Zemské volby v Čechách březen 1867

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zemské volby v Čechách v březnu 1867 byly volby konané v Českém království 20., 22. a 26.28. března 1867, kterými byli zvoleni poslanci Českého zemského sněmu coby zákonodárného sboru zemské samosprávy v rámci ústavního systému Rakouského císařství.[1] Byly vypsány císařem podruhé během několika měsíců s cílem změnit dosavadní federalistickou, státoprávní většinu na sněmu, která bránila obeslání Říšské rady (celostátního parlamentu) a tak blokovala schválení ústavních zákonů o rakousko-uherském vyrovnání. Výsledek hlasování skutečně přinesl zvrat v silových poměrech na sněmu, na kterém nyní převádly centralistické, provídeňské síly.

Dobové souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1861, kdy v Rakousku došlo k obnovení parlamentního a ústavního systému vlády, se česká občanská politická reprezentace (Národní strana neboli staročeši) i česká historická šlechta (Strana konzervativního velkostatku) profilovala jako obhájce federativního pojetí rakouského státu a českého státoprávního programu. Tyto české aspirace ale nebyly panovníkem ani vládou naplněny. Rakouské císařství bylo po roce 1866 oslabeno dopady prohrané prusko-rakouské války a trvale paralyzováno odporem Uherska, které podobně jako čeští federalisté odmítalo koncepci unitárního rakouského státu. Koncem roku 1866 proběhla intenzivní jednání Vídně s představiteli uherských politických špiček a začal se rodit koncept dualistického řešení státoprávní krize monarchie (rakousko-uherské vyrovnání, přetvoření státu na volný svazek dvou států). K odsouhlasení těchto zásadních státoprávních reforem bylo nutné jejich projednání Říšskou radou coby celostátním zákonodárným sborem. Říšská rada ovšem byla tehdy volena nepřímo, jako sbor delegátů jednotlivých zemských sněmů. V zemských volbách v Čechách v lednu 1867 vypsaných za tím účelem ovšem na Českém zemském sněmu převádly federalistické síly, které odmítaly dualismus a ignorování českého státního práva. Podobně dopadly i zemské volby na Moravě v lednu 1867. Český zemský sněm svolání Říšské rady označil za nezákonné shromáždění nějaké západní polovice říše. Hrozilo, že v kombinaci s dalšími politickými silami federalistického ražení (německorakouští konzervativci z alpských zemí, Poláci z Haliče apod.) nebude Říšská rada vůbec obeslána, nebo na ní budou převládat síly odmítající rakousko-uherské vyrovnání. Za této situace se vídeňská vláda rozhodla český i moravský sněm rozpustit a vypsat nové volby, které měly zlomit opoziční síly.[1][2]

Průběh a výsledky voleb[editovat | editovat zdroj]

Volební systém do Českého zemského sněmu odpovídal parametrům, které zde nastavila již únorová ústava roku 1861. Voleno bylo 236 poslanců a to ve čtyřech skupinách: kurie venkovských obcí, skupina měst, skupina obchodních a živnostenských komor a kurie velkostatkářská, ve všech s omezeným volebním právem (volební cenzus). Na sněmu pak tyto čtyři volební skupiny tvořily tři kurie (poslanci zvolení za skupinu měst a skupinu obchodních a živnostenských komor zasedali v společné kurii měst). Kromě nich na sněmu zasedalo pět nevolených virilistů, kteří mandát nabývali z titulu své funkce. Celkem tak měl sněm 241 poslanců.[3]

Zatímco v kurii měst a venkovských obcí (volby konány 20. a 22. března) nebylo možné očekávat větší volební přesuny, protože v etnicky českých obvodech měli čeští státoprávní kandidáti silné postavení, rozhodující souboj proběhl v kurii velkostatkářské (volby konány ve dnech 26.28. března 1867[4]), kde při extrémně malém počtu oprávněných voličů z řad šlechty a velkých pozemkových majitelů mohlo dojít k výraznému přelivu 70 mandátů na tu či onu stranu. Předseda vlády Friedrich Ferdinand von Beust spustil v Čechách silnou přesvědčovací kampaň mezi šlechtou. Po českých zemích agitoval i mladší bratr císaře Františka Josefa Karel Ludvík Rakousko-Uherský. Argumentoval tím, že dynastická loajalita šlechty se v této chvíli musí projevit i podporou vlády. Kromě toho docházelo k manipulacím se seznamy voličů. Až do března 1867 mezi šlechtou na Českém zemském sněmu převažovala Strana konzervativního velkostatku, kterou vedl Jindřich Jaroslav Clam-Martinic s která spolupracovala se staročechy, byla zastánkyní českého státního práva a podporovala české autonomistické aspirace. Nyní ovšem díky vládnímu tlaku velkostatkářskou kurii ovládla provídeňská Strana ústavověrného velkostatku, které předsedal Karel Vilém Auersperg.[5]

Ve velkostatkářské kurii byli zvoleni z celkových 70 poslanců jen 2 příslušníci Strany konzervativního velkostatku.[1] Poražení členového konzervativní šlechty se pak vzdali svých poslaneckých mandátů.[6] Celkově měl Český zemský sněm 154 ústavověrných a 87 státoprávních poslanců.[1]

Podle sociálního a profesního dělení bylo 87 etnicky českých poslanců zemského sněmu zvolených v kuriích měst, venkovských obcí a živnostenských a obchodních komor rozděleno následovně: 60 buržoazních a maloburžoazních vzdělanců (z toho 24 právníků, 7 lékařů a lékárníků, 4 vysokoškolští učitelé, 8 středoškolských učitelů, 7 vědců a novinářů, 4 katoličtí kněží, 2 státní úředníci a 5 samosprávních úředníků), 11 buržoazních podnikatelů (z toho 6 továrníků, 4 obchodníci a peněžníci a 1 manažer), 8 příslušníků maloburžoazie (z toho 8 blíže neurčených měšťanů), 7 příslušníků agrární buržoazie (z toho 5 rolníků či statkářů a 2 mlynáři) a 1 šlechtický velkostatkář.[7]

Výsledek voleb učinil z české politické reprezentace menšinu, která jíž nemohla zabránit tomu, aby sněm obeslal Říšskou radu a pomohl tak ke schválení rakousko-uherského vyrovnání. 13. dubna 1867 český předák František Ladislav Rieger přednesl jménem českých poslanců na sněmu protest proti rodícímu se ústavnímu konceptu Rakouska-Uherska. Již předtím se čeští politici radili o dalším postupu. Rieger a František Palacký byli pro trvalý odchod ze sněmu a jeho bojkot, zatímco někteří radikálně demokraticky orientovaní politici jako Karel Sladkovský nebo bratři Eduard a Julius Grégr odmítali zcela rezignovat na tuto politickou tribunu. Výsledkem tak byl kompromis; po Riegrově protestním projevu čeští poslanci odešli za volání hesla „Sláva našemu králi!“ ze sněmu, ale na mandáty formálně nerezignovali, pouze se v rámci politiky pasivní rezistence přestali účastnit jeho práce. Centralistická většina na sněmu pak bez problémů odsouhlasila delegáty do Říšské rady, která se sešla 20. května 1867.[5]

Česká politická reprezentace po celý zbytek funkčního období sněmu zůstala v pasivní rezistenci, s jedinou výjimkou. 22. srpna 1868 se čeští zákonodárci dostavili do sněmu a František Ladislav Rieger přednesl jejich jménem státoprávní deklaraci českých poslanců coby nejucelenější programový manifest české opozice. Signatáři deklarace pak byli v září 1868 zbaveni pro absenci poslaneckých mandátů. V září 1869 se konaly doplňovací volby v takto uvolněných okrscích. Vyhráli v nich titíž deklaranti.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 305. (česky) 
  2. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 216-220. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  3. Volební řád do zemského sněmu dle únorové ústavy z roku 1861, http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rgb&datum=1861&page=260&size=25
  4. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/003schuz/s003001.htm
  5. a b Česká společnost 1848-1918. s. 220-221
  6. Česká společnost 1848-1918. s. 221
  7. KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-022-1. S. 107. (česky) 
  8. Česká společnost 1848-1918. s. 235-236, 240

Související články[editovat | editovat zdroj]