Josef Vilém z Nostic
| Josef Vilém z Nostic | |
|---|---|
 Rodový erb Nosticů | |
| Nejvyšší komorník Českého království | |
| Ve funkci: 1760 – 10. leden 1787 | |
| Panovník | Marie Terezie, Josef II. |
| Předchůdce | Karel Gotthard ze Schaffgotsche |
| Nejvyšší zemský sudí Českého království | |
| Ve funkci: 1757 – 1760 | |
| Panovník | Marie Terezie |
| Předchůdce | Karel Gotthard ze Schaffgotsche |
| Nástupce | Prokop Jan Krakowský z Kolowrat |
| Prezident rady nad apelacemi | |
| Ve funkci: 16. listopad 1749 – 1757 | |
| Panovník | Marie Terezie |
| Předchůdce | Václav František z Kokořova |
| Nástupce | Karel Fridrich z Hatzfeldu |
| Prezident komory v Korutanech | |
| Ve funkci: 1749 – 1749 | |
| Panovník | Marie Terezie |
| Viceprezident stavovské reprezentace v Kraňsku | |
| Ve funkci: 1747 – ? | |
| Panovník | Marie Terezie |
| Císařský tajný rada | |
| Císařský komorník | |
| Narození | 27. července 1706 Vídeň  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 10. ledna 1787 (ve věku 80 let) Praha Habsburská monarchie |
| Choť | Marie Luisa z Metsch |
| Rodiče | Jan Karel z Nostic Marie Maxmiliána ze Sinzendorfu |
| Děti | Jan Nepomuk z Nostic |
| Příbuzní | Josef z Nostic-Rienecku a Marie Anna z Nostic-Rienecku[1] (vnoučata) |
| Zaměstnání | politik |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | římskokatolické |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Josef Vilém hrabě z Nostic-Rokytnice též z Nostitz (německy Joseph Wilhelm Graf von Nostitz-Rokitnitz, 27. července 1706 Vídeň – 10. ledna 1787 Praha) byl český šlechtic z původně slezského rodu Nosticů. Vlastnil rozsáhlé statky v Orlických horách a zastával postupně řadu vysokých úřadů v rakouských zemích a později v Českém království.
Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]
Pocházel z rokytnické větve Nosticů označované jako Nostitz-Rokitnitz, byl synem hraběte Jana Karla z Nostic (1673–1740) a jeho první manželky Marie Maxmiliány ze Sinzendorfu (1675–1718).
Se svým mladším bratrem Karlem Antonínem (1708–1740) strávil osm let na kavalírské cestě po Evropě. Z Vídně vyrazili do Itálie a až do roku 1726 studovali v Římě. Mezitím podnikli několik výletů po historických italských městech, po roce 1726 cestovali po Německu a Itálii, několik měsíců pobývali v Paříži a Bruselu, nakonec se přes Německo vrátili do Vídně.[2]
Počátek jeho kariéry ve státních úřadech souvisel s příbuzenskými vazbami na kancléře Bedřicha Viléma Haugwitze (1702–1765), který byl jeho švagrem.[3] Na počátku 40. let 18. století spolu působili ve Slezsku, od roku 1747 byl Nostic viceprezidentem stavovské reprezentace v Kraňsku a v roce 1749 se stal prezidentem komory v Korutanech.
Od roku 1750 až do smrti pak působil v nejvyšších úřadech zemské správy Českého království. Nejprve byl prezidentem apelačního soudu (1750–1757), poté nejvyšším sudím (1757–1760) a nakonec nejvyšším komorníkem Českého království (1760–1787). Mimoto byl c. k. tajným radou a komořím.[4]
Rodina a majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]
Po otcově úmrtí zdědil majetek ve východních Čechách (Rokytnice v Orlických horách) a také ve Slezsku (Lobris, nyní Luboradz v Polsku). V Praze sídlil v paláci v Mikulandské ulici.
V roce 1739 se oženil s Marií Luisou von Metsch (1720–1762), dcerou říšského vicekancléře hraběte Jana Adolfa von Metsch. Měli spolu tři děti, dvě dcery zemřely v dětském věku, nástupcem se stal jediný syn Jan Nepomuk Josef (1740–1808), který původně sloužil ve francouzské armádě a díky vlastnictví statků ve Slezsku přešel později do služeb pruského krále.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013 ISBN 978-80-7415-071-5
- ↑ CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; Praha, 2008 ISBN 978-80-7106-977-5 s. 154, 187
- ↑ Ottův slovník naučný, díl 18.; Praha, 1902 (reprint 1999) ISBN 80-7185-259-7
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HOFMANN, Gustav: Rodinný archiv Nostitzů rokytnicko-plánských; Západočeský historický sborník, Státní oblastní archiv v Plzni, 1997; s. 29–75