDolní Rychnov. Teprve na přelomu 18. a 19. století následovaly další obce.[5]

Počátkem šedesátých let 19. století se utvořila první větší těžební společnost. Prvním hlubinným dolem byl důl Meluzína s šachtou hlubokou 26,5 m. Ten těžil uhelnou sloj Josef a byl uveden do provozu v roce 1867. Uhlí dobývané dolem Meluzína bylo bohaté na živice vhodné pro výrobu vosku. Anglický chemik James Page provedl v roce 1868 pokusy extrakce tohoto montánního vosku. Poté byla postavena v blízkosti dolu na levém břehu Pstružného potoka první továrna na výrobu parafinu v Čechách. Výsledky výroby však nebyly dobré a továrna byla po dvou letech uzavřena. Později dostal důl jméno Bernard po řediteli společnosti Britannia-Gewerkschaft Bernardu Seebohmovi.[5] Rychlý rozvoj následoval po zahájení provozu na takzvané buštěhradské dráze, uvedené do provozu mezi ChebemKarlovými Vary 19. září 1870. Severně od dolu Bernard byla v roce 1889 vyražena jáma Marie I, hluboká 99 m a v roce 1898 Marie II., hluboká 185 m.[5]

Při hloubení šachty Marie II. došlo v roce 1898 k průvalu vody o teplotě 30,4 °C a vydatnost průvalových vod se zvyšovala. Stoupala i teplota vody a její mineralizace. K dalšímu průvalu důlních vod na dole Marie došlo v roce 1901. S tímto průvalem byl spojen dlouhodobý pokles vydatnosti pramenů v Karlových Varech. V říjnu téhož roku se průval náhle podstatně zvýšil. Čerpadla nestačila zvládat zvýšené přítoky a voda vystoupala zhruba o 100 m výše. Když v roce 1903 došlo k poklesu vydatnosti Vřídla, podniklo město Karlovy Vary důrazné kroky. Komise pro ochranu pramenů, v níž byli přední odborníci, prokázala spojitost poklesu vydatnosti karlovarských pramenů s těžbou dolu Marie. Teprve po provedených opatřeních došlo k vzestupu vydatnosti pramenů.[13]

V roce 1910 se otevřel důl Vilém.[5][12] Cílem těžby byly sloje Josef a Antonín. Kvůli častým průvalům teplých důlních vod byly ale práce na sloji Josef záhy zastaveny a to až do roku 1901. Pro zpracování méně hodnotných mourů byla u dolu vybudována v roce 1908 malá elektrárna, která zásobovala elektřinou i okolní obce. V období první světové války se dostaly doly pod zvláštní dozor vykonávaný vrchním horním komisařem, přednostou báňského úřadu. Tento dozor byl zrušen až po ukončení války 12.  února 1919. V severní části dolového pole Marie byla v roce 1919 vyražena ještě jedna jáma o hloubce přibližně 120 m. Ta sloužila nejprve jako větrací šachta, která byla přebudována na důl nazvaný Jindřich. Důl Jindřich se stal posledním dolem společnosti Britannia, vybudovaným v Královském Poříčí. V roce 1921 zaměstnávala společnost Britannia 804 horníků, 28 dozorců a 42 úředníků. Po uzavření dolu Bernard v roce 1922 se soustředila těžba do dolu Marie s jámami I. a II.[5]

V roce 1949 dochází k přejmenování na důl Marie Majerové. V šedesátých letech 20. století byla vyražena spojovací chodba na nevyužívanou třídírnu uhlí bývalého dolu Jiří. Po vytěžení ložiska hlubinným způsobem došlo v roce 1991 k definitivnímu uzavření. Historicky cenný areál, odrážející předválečnou podobu hornické architektury, byl během devadesátých let 20. století zcela srovnán se zemí. Podařilo se zachránit pouze oba unikátní, parou poháněné těžní stroje z dílen Českomoravských strojíren (Böhmisch-Mährische Maschinen Fabrik). Ty pracovaly na jamách Marie I a Marie II. Mladší těžní stroj vyrobený v roce 1897 je od roku 1994 umístěn v hlavní budově hornického muzea u bývalého cínového dolu Vilém v Krásně, starší těžní stoj z roku 1889 je umístěn v depozitáři muzea v Banské Štiavnici.[14]

Po ukončení hlubinné těžby hnědého uhlí v Královském Poříčí se zbytkové zásoby po těžbě dobývací metodou komorování na zával těží povrchově lomem Jiří. Od roku 1991 byl důl Marie udržován z důvodu čerpání vod a ochrany lázeňských pramenů. V roce 2015 se nahradilo čerpání vody soustavou čerpacích vrtů.[15] Dne 30. října 2017 ukončila společnost Sokolovská uhelná čerpání a tím se uzavřela celá historie hlubinného dobývání hnědého uhlí na Sokolovsku.[16]

Lidová architektura[editovat | editovat zdroj]

Stavení – Dlouhá 32

V Královském Poříčí se dochovalo několik domů ovlivněných chebským stavebním stylem. Jsou převážně soustředěny v jihozápadní části obce. Nápadnou lidovou stavbou ve vsi je dům čp. 11 z roku 1835. Dům má zděné přízemí s jednoduchou výzdobou. Patro se štítem je v celém rozsahu hrázděné, nasazené na trámovém věnci a pavlačí v zadní části. Štítové průčelí je výrazně členěné, s typickým šikmým šachováním, které je i na bočních stěnách. Obdobný charakter má i sousední dům čp. 32, pocházející údajně z roku 1804. Na druhotně přezděné přízemí je nasazeno hrázděné patro s roubeným věncem a zaslepenou pavlačí v zadní části. I u tohoto domu má hrázděná konstrukce patra a štítu charakteristické šikmé šachování. Dům čp. 7 ve stejné ulici má druhotně přezděné přízemí, patro je v celém rozsahu hrázděné, stejně jako štít. Konstrukce hrázdění se však liší od chebských vzorů. Trámová kostra je jednodušší, chybí typické dekorativní prvky. Za domem stojí ještě hospodářské stavení s hrázděnou komorou v patře a pilířová stodola. U několika dalších stavení, např. u domů čp. 10 a 31 se dochovala hrázděná jádra, většinou však překrytá novodobými úpravami. U domu čp. 2 se dochovalo hospodářské stavení s hrázděným patrem opatřeným pavlačí, u čp. 10 část hrázděné kolny s roubeným věncem. Na severovýchodní straně návsi převažují velké zděné patrové domy, převážně z druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Tradiční řešení si zachovaly i další domy, ovšem již nově zmodernizované. U několika usedlostí se dochovaly původní velké stodoly.[17]

Hornická architektura[editovat | editovat zdroj]

Bývalá hornická kolonie

V průběhu 19. století a v 1. polovině 20. století došlo v souvislosti s rozvojem těžby uhlí v obci k výstavbě nových objektů svébytné architektury. V jižní historické části obce byl nedostatek stavebních parcel. Vhodné pozemky získala těžební společnosti Britannia na severním okraji obce při cestě do Jehličné v místě nazývaném Gänshut. V průběhu osmdesátých let 19. století a na počátku 20. století bylo nedaleko dolů Bernard a Marie postaveno 89 domů s 254 byty a malé lázně pro zaměstnance dolů. Kromě bytů byla založena škola dívčích ručních prací a v roce 1890 podniková mateřská školka pro 90 dětí. Společnost Britannia rovněž iniciovala výstavbu nové školy ve spodní části obce, dokončené v roce 1886. Celé této nové části obce vévodí Seebohmova vila, tzv. zámeček. Na počátku padesátých let 20. století byla zahájena výstavba 60 bytových jednotek a areálu hornického učiliště, které bylo v roce 1955 přeměněno na učiliště stavební.[18][17]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Kostel svaté Kunhuty na návsi ze 13. století
  • Uhelný důl Marie Majerová, parní těžní stroj (v současné době se nachází v muzeu hornictví v Krásně)
  • Smírčí kříž
  • Statek Bernard – centrum tradičních řemesel, která si návštěvníci mohou vyzkoušet.
  • Seebohmova vila – zámeček – sídlo obecního úřadu
  • Pomník obětem první světové války

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Železniční trať – viadukt

Silnice[editovat | editovat zdroj]

Kolem obce prochází silnice II/181 spojující Sokolov a Nové Sedlo.

Železnice[editovat | editovat zdroj]

V obci je jedna zastávka a prochází zde železniční trať Chomutov–Cheb. Původně obcházela železniční trať, úsek Buštěhradské dráhy vybudovaný roku 1870, zástavbu Královského Poříčí a původní železniční zastávka byla ve vesnici Jehličná, zaniklé v důsledku postupující těžby uhlí. V hlubinném dole Marie Majerová, nacházejícím se při severním okraji obce, vázala původní trať téměř 50 tisíc tun vytěžitelných zásob uhlí. Zároveň trať blokovala těžební postup povrchových lomů Družba a Jiří. Ve druhé polovině 20. století došlo proto k přeložce původní trati. Projekt byl vyskladněn v roce 1974 a po několikaleté výstavbě byla nová trať uvedena do provozu dne 1.5.1980 za v tehdejší době gigantickou částku 1,171 miliardy korun. Stavba si vyžádala několik demolic a negativně ovlivnila vzhled obce. Došlo k rozdělení obce na dvě části. Středem obce vede vysoký val s vlastní tratí a dvěma viadukty. Při východním okraji obce směrem na Nové Sedlo vede trať hlubokým kaňonem ve skalním masivu. Levnější a výhodnější variantu, vybudování železniční přeložky v tunelu, nebylo možné realizovat v důsledku nedostatečných tunelářských kapacit, tehdy vázaných na výstavbě pražského metra. Otevření přeloženého úseku trati proběhlo 29.5.1980. Zvětrávání příkrých svahů obnaženého skalního masívu způsobuje správci tratě vysoké náklady na stabilizaci svahů kaňonu.[19][20][21]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. První zmínka o těžbě uhlí, doložená zápisem z roku 1760 může být z pohledu historických údajů do jisté míry nepřesná, neboť samotné uhlí nepodléhalo až do roku 1793 hornímu řádu a mělo i  z tohoto pohledu postavení dnešního nevyhrazeného nerostu. Ve smyslu tehdejší báňské legislativy proto jeho případný nález mohl využít bez omezení vlastník pozemku, neboť bylo jeho součástí. Hornímu řádu podléhalo pouze uhlí bohaté na železnou rudu, což bylo uhlí s příměsí sulfidů železa (pyritu a markazitu). Teprve knížecím dekretem z 16. března 1793 byla i těžba uhlí podřízena hornímu řádu. Ať již tomu bylo jakkoliv, byl zřejmě Karel Josef Klug prvním, kdo začal těžit uhlí v roce 1760 poblíž slepého příkopu v Královském Poříčí
  2. Tenkrát se ještě nerozlišovalo uhlí na černé (kamenné) a hnědé. V milířích se pálilo uhlí dřevěné a všechno uhlí, které se dobývalo ze země (jako kameny), bylo nazýváno uhlím kamenným

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. [cit. 2016-05-30]. Dostupné online. 
  2. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  3. Vyhláška ministra vnitra č. 723/1947 Ú.l., o stanovení nových úředních názvů míst.
  4. Národní památkový ústav. Vesnická památková zóna – Královské Poříčí [online]. 1995-09-22 [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l VLASÁKOVÁ, Eva; VLASÁK, Vladimír; JISKRA, Jaroslav. Dějiny obce Královské Poříčí. Sokolov: Obec Královské Poříčí a Fornica, 1998. 160 s. ISBN 80-238-3582-3. 
  6. Vyhláška ministra vnitra č. 7/1948 Sb., o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí osad, povolených v roce 1947. Dostupné online.
  7. PROKOP, Vladimír ml.; SMOLA, Lukáš. Sokolovsko: umění, památky a umělci do roku 1945. 1. vyd. Svazek 1. Sokolov: AZUS Březová, 2014. 2 svazky (878 s.). ISBN 978-80-905485-2-7, ISBN 978-80-904960-7-1. S. 305-319. 
  8. Historie obce [online]. Oficiální stránky obce [cit. 2016-06-08]. Dostupné online. 
  9. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2017-12-12]. Dostupné online. 
  10. a b SOJKOVÁ, Hana; BOHÁČ, Jakub; BRUŽEŇÁK, Vladimír; JISKRA, Jaroslav. Historie Sokolovska. Svatava: Mikroregion Sokolov - východ, 2010. S. 42-43, 223-224. 
  11. PROKOP, Vladimír st. Kapitoly z dějin Sokolovska. 1. vyd. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 1994. S. 82. 
  12. a b FRON, Karel. Hornické Sokolovsko. Karlovy Vary: Krajské nakladatelství Karlovy Vary, 1960. S. 35-62. 
  13. VYLITA, Břetislav. S geologem po Karlových Varech. Praha: Ústřední ústav geologický, 1990. ISBN 80-7075-019-7. 
  14. BOHDÁLEK, Petr, et al.. Proměny montánní krajiny - historické sídelní a montánní struktury Krušnohoří. Loket: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Lokti, 2013. ISBN 978-80-904960-3-3. Kapitola Královské Poříčí, s. 106. 
  15. Nové vrty věstí konec Marie [online]. Sokolovská uhelná [cit. 2016-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-08. 
  16. Skončil poslední uhelný důl v regionu [online]. Sokolovská uhelná, 2017-10-31 [cit. 2018-01-24]. Dostupné online. 
  17. a b PEŠTA, Jan. Encyklopedie českých vesnic – Vesnické památkové rezervace, zóny a ostatní památkově hodnotná sídla v Čechách. 1. vyd. Svazek III. Západní Čechy. Praha: Libri, 2005. 439 s. ISBN 80-7277-150-7. S. 185-187. 
  18. Královské Poříčí – Hornická architektura. Infopanel č. 3 na naučné stezce Královské Poříčí: Obec Královské Poříčí 
  19. Královské Poříčí – Přeložka železniční tratě. Infopanel č. 6 na naučné stezce Královské Poříčí: Obec Královské Poříčí 
  20. JISKRA, Jaroslav. Chronologické sestavení význačných hornických událostí v Karlovarském kraji od roku 967. Sokolov: [s.n.], 2018. 141 s. ISBN 978-80-270-4038-4. S. 107. 
  21. Relikty Buštěhradské dráhy – přeložení v Královském Poříčí [online]. Mikroregion Sokolov – východ [cit. 2018-12-07]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ROJÍK, Petr. Geologie a nerostné zdroje Karlovarského kraje. Karlovy Vary: Karlovarský kraj, 2015. ISBN 978-80-88017-24-0. S. 87-91. 
  • JISKRA, Jaroslav. Z historie uhelných lomů na Sokolovsku. Od Johanna Davida Edler von Starcka po Sokolovskou uhelnou, a. s. Sokolov: Sokolovská uhelná, 1997. ISBN 80-238-2642-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]