Žďár nad Sázavou (klášter)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Studnice Blahoslavené Panny Marie
Fons Beatae Mariae Virginis

Letecký pohled na klášter
Místo Žďár nad Sázavou ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Kód památky 26179/7-4647 (PkMnMISSezObr)
Řád cisterciácký
Založení 1252
Zrušení 1784
Mateřský klášter klášter v Pomuku

Bývalý klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie (lat. Fons Beatae Mariae Virginis) ve Žďáru nad Sázavou je původně gotický, barokně, mj. za účasti Jana Santiniho, upravený areál. Klášter, který ve středověku i barokním období patřil k významným cisterciáckým klášterům, byl založen v roce 1252 a zrušen po roce 1784. Budova prelatury poté sloužila jako zámek. Zámek leží těsně na moravské straně historické česko-moravské hranice, když klášter plnil též poslání - mimo jiné - hraniční stanice.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení[editovat | editovat zdroj]

Odkaz Přibyslava z Křižanova vyplnil teprve jeho zeť Boček z Obřan, který v roce 1251 založil cisterciácký klášter Fons Mariae Virginis ve Žďáře. Vzniku kláštera předcházela vizitace místa založení, kterou provedli opati klášterů v Sedleci a Velehradě. Mateřským klášterem nově vzniklého kláštera se stal klášter v Pomuku. První skupina mnichů pocházela z Nepomuku a na místo dorazila 5. února 1252. Brzy je doplnili další mniši vyslaní i z jiných cisterciáckých klášterů (Velehrad, Valdsasy, Heiligenkreuz). Aby Boček materiálně zajistil nově založený klášter nechal svou donaci klášteru v roce 1252 stvrdit tehdejším moravským markrabětem Přemyslem.[1][pozn. 1]

Úpadek[editovat | editovat zdroj]

Za husitských válek byl klášter vypálen a poté hospodářsky živořil, přestože se o jeho obnovu snažil i Jiří z Poděbrad, který byl potomkem zakladatele kláštera a dle patronátního práva byl za stav kláštera zodpovědný.

Během česko–uherských válek byl klášter obsazen Dětřichem z Leskovce a mniši museli klášter opustit.[3]

Roku 1588 kníže Karel II. Minsterberský jako další potomek zakladatele s odvoláním na patronátní právo vyměnil klášter a jeho pozemkový majetek s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským za jiný statek. Klášter se touto směnou stal poddanským zbožím. Olomoucký kardinál František z Ditrichštejna poté nejprve roku 1606 klášter připojil k biskupským statkům, roku 1613 jej dokonce zrušil a roku 1617 s biskupstvím vyměnil za chropyňský statek. Žďár nad Sázavou se touto transakcí stal osobním kardinálovým majetkem.[4]

V té době doznal areál také stavebních změn. Roku 1607 byl upravován zednickým mistrem Petrem Šeresem z Velkého Meziříčí. V letech 161416 nechal kardinál Ditrichštejn přebudovat prelaturu na zámek. V té době také nechal ditrichštejnský hospodářský úředník Šimon Kratzer ze Schönsperka zbořit většinu původní raně gotické křížové chodby kláštera (zůstalo zřejmě pouze dodnes dochované studniční stavení).[4]

Nový rozkvět[editovat | editovat zdroj]

Stav kláštera v roce 1678: vlevo vpředu původní prelatura, před ní ještě gotický kostel svaté Markéty, napravo od prelatury barokní věž a hospodářské budovy, vzadu zhruba uprostřed klášterní kostel, vpravo od něj budovy konventu již v rozšířené, barokní podobě, kostel svatého Jana Nepomuckého ani barokní most ještě neexistují

Za druhého zakladatele kláštera je označován velehradský opat Jan Greifenfels z Pilsenburku, který roku 1638 vykoupil bývalý klášterní majetek od Maxmiliána z Ditrichštejna za 44 000 zlatých a o rok později uvedl do kláštera opět cisterciáky. Protože výnosy z majetku kláštera nestačily na úhradu dluhů[4] Po roce 1638 také zřejmě proběhla první vlna oprav klášterních budov, především budov konventu.[5]

O obnovu kláštera se zasloužil rovněž opat Benedikt Zaunmüller (167691), který nechal výrazně přestavět budovy konventu. Opat Edmund Wagner (16911705) pak v rámci obnovy po požáru, který klášter postihl roku 1689, nechal kromě samotné obnovy poškozených budov také vybudovat Giovannim Battistou Spinettim di Angelo po roce 1701 nový, osmiboký kostelík svaté Markéty při vstupu do areálu, který byl určený pro laické návštěvníky kláštera. Tentýž stavitel pak do roku 1703 nově vybudoval i přilehlou klášterní bránu.[6]

Nejvýznamněji se však do stavební podoby kláštera i celého okolí zapsal opat Václav Vejmluva (opatem v letech 170538). Pravděpodobně již v roce 1706 navázal spolupráci s Janem Santinim.[7]

Vedle Jana Santiniho se tohoto dění zúčastnili také sochař Řehoř Theny, Matěj Václav Jäckel a Ondřej Zonner, malíři Michael Willmann, Simon Gionimo a Karel František Töpper.[4]

Stav kláštera v polovině 18. století: prelatura s rozsáhlou zahradou je barokně přestavěna a výrazně rozšířena, stejně jako kostel svaté Markéty u brány, barokní podobu má i věž a další budovy, vpravo nahoře je kostel svatého Jana Nepomuckého, mezi ním a klášterem je rozsáhlá plocha nového rybníka, vpravo dole nový barokní most

Opat Vejmluva nechal nejen doplnit výzdobu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, konventu a dalších budov, ale také dal velkoryse přestavět a rozšířit prelaturu do podoby mohutného, v podstatě zámeckého čtyřkřídlého objektu s navazující francouzskou zahradou. V části opatství nechal také vybudovat prostory pro akademii šlechtické mládeže, založenou roku 1727, konírnu a jízdárnu.[4]

Vstupní část prelatury z let 172034 a také souběžně budovaný trakt koníren vnikly podle projektu Jana Santiniho. Ostatní křídla spadají až do druhé poloviny 18. století a projektoval je zřejmě František Maxmilian Kaňka.[4]

Mimo areál kláštera projektoval Santini především poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na nedalekém kopci, který byl po vzoru krajiny v okolí Nepomuku pojmenován Zelená hora, Hospodářský dvůr Lyra a morový Dolní hřbitov.

Po zrušení[editovat | editovat zdroj]

Bezprostředním impulsem ke zrušení kláštera byl zhoubný požár z 16. července 1784. Poslední opat (teprve nedávno zvolený a mladý šlechtic) Otto Steinbach z Kranichštejna (opatem byl v letech 1782–84) po něm sám požádal Josefa II. o zrušení kláštera, ačkoliv klášter šlo opravit a císař původně počítal se zachováním tohoto významného církevního ústavu. K uskutečnění zrušení kláštera došlo záhy a to císařovým rozhodnutím ze dne 13. října 1784. Majetek kláštera byl předán náboženskému fondu. Roku 1786 se konventní kostel stal kostelem farním a dosavadní farní kostel svaté Markéty u brány kláštera byl zrušen.[4]

Budova prelatury, klášterní kostel a další hospodářské budovy byly po požáru obnoveny. Pouze budovy vlastního konventu (tj. nejstarší části) zůstaly neobnoveny a postupně chátraly.[4] Nakonec z nich byly ubourány zhruba dvě třetiny budov a zbyla pouze gotická studniční kaple a dlouhé vstupní křídlo, kde je dnes muzejní expozice. Ubouráním také zanikl vzácný středověký rajský dvůr.

Roku 1826 zakoupil od fondu panství za 170 550 zlatých nejvyšší maršálek Království českého hrabě Josef Vratislav z Mitrovic. Dalším majitelem se stal kníže František Josef z Ditrichštejna-Prokau-Leslie a později panství zdědila hrabata z Clam-Gallasu. Posledním šlechtickým vlastníkem byla chlumecká linie rodu hrabat Kinských, která panství taktéž zdědila.[4]

Roku 1948 byl bývalý klášter, nyní zámek Žďár nad Sázavou s celým panstvím znárodněn. Později zde bylo umístěno světově unikátní Muzeum knihy (expozice Národního muzea), které zde fungovalo do roku 2015. V šedesátých letech bylo zastřešeno a rekonstruováno západní křídlo konventu, které je nyní vedle izolovaně stojící studničního stavení kaple jedinou dochovanou částí vlastního konventu. Vedle Muzea knihy v areálu postupně začalo působit okresní muzeum (nyní sídlí ve městě) a okresní archiv. Bývalé konírny se změnily v expozici díla Jana Santiniho a vývoje cisterciáckého kláštera.[4] Po restituci byla tato expozice přestěhována do konventu a dnes je v konírnách expozice přibližující historii rodu Kinských.

V roce 1991 byl areál v restituci vrácen rodině Kinských.Členové hraběcí rodiny zde i často pobývají. Jejich domovem se stal barokní zámeček v zahradě – tzv. Letní prelatura.[8]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Areál zámku v současnosti prochází revitalizací. V rámci ní byl rekonstruován bývalý klášterní pivovar s dvorem, kde se nyní nachází Muzeum nové generace.

Díky revitalizaci a vzniku nových expozic se také celoročně konají koncerty, festivaly a další kulturní akce. Mezi nejvýznamnější patří festival současného pohybového umění a tance KoresponDance a festival Čtvero ročních období, který v sobě zahrnuje Dny otevřených zahrad v květnu, Klášterní noc v září, Den dýní v říjnu a vánoční program o adventních víkendech.

Vznikla zde také stálá expozice barokního umění ze sbírek Národní galerie v Praze, která nabízí vybraný soubor uměleckých děl středoevropské provenience a evokuje především kulturní prostředí klášterů 17. a 18. století. Vedle děl s náboženskou tematikou, jež tvoří těžiště této expozice, vybrali autoři Lenka Stolárová a Vít Vlnas obrazy a sochy charakteristické pro barokní klášterní sbírky. Výstava barokního umění ze sbírek Národní galerie v Praze navazuje jak na historickou tradici klášterních galerií, tak na zdejšího genia loci, spjatého v prvé řadě s barokními památkami evropského významu.

Z velkých jmen barokního malířství v Čechách jsou zastoupeni Karel ŠkrétaMichael Václav HalbaxPetr Brandl a Jan Kupecký. Sochařství reprezentují mimo jiné Matyáš Bernard Braun i méně známý, ovšem neméně schopný Braunův synovec Antonín. Nechybí však ani práce z dílen Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa či Ignáce Františka Platzera. Expozici Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze byla udělena záštita České komise pro UNESCO.

V rámci otevření Muzea nové generace začaly i komentované prohlídky celého areálu s názvem Po stopách Santiniho. Během této prohlídky návštěvník uvidí nejzajímavější místa bývalého cisterciáckého kláštera – nynějšího zámku, která jsou spojena s výjimečným architektem Janem Blažejem Santini-Aichelem. Seznámí se se životem v cisterciáckém řádu, vstoupí do osobního sídla opata – prelatury, navštíví baziliku Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, zavítá do obydlí mnichů – konventu, nahlédne do studniční kaple a objeví původní sádky ze 13.století.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vstupní část[editovat | editovat zdroj]

Bývalý klášterní areál lze rozčlenit do tří částí jimiž návštěvník postupně prochází. Vlevo od barokní vstupní brány se v přestavěné podobě dochoval zrušený barokní osmiboký kostelík svaté Markéty, který jako farní sloužil obyvatelům okolí a také laickým návštěvníkům kláštera (dnes se zde nachází penzion a restaurace). V pravé části jsou dodnes dochovány budovy hospodářského příslušenství kláštera.

Druhé nádvoří a prelatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Prelatura kláštera ve Žďáru nad Sázavou.
Druhé nádvoří s věží, vpravo stará část prelatury, zcela vpravo (částečně kryto vegetací) její barokní vstupní křídlo

Druhou částí, která v době existence kláštera stále ještě byla otevřena i laickým návštěvníkům, je velké parkově upravené nádvoří. U vstupu jej „střeží“ vysoká barokní věž a po levé straně se rozkládá mohutná budova prelatury, která po zrušení kláštera sloužila jako zámek.

Prelatura, která v tomto klášteře sloužila nejen jako osobní sídlo opata, místo významných společenských událostí a sídlo správy panství, ale také jako sídlo šlechtické akademie, je tvořena třemi částmi:

První z nich je samostatně utvářená trojkřídlá, původně středověká budova v jihozápadním nároží prelatury. Druhou je vstupní křídlo prelatury, vybudované podle projektu Jana Santiniho, které je za zmíněnou starší část v jihozápadním nároží poněkud uspouplé čímž vytváří náznak čestného dvora. Ve středu tohoto křídla je situována vznosná, centrální, osmiboká stavba s průjezdem v přízemí. V jejím patře je v interiéru situován velký sál s freskou K. F. Töppera z roku 1734 zachycují nebeskou blaženost cisterciáků. Boční části křídla tvoří nižší, nestejně vysoké části, navazující vlevo na původní prelaturu a vpravo na konventní kostel. Kromě zmíněné fresky zaujmou v interiéru také pro Santiniho typické, bohatě utvářené štukové obrazce na klenbách. Třetí částí prelatury je trojice mladších barokních křídel, uzavírajících obdélné nádvoří. Rozlehlá severní budova je vnějším průčelím otočena do nyní neudržované opatské zahrady.[4]

Vlastní konvent s konventním kostelem[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše.
Schematický půdorys klášterního kostela a konventních budov

Třetí část kláštera, která byla v době jeho fungování laikům zcela uzavřena, tvoří budovy vlastního konventu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Gotický kostel byl přestavěn barokně a doplněn několika výraznými zásahy Jana Santiniho. Kostel je také vybaven vrcholně barokním, bohatě zdobeným mobiliářem.

Z konventních budov se dochovalo pouze západní křídlo, které částečně obsahuje gotické konstrukce, ale jeho současná podoba je barokní. V té době byla také vyzdobena cyklem fresek ze života Bernarda z Clairvaux od malíře Simona Gionirny. Křídlo bylo ovšem, přestože se jako jediné z konventních budov dochovalo, výrazně stavebně poškozeno chátráním a je proto také dosti poznamenáno úpravami z šedesátých let 20. století.[4]

V prostoru bývalého rajského dvora je dochováno samostatně stojící, původně gotické, Janem Santinim barokně upravené studniční stavení. Jedná se o desetibokou stavbičku s nárožními opěráky, která původně navazovala na křížovou chodbu kláštera. Uvnitř stavbičky je dochována barokní studna s mramorovým parapetem a hodnotnou kovanou barokní mříží s kladkou. Prostor je zaklenut barokní cihlovou klenbou s trojúhelnými výsečemi, která je pokryta barokně-gotickými štukovými žebry a dalšími architektonickými články.[9]

Severně, tj. nalevo od kostela se nachází budova barokních koníren, opět podle Santiniho návrhu. Další, původně barokní hospodářské budovy se nachází i v prostoru na východ od klášterního kostela.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V listině je založení kláštera interpretováno jako splnění slibu, který dal Boček Přibyslavu z Křižanova. Z dědictví po Přibyslavovi také pocházely darované vesnice Žďár, Novošily, Hrušovany, Dobrá voda a Jámy. Za spoluzakladatelky kláštera jsou označeny Sibyla, vdova po Přibyslavovi z Křižanova a jejich dcery Eufemie a Eliška. Boček z Obřan ze svého vlastnictví přidal klášteru vinice na Moravě, desátky z vesnic z Kobylí, Pavlovic a Zaječí. Později klášter získal i kostel v Bíteši.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Příprava vydání Antonín Boček. Svazek III. Olomouc : A. Skarnitzl, 1841. S. 155–156, č. 184. (latinsky)  
  2. ELBL, Pavel. Cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou – Fons Mariae Virginis. In POJSL, Miloslav. Cisterciáci na Moravě : sborník k 800. výročí příchodu cisterciáků na Moravu a počátek Velehradu. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. Dále jen Cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou. ISBN 80-244-1460-0. S. 145.
  3. FOLTÝN, Dušan, a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha : Libri, 2005. 878 s. ISBN 80-7277-026-8. S. 807. Dále jen Encyklopedie moravských a slezských klášterů. 
  4. a b c d e f g h i j k l Areál bývalého kláštera na webu hrady.cz
  5. HORYNA, Mojmír: J. B. Santini-Aichel – Život a dílo. Karolinum, Praha 1998, ISBN 80-7184-664-3, S. 250
  6. HORYNA, Mojmír (cit. v pozn. 2) S. 245
  7. HORYNA, Mojmír: (cit. v pozn. 2) S. 246
  8. V srpnu 2009 dostal klášterní kostel titul Bazilika Minor. Webové stránky zámku Žďár nad Sázavou
  9. HORYNA, Mojmír: (cit. v pozn. 2) S. 250–251

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]