V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Albert Nostitz-Rieneck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Albert Nostitz-Rieneck
Albert Nostitz-Rieneck cca r. 1856

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1861 – 1861

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – 1871

Nejvyšší maršálek Českého království
Ve funkci:
1861 – 1863
Nástupce Karl von Rothkirch-Panthen
Ve funkci:
1866 – 1867
Předchůdce Karl von Rothkirch-Panthen
Nástupce Edmund Hartig
Ve funkci:
1870 – 1871
Předchůdce Adolf Auersperg
Nástupce Jiří Kristián Lobkowicz
Stranická příslušnost
Členství konzervativní velkostatek

Narození 23. srpna 1807
Trmice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 25. ledna 1871 (ve věku 63 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater Karlo-Ferdinand. univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Johann Nepomuk von Nostitz-Rieneck
bratr Hermann von Nostitz-Rieneck
synovec Albert Nostitz-Rieneck
manželka Adelheid von Puteani
dcera Marie Antonie Gabriela

Hrabě Albert Franz Nostitz-Rieneck, též Nostic (23. srpna 1807 Trmice[1]25. ledna 1871 Praha)[2], byl rakouský a český šlechtic z rodu Nosticů a politik, v 2. polovině 19. století nejvyšší maršálek Království českého; stoupenec českého státoprávního programu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Erb hrabat z Nostitz a Rieneck

Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii a práva. Roku 1828 vstoupil do státních služeb jako pracovník pražského gubernia. Již tehdy byl politicky aktivní. V letech 1842–1861 zasedal na stavovském Českém zemském sněmu, kde po celé toto období zastával i funkci člena zemského výboru.[2]

V předbřeznové éře patřil mezi tzv. stavovskou opozici. Během revolučního roku 1848 se rychle zapojil do vrcholné politiky. Již počátkem března 1848, po zprávách o revolučním pohybu ve Francii a Německu, požádal jménem stavovské opozice o urychlené svolání zemského sněmu a o jeho přiměřené rozšíření o reprezentanty dalších složek populace. 28. května 1848 ho místodržící (guberniální prezident) Leopold Lev Thun-Hohenstein jmenoval za člena nově ustavené prozatímní vládní rady spolu s dalšími předáky české i českoněmecké šlechtické a měšťanské elity.[3] V letech 1848–1849 podnikl několik misí k císařskému dvoru provizorně sídlícímu v Innsbrucku.[2] Takto například jednal v Innsbrucku 2. června 1848 (byl tam vyslán společně s Františkem Ladislavem Riegrem).[4] Podílel se na dojednávání politických změn a daňových úprav souvisejících se zrušením poddanství.[2]

Politicky aktivní zůstal i v éře neoabsolutismu. V roce 1853 byl členem poradního výboru pro nový honební zákon a v roce 1854 ve výboru pro zákon na podporu chudiny. V letech 1851 - 1861 byl prezidentem sdružení cukrovarského průmyslu (Central-Verein für Rübenzucker-Industrie) v Rakousko-Uhersku a členem představenstva České hypoteční banky. Byl též prezidentem hudební konzervatoře v Praze.[2]

Po obnovení ústavní vlády se zapojil i do parlamentní politiky. Již v roce 1860 byl jmenován do Rozmnožené Říšské rady, která byla provizorním poradním orgánem na cestě k ústavní reformě.[5] Společně s dalším předákem české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem se v tomto vládním tělesu ještě profilovali jako stavovští reprezentanti, nikoliv představitelé etnicky českého národního a státoprávního hnutí. Česká občanská elita vedená Palackým a Riegrem totiž zatím nedospěla ke koordinaci svých kroků s historickou šlechtou.[6] V zemských volbách roku 1861 se stal poslancem Českého zemského sněmu za nesvěřenecké velkostatky.[7] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Čechy (kurie velkostatkářská). 8. června 1861 složil slib. Rezignace na mandát byla oznámena dopisem 3. listopadu 1861 poté, co mu nebyla schválena dovolená.[8] K roku 1861 se uvádí jako statkář, tajný rada a nejvyšší maršálek český, bytem v Praze.[9] Hlavní arénou jeho politické kariéry ovšem zůstal zemský sněm. Do sněmu byl za poslance zvolen ještě v zemských volbách v lednu 1867.[10] V krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867 neuspěl, protože v nich mezi šlechtou (ve velkostatkářské kurii triumfovala centralistická, provídeňská skupina. Do sněmu se vrátil po zemských volbách v roce 1870.[11] V období let 1861–1863 a znovu 1866–1867 a 1870–1871 zastával funkci Nejvyššího maršálka Království českého (tedy předsedy zemského sněmu a nejvyššího představitele zemské samosprávy).[2] Jeho první instalace na tento post v roce 1861 ještě neproběhla volbou, ale jmenováním na základě přání panovníka, oznámeného na první schůzi sněmu.[12]

Patřil ke Straně konzervativního velkostatku, která od roku 1861 úzce spolupracovala se staročeskou stranou (Národní strana), podporovala federalistické uspořádání monarchie a české autonomistické požadavky. Během jedné z prvních schůzí Říšské rady v létě roku 1861 podepsal po zostřujících se slovních soubojích mezi federalisty a centralisty interpelaci třiadvaceti českých poslanců, kteří po vládě požadovali objasnění pozice vlády vůči útokům, které obsahují těžkou pohanu české koruny a důstojnosti královské. V roce 1865 přednesl při zahájení dalšího zasedání zemského sněmu jménem české historické šlechty návrh na vypracování děkovného prohlášení císaři, jež obsahovalo toužebné přání, aby se nechal korunovat českým králem.[13]

Naposledy se ještě výrazněji v tuzemské politice projevil v květnu 1870, kdy předsedal schůzce české šlechty a občanských politiků, která měla sjednotit pozice pro blížící se jednání s představiteli nové vlády Alfreda von Potockého, jež jevila zájem o urovnání česko-rakouského napětí.[14]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl důstojník Johann Nepomuk von Nostitz-Rieneck (1768–1840). Bratr Hermann von Nostitz-Rieneck (1812–1895) byl rakouským generálem. Synovec Albert Nostitz-Rieneck (1843–1929) proslul rovněž jako generál. Roku 1862 se v Praze oženil s Adelheid von Puteani (1823–1904), se kterou měl dceru Marii Antonii Gabrielu (1863–1934).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Trmice
  2. a b c d e f Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 7. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Nostitz-Rieneck, Albert Franz Gf. von (1807-1871), Politiker, s. 155. (německy) 
  3. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 22, 39. (česky) 
  4. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 39. (česky) 
  5. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 144-145. (česky) 
  6. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 164. (česky) 
  7. Národní listy 27. 3. 1861, http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=6086937&picp=&it=&s=djvu
  8. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  9. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0001&page=134&size=45
  10. http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001001.htm
  11. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  12. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 166. (česky) 
  13. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 171, 196. (česky) 
  14. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 243. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]