Zemské volby v Čechách 1901

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zemské volby v Čechách 1901 byly volby konané v Českém království od 8. do 15. října 1901 (užší volby, tj. druhá kola volebních klání v některých obvodech, se konaly ještě 16. a 17. října[1]), kterými byli zvoleni poslanci Českého zemského sněmu coby zákonodárného sboru zemské samosprávy v rámci rakousko-uherského, respektive předlitavského ústavního systému.[2] Probíhaly podle kuriového systému.

Dobové souvislosti[editovat | editovat zdroj]

V roce 1901 nadále dominovala české politice mladočeská strana, ale její pozice ve společnosti již nebyla tak jednoznačná jako v první polovině 90. let, kdy ve volbách do Říšské rady roku 1891 a zemských volbách roku 1895 rozdrtila pozice staročeské strany a sjednotila velkou část městských, maloměstských i venkovských elit pod radikálně opozičním programem obhajoby českých národních zájmů. Mladočeši se od poloviny 90. let vydali pod vedením Josefa Kaizla prostřednictvím takzvané etapové politiky směrem k realističtějšímu a pragmatičtějšímu postoji. V celostátních volbách do Říšské rady roku 1897 zaznamenali výrazný úspěch a díky početní síle jejich klubu se stali významnou silou, o jejíž podporu se ucházela vláda Kazimíra Badeniho. Mladočeši pak roku 1897 skutečně přešli do provládního tábora. Klíčovým ústupkem vlády měla být Badeniho jazyková nařízení, která výrazně zvyšovala oficiální status češtiny, ale která nebyla pro německou opozici uvedena v platnost a vedla nakonec k pádu Badeniho kabinetu. V následujících letech se mladočeši dále pokoušeli o provládní politiku, Kaizl se dokonce stal ministrem financí ve vládě Franze Thuna, ale ani toto přímé vládní angažmá neuspokojilo české jazykové, autonomistické a státoprávní požadavky.[3]

Na celostátní politické scéně zároveň takzvaná Badeniho volební reforma zavedla všeobecné volební právo (byť nadále bez rovnosti hlasů a se zachováním kuriálního systému). Díky dramatickému nárůstu počtu oprávněných voličů se otevřel prostor pro nové politické subjekty. Poprvé se do Říšské rady jako relevantní síla dostali čeští sociální demokraté, jako nezávislá politická síla se ustavili čeští agrárníci, politický katolicismus nebo národní sociálové. V době vyostřeného česko-německého konfliktu v českých zemích přestávali zároveň být provládní mladočeši výlučnými nositeli opozičního a nacionálního radikalismu a tuto roli přejaly radikální státoprávní formace. Samostatně se také vyhranila skupina realistů okolo Tomáše Masaryka.[4]

Po Kaizlově demisi roku 1899 mladočeši zaujali opět opoziční stanovisko a periodicky se vraceli k ostré obstrukční politice. Předlitavský parlament ve Vídni zažíval opakované slovní i fyzické potyčky. Roku 1900 nastoupila vláda Ernesta von Koerbera, která se pokoušela překlenout národnostní rozpory programem ekonomické modernizace, ale česko-německý konflikt pokračoval.[5]

Výsledky voleb[editovat | editovat zdroj]

Volební systém do Českého zemského sněmu odpovídal parametrům, které zde nastavila již únorová ústava roku 1861. Zvoleno bylo 236 poslanců a to ve čtyřech skupinách: kurie venkovských obcí, skupina měst, skupina obchodních a živnostenských komor a kurie velkostatkářská, ve všech s omezeným volebním právem (volební cenzus). Na sněmu pak tyto čtyři volební skupiny tvořily tři kurie (poslanci zvolení za skupinu měst a skupinu obchodních a živnostenských komor zasedali v společné kurii měst). Kromě nich na sněmu zasedalo šest nevolených virilistů, kteří mandát nabývali z titulu své funkce.[6][7]

Mladočeská strana potvrdila svou pozici nejsilnější české i celozemské politické strany, ovšem výrazně oslabila ve srovnání s předchozími volbami roku 1895. V sudetoněmeckém (českoněmeckém) táboře došlo k výraznému posunu, kdy dosavadní dominanci liberální strany nahradila faktická rovnost sil mezi liberální stranou a nacionalistickým blokem všeněmců a nacionálních radikálů. Nacionální pozice zastávala i Německá lidová strana. Zcela bez zastoupení zůstala v české i českoněmecké společnosti sociální demokracie, kterou znevýhodňoval kuriový volební systém a omezené volební právo.[2] V kurii velkostatků, kde v předchozím funkčním období všechny mandáty ovládala Strana konzervativního velkostatku, posílila nyní díky předběžné dohodě o rozdělení mandátů s konzervativním velkostatkem Strana ústavověrného velkostatku, jež na rozdíl od konzervativních šlechticů byla stoupencem centralistického modelu uspořádání rakouského státu, s německorakouskou (vídeňskou) orientací. Skupina národně (pročesky) orientovaných velkostatkářských konzervativců ovšem tento kompromis odmítla a veřejně vyzvala k neúčasti na volbě ve velkostatkářské kurii.[8]

Volby celkově poznamenala neúčast voličů. Zúčastnilo se jich jen cca 40 % oprávněných voličů. Historik Otto Urban v tom vidí důsledek obecného znechucení politikou, paralyzovanou česko-německou obstrukcí.[9]

Podle sociálního a profesního dělení byli etnicky čeští poslanci zemského sněmu zvolení v kuriích měst, venkovských obcí a živnostenských a obchodních komor rozděleni následovně: 38 buržoazních a maloburžoazních vzdělanců (z toho 18 právníků, 5 lékařů a lékárníků, 4 vysokoškolští učitelé, 1 středoškolský učitel, 3 vědci a novináři, 1 katolický kněz, 1 státní úředník a 6 samosprávních úředníků), 10 buržoazních podnikatelů (z toho 3 továrníci, 3 obchodníci a peněžníci, 2 inženýři a 2 manažeři), 8 příslušníků maloburžoazie (z toho 8 řemeslníků a živnostníků) a 41 příslušníků agrární buržoazie (z toho 39 rolníků či statkářů a 2 mlynáři).[10]

Výrazně se proměnilo vlastní personální obsazení sněmu. Celkem 102 z 236 volených poslanců nebylo dosud členy Českého zemského sněmu. Podle národnosti zde zasedalo 97 Čechů (+ 3 Češi z řad virilistů) a 69 Němců (+ 21 proněmeckých členů ústavověrného velkostatku a 3 Němci z řad virilistů). Zbylí poslanci za konzervativní velkostatek byli často národnostně nevyhranění. Ti z nich, kteří nebyli šlechtického původu byli z velké části české národnosti.[7][pozn. 1] Zemský sněm v tomto složení setrval až do zemských voleb roku 1908.

Výsledky voleb roku 1901[7]
Strana Mandátů
české politické strany[pozn. 2]
mladočeši 67
čeští agrárníci 18
staročeši 6
nezávislí poslanci 3
čeští radikální pokrokáři 2
čeští státoprávní radikálové 1
německé politické strany[pozn. 2]
němečtí liberálové 26
všeněmci 25
němečtí nacionálové (lidovci) 14
němečtí křesť.-sociálové 4
němečtí agrárníci 3
velkostatkářské politické strany[pozn. 3]
konzervativní velkostatek 49
ústavověrný velkostatek 21
virilní poslanci
6
celkem
242
Výsledky podle jiného pramene[2][pozn. 4]
Strana Mandátů
české politické strany[pozn. 2]
mladočeši 66
čeští agrárníci 21
staročeši 6
č. radik. pokrokáři 2
č. státoprávní radik. 1
německé politické strany[pozn. 2]
něm. liberálové 26
všeněmci a nacionál. radik. 25
něm. nacionálové 14
velkostatkářské politické strany[pozn. 3]
konz. velkostatek 49
ústavověr. velkostatek 21
virilní poslanci
6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V stenografických záznamech ustavující schůze zemského sněmu (http://www.psp.cz/eknih/1901skc/1/stenprot/002schuz/s002007.htm) je uvedeno, kteří přítomní poslanci složili přísahu v češtině a kteří v němčině. Českou verzi preferovali tito poslanci: dr. Jan Sýkora, Adámek, Anýž, Barták, dr. Baxa, Bíba, Blahovec, dr. Blažek, dr. Brzorád, Březnovský, dr. Burian, hrabě Chotek, dr. Cicvárek, hrabě Clam-Martinic, hrabě Czernin, dr. Čelakovský, dr. Jan Dvořák, dr. Ladislav Dvořák, dr. Engel, Fabián, dr. Fiedler, Filip, dr. Fořt, dr. Grégr, Hájek, hrabě Harrach, dr. Herold, Hlávka, Hodek, Hodys, Holanský, Holče, Holeka, gen. velmistr dr. Horák, Hořica, Houra, Hovorka, Hráský, Hrubý, sv. pán Hrubý z Gelenj, Hyrš, Janda, Jílek, Jiroušek, Kaftan, Kalina, Karela, dr. Karlach, Karlík, Kokeš, dr. Koldinský, Komárek, Kotlář, dr. Kotrbelec, Kovářík, dr. Kramář, světící biskup dr. Krásl, Kratochvil, Krejčík, Kropáček, Kudrnka, dr. Kurz, provinciál Lábler, princ Lobkovic Ferdinand, Loula, Maděra, Macháček Josef, Majer Stanislav, Mareš, dr. Mašek, Maštálka, Jan Mayer, hrabě Mensdorff, dr. šlechtic Mettal, Mixa, Neubert, Němec, Niklfeld, hrabě Paar, dr. Pacák, dr. Pantůček, Papoušek, Pilz, dr. Pinkas, dr. Pippich, dr. Podlipný, Prášek Josef, Prášek Karel, dr. Pražák, Rataj, Richlý, Ronz, děkan Roškot, Sajfert, hrabě Schönborn, šlechtic Schutterstein, Schwarz, princ Schwarzenberg, dr. Sedlák, dr. Sláma, dr. Srb, Staněk, dr. Steidl, Stejskal, hrabě Sternberg, dr. Stránecký, dr. Šamánek, Šembera, dr. Škarda, Špindler, Šťastný, Šulc, hrabě Thun-Hohenstein Zdeněk, Tichý, Tomášů, Udržal, dr. Ullrich, Vojáček, Vojta, Wýtwar, dr. Zátka, Zázvorka, dr. Zimmer a Žďárský. Německou variantu upřednostnili následující poslanci: Freiherr von Wieser, Felix Freiherr von Ährenthal, August Ansorge, Dr. Adolf Bachmann, Dr. Josef Baernreither, Rudols Berger, Karl Freiherr von Brand, Leopold Graf Brandis, Dr. Franz Brehm, Karl Graf Buquoy-Longueval, Franz Graf Clam-Gallas, Dr. Hans Damm, Dr. Karl Eppinger, Johann Feierfeil, Max Egon Fürst Fürstenberg, Rudolf Freiherr von Geymüller. Walter Groß, Wenzel Größl, Dr. August Hackl, Franz Graf Hartig, Josef Heinzl, Abt. Dr. Gilbert Helmer, Adolf Helzel, Dr. Karl Herrmann, Johann Hofer, Josef Hofmann, Dr. Rudolf Jaksch Ritter v. Wartenhorst, Josef Kasper, Dr. Johann Kiemann, Dr. Rudolf Knoll, Franz Kutscher, Friedr. Legier, Dr. Jos. Maly, Jos. Markert, Friedrich Milner, Franz Mose, Wilhelm Müller, Othmar Freiherr von Nádherný Borutin, Dr. Friedrich Nitsche, Graf Erwein Nostitz-Rienek, Gustav Nowak, Rudolf R. v. Perger, Franz Peschka, Emil Peters, Heinrich Prade, Dr. Heinrich Reiniger, Alexander Richter, Fürst Alain Rohan, Ignaz Sandner, Th. Dr. Josef Schindler, Karl Schoeppe, Dr. Gustav Schreiner, Dr. Karl Schücker, Jos. Rich. Sobitschka, Wenzel Stahl, Ernst Gras Sylva Taroucca, Franz Gras Thun-Hohenstein, Dr. Jaroslav Graf Thun-Hohenein, Philipp Trautzl, Dr. Karl Urban, loses Walter, Franz Wanka, Karl Weinrich, Johann Weiß, Anton Karl Wüst, Karl Max Gras Zedwitz a Dr. Josef Zintl. Podrobněji o složení zemského sněmu v tomto funkčním období viz Seznam poslanců Českého zemského sněmu (1901-1908).
  2. a b c d Poslanci zvolení v kuriích městské, venkovských obcí a obchodních a živnostenských komor.
  3. a b Poslanci zvolení ve velkostatkářské kurii.
  4. V tomto pramenu není úplný seznam rozložení mandátů, součet mandátů pro uvedené politické formace tak neodpovídá celkovému počtu křesel v zemském sněmu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kandidátní listina pro užší volby.... Národní listy. říjen 1901, roč. 41, čís. 285, s. 1. Dostupné online.  
  2. a b c kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 328. (česky)  
  3. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. S. 426-437, 446-454, 456-472. (česky) Dále jen: Česká společnost 1848-1918. 
  4. Česká společnost 1848–1918, s. 473-489.
  5. Česká společnost 1848–1918, s. 506-511.
  6. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha : [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky)  
  7. a b c Seskupení poslanců sněmu král. českého. Národní listy. říjen 1901, roč. 41, čís. 289, s. 2. Dostupné online.  
  8. Velkostatkářský kompromis. Národní listy. říjen 1901, roč. 41, čís. 285, s. 2. Dostupné online.  
  9. Česká společnost 1848–1918, s. 511.
  10. KOŘALKA, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815–1914. Praha : Argo, 1996. ISBN 80-7203-022-1. S. 107. (česky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]