Václav Vejmluva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeho Milost
Václav Vejmluva
Cisterciácký řád
opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru

Portrét opata Václava Vejmluvy od Simoneho Gionimy (Muzeum knihy, Žďár nad Sázavou)
Církev římskokatolická
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru (1705–1738)
  • úřad 2 (rok–rok)
Zúčastnil se
  • významné události 1
  • významné události 2
Osobní údaje
Datum narození 19. září 1670
Místo narození Brno
České královstvíČeské království České království
Datum úmrtí 17. března 1738 (ve věku 67 let)
Místo úmrtí Žďár nad Sázavou
České královstvíČeské království České království
Vyznání římskokatolické
Povolání
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Vejmluva (19. září 1670, Brno[1]17. března 1738, Žďár nad Sázavou[2]) byl opat cisterciáckého kláštera Studnice blahoslavené Panny Marie v dnešním Žďáře nad Sázavou.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pozdější opat Václav IV. Vejmluva se narodil v rodině sládka Jana z pivovaru kláštera cisterciaček na Starém Brně. Stal se cisterciáckým mnichem ve žďárském klášteře a roku 1705 byl zvolen opatem. Jakožto energická vrchnost a dobrý hospodář a ekonom nejen že ukončil spor kláštera s městem Žďárem, který se rozhořel za jeho předchůdce Edmunda Wagnera, ale značně rozšířil klášterní majetek, například přikoupením (či spíše vykoupením) sousedního panství Křižanov.

Václav Vejmluva byl mecenášem umění, bibliofilem (v klášteře vybudoval rozsáhlou knihovnu) a zvláště stavebníkem. Pro své projekty získal mnohé významné barokní umělce – architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla (výjimečně psáno též Aichel), sochaře Řehoře Thenyho, Matěje Václava Jäckela či Jakuba Staenhübla, malíře Karla Františka Töppera a další. Díky vzájemnému porozumění a podobným výtvarným představám opata Vejmluvy a Jana Santiniho se žďárský klášter stal ohniskem takzvané barokní gotiky, svérázného stylu význačného umělce, v jehož středu leží Santinim barokně přestavěný klášterní areál s monumentální prelaturou, poněkud strozší budovou Šlechtické akademie, jemně profilovanou fasádou koníren, hospodářským dvorem Lyrou na půdorysu připomínajícím tento hudební nástroj, morovým Dolním hřbitovem ve tvaru trojlistu (po pozdějších úpravách byl půdorys změněn), barokizovaným gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, odsvěcenou a jako penzion upravenou kaplí svaté Markéty a konečně barokně-gotickým poutním kostelem svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vybudovaném na půdorysu pěticípé hvězdy s ambity (památka UNESCO). Santini pro opata realizoval i četné stavby v okolí Žďáru, k nimž patří hostinec v Ostrově nad Oslavou (půdorys W) či kostely ve Zvoli a v Obyčtově (půdorys želvy).

Když roku 1709 hrozila klášternímu panství morová epidemie učinil Vemluva tak výrazné zásahy ve prospěch svých poddaných, že její následky byly velmi malé. Proto byl také 25. září 1720 za zásluhy v boji proti této nákaze odměněn titulem císařského rady. Opatova všestranná příkladná péče o poddané měla za následek také jeho jmenování do komise vyšetřující robotní podmínky na Moravě roku 1736.

Vejmluva též roku 1724 založil ve žďárském klášteře Šlechtickou akademii. Sbor sedmi profesorů vyučoval hudbu, tanec, etiku, jazyky (například francouzštinu, italštinu či češtinu), zeměpis, dějepis, matematiku, inženýrské vědy, kreslení a psaní. Nedostatečné hmotné zajištění a odloučenost od velkých center zapříčinila nedostatečnou kvalitu vyučujících – ty nejlepší se nepodařilo angažovat a proto školu nenavštěvovali potomci nejvýznamnějších aristokratických rodů, kteří by samozřejmě škole zajistili dostatečné finanční prostředky k provozu. Po požáru v roce 1737 škola upadla kvůli nedostatečnému hmotnému zajištění. Akademie ukončila činnost roku 1740 a v tradici pokračovaly jezdecká škola a seminář s nižším studiem teologie a filosofie. Obě školy byly uzavřeny roku 1784 při zrušení kláštera.

Velký požár z roku 1737 poničil Vejmluvovo dílo.[3] Opata se tragédie citelně dotkla. Tři dny po požáru jej ranila mrtvice a příštího roku, 17. března 1738, zemřel.

Seznam opatů cisterciáckého kláštera ve Žďáru

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  1. Mikule, Stanislav: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Žďár nad Sázavou 2008.[4]
  2. Plichta, Alois: Klášter na hranicích. Kostelní Vydří 1995.
  3. Plichta, Alois (ed.): Pacher, Jakub Felix Jan: Slavnostní řeč k svěcení kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře blíž města Žďáru konanému 27. 9. 1722. Žďár nad Sázavou 1968.
  4. Zemek, Metoděj - Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. První část. Havlíčkův Brod, 1962.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. [Klášter ve svých dějinách vyhořel několikrát. Požár z roku 1689 umožnil novou barokní přestavbu, požár z roku 1784 naopak odsoudil klášter k zániku – opat Steinbach se totiž rozhodl klášter neopravit a navrhl Josefu II. jeho zrušení. Právě tento požár v roce 1784 se přenesl větrem zavátým hořícím šindelem také na Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který vyhořel a byl zachráněn sbírkou, uspořádanou někdejším žďárským řeholníkem P. Bonifácem Procházkou v letech 1792 - 1803. Zemek, Metoděj - Bartušek, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. První část. Havlíčkův Brod, 1962. Mikule, Stanislav: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Žďár nad Sázavou 2008, s. 50 - 51. Švoma, Jaroslav - Lopaur, Miloslav - Mikule, Stanislav: 400 let (1607 - 2007). Památník k oslavě 400letého jubilea povýšení Žďáru na město. Žďár nad Sázavou 2007 (Přehled dat, s. 7 - 40).]
  4. [Životopis opata Vejmluvy je na stranách 14 - 20 a je opatřen citacemi pramenů.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Opaté cisterciáckého kláštera ve Žďáru
Předchůdce:
Edmund Wagner
17051738
Václav Vejmluva
Nástupce:
Bernard Hennet