Ferdinand Maxmilián Brokoff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand Maxmilián Brokoff
Ferdinand Maxmilián Brokoff
Ferdinand Maxmilián Brokoff
Narození12. září 1688
Červený Hrádek u Jirkova
České královstvíČeské království České království
Úmrtí8. března 1731 (ve věku 42 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníPraha
kostel svatého Martina ve zdi
Povolánísochař a řezbář
RodičeJan Brokoff
PříbuzníMichal Jan Josef Brokoff (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12. září 1688, Červený Hrádek u Jirkova[1]8. březen 1731, Praha[2]) byl český sochař a řezbář, syn sochaře a řezbáře Jana Brokoffa a bratr sochaře a řezbáře Michala Jana Josefa Brokoffa.

Působil hlavně v Praze, kde k nejznámějším dílům patří řada soch na Karlově mostě a náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, vytvořený za účasti architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Působil i jinde v Čechách a ve spolupráci s Fischerem také ve Vídni a Slezsku. Spolu s Matyášem Bernardem Braunem je nejvýznamnějším představitelem vrcholného českého barokního sochařství a patří k nejpřednějším českým sochařům vůbec.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Busta sochaře na věži kostela sv. Jiljí v Jirkově, v němž byl 12. září roku 1688 pokřtěn

Narodil se na Červeném Hrádku v západních Čechách jako druhý syn Jana Brokoffa, který tam pracoval na výzdobě zámku. Byl pokřtěn 12. září 1688 v kostele v Jirkově, ale existuje ještě jeden doklad o křtu, který byl proveden v zámecké kapli na Červeném Hrádku dne 9. září 1688.[4] Jméno Ferdinand Maximilián dostal po tehdejším majiteli zámku hraběti Ferdinandu Maximiliánovi Hrzánovi, který byl jeho kmotrem.[5]

Podobně jako starší bratr Michal Jan Josef pokračoval i Ferdinand v rodinné tradici a vyučil se sochařství a řezbářství v dílně svého otce, který od roku 1693 byl občanem Starého Města pražského. O jeho dalším vzdělání neexistují prokazatelné informace. Uvádí se, že v letech 17081713 mohl studovat v dílně tehdy slavného kamenosochaře Ondřeje Filipa Quitainera. Podle názorů některých kunsthistoriků lze z Ferdinandovy tvorby a znalostí práce s mramorem usuzovat, že mohl získávat zkušenosti také v zahraničí, ve Vídni v akademii dvorských umělců bratrů Strudelových [6] a v Římě, kde ho mohla ovlivnit tvorba Giana Lorenza Berniniho.[7] V Praze byl jeho hlavním vzorem raně barokní řezbář a sochař Jan Jiří Bendl.[8]

Pravděpodobně od roku 1709 Ferdinand již tvořil samostatně. Během svých cest Brokoff ve Vídni kolem roku 1714 potkal významného dvorního rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu, s nímž pak spolupracoval na významných dílech. Spolu s ním získal zakázky z Vídně a slezské Vratislavi, tvořili však společně i pro Prahu a pro českou klientelu.[6]

Pamětní deska rodiny Brokoffů v Praze
Předpokládaný Brokoffův autoportrét ve věku 23 let: mladík s knihou a biretem na sousoší sv. Františka Xaverského z Karlova mostu

Roku 1717 koupil otec dům U salátů, kam přestěhoval i svou dílnu (na tomto místě na nynější Národní třídě byl později postaven palác Porgesů z Portheimu). Zaměstnával v ní i své syny Michala Jana Josefa a Ferdinanda Maximiliána. Po jeho smrti v roce 1718 ji vedl starší Michal, který však zemřel o tři roky později svobodný a bezdětný. Ferdinand převzal rodinný majetek a žil v domě se svou matkou.[9] Vytvořil řadu plastik v Praze i dalších místech. Rozsah jeho díla svědčí o velké pracovitosti a také organizačních schopnostech ve vedení sochařské dílny. Většinu svých prací vytvářel sám, ale v posledním období svého života již musel kvůli nemoci využívat pomocníky, např. u Mariánského morového sloupu na Hradčanském náměstí v Praze (1726), náhrobku biskupa Trautsona ve Vídni (1727) či průčelí kostela v Krzeszówě (1729).[7]

Roku 1728 Ferdinand přijal občanství na Novém Městě Pražském.[10][11] Zemřel bezdětný ve věku 42 let na souchotiny, obvyklou nemoc sochařů, vyvolanou silikózou, tj. zaprášením plic křemičitým prachem z tesaného kamene. Na tutéž diagnózu zemřeli jeho otec i bratr. V roce 1732 byl Ferdinand pohřben na chrámovém hřbitově kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde je umístěna také pamětní deska rodiny Brokoffů s reliéfním portrétem Ferdinanda Brokoffa.[12] Bronzovou plaketu vytvořil sochař Josef Mařatka v roce 1909 podle dochovaných portrétů – kresby Jana Jakuba Quirina Jahna, leptu J. K. Burdeta a rytiny K. Salzera.[5]

Matka zemřela v roce 1735, mladší sestra Alžběta Anna Eleonora byla provdána za zlatníka Oberholtzera a zemřela bezdětná. Nejmladší ze sourozenců Antonín Šebestián vystudoval filozofii a žil jako básník u císařského dvora ve Vídni, kde zemřel po roce 1744. Byl posledním z rodu Brokoffů.[10][11]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhlé sochařské a řezbářské dílo Ferdinanda Brokoffa bývá označováno za perlu české barokní tvorby první poloviny 18. století. Nejčastěji pracoval s pískovcem, ale ovládal také práci s mramorem a dřevem. Základem Brokoffova sochařského projevu je realistické zobrazení skutečnosti, kterou mísí s barokním ilusionismem. Čerpal z antického konceptu sochařství, zobrazoval postavy realistických proporcí v kontrapostu, vyjadřoval přirozený pohyb a hmotu, traktováním drapérií posiloval základní objemový rozvrh. Sochy koncipoval s ohledem na charakter prostoru a architektury, v nichž měly být umístěny, aby zapůsobily na diváka. Netvořil expresivní umění, ale jeho sochy vyzařují vlastní vnitřní prožitek, který vychází z jádra sochy.[7]

V jeho tvorbě výrazně převažuje náboženská tématika. Sochy světců působí klidně, vyrovnaně a každá nese určité individuální rysy, které odpovídají postavám z reálného života. Andělé jsou zpodobování jako silní mladí muži. V jednom z andělů na sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě byla spatřována podoba samotného Ferdinanda Brokoffa.[13]

Byl nejnadanějším členem rodiny Brokoffů a velmi brzy se podílel na práci rodinné dílny, což se projevilo na zvýšené kvalitě sochařského díla. Ačkoliv většinu soch z Brokoffovy dílny signoval obvykle její majitel, otec Jan, je nesporné, že řadu prací nejen pro Karlův most prováděli jeho synové. Později Ferdinand označoval své práce z kamene slovy FECIT BROKOFF, BROKOF nebo monogramem.[5] Poprvé se jeho jméno objevilo na sochách atlantů v průčelí Morzinského paláce roku 1714.[14]

Praha[editovat | editovat zdroj]

Sochy z Karlova mostu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sochy na Karlově mostě.

V českém prostředí jsou známy především jeho sochy na Karlově mostě. Ferdinandu Maxmiliánovi je připisováno autorství či spoluautorství u devíti plastik Karlova mostu, včetně asi nejpopulárnějšího sousoší trinitářských svatých Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. poustevníka Ivana, lidově zvaného podle strážce žaláře Turek na Karlově mostě. Na sousoší jezuitského misionáře sv. Františka Xaverského, neseného figurami Černocha, Inda a Číňana vytesal tehdy třiadvacetiletý Brokoff klečící figuru s autoportrétem. Další jeho plastikou, objednanou jezuitskou kolejí jako protějšek sv. Xaveria pro Karlův most, bylo sousoší sv. Ignáce z Loyoly na zemské sféře nesené ženskými figurami, personifikacemi tehdy známých čtyř světadílů, mezi dvěma ležícími Maury s nápisovými štíty. Tato největší skulptura celého mostu se z větší části zřítila při povodni v roce 1890 do Vltavy, byla několik let lovena ze dna a ukládána na břeh, ale již nebyla zpět na most osazena. Neúplný originál, na němž chybí postavy dvou jezuitských patronů, rekonstruoval Čeněk Vosmík; je od roku 1908 vystaven v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích.

  • sousoší sv. Barbory se sv. Markétou a sv. Alžbětou (1707) – účast otce Jana a bratra Michala Brokoffa
  • socha sv. Vojtěcha (1709) – na mostě kopie, originál v sálu Gorlice na Vyšehradě, bývá připisována bratrovi Michalu Brokoffovi [15]
  • socha sv. Kajetána (1709)
  • sousoší sv. Františka Borgiáše (1710) – v roce 2017 nahrazeno kopií
  • sousoší sv. Ignáce z Loyoly (1710–1711) – na mostě nahrazeno jiným sousoším, poškozený originál v Lapidáriu Národního muzea, k soše dochován model v Muzeu hlavního města Prahy
  • sousoší sv. Františka Xaverského (1711) – na mostě kopie, originál v Lapidáriu Národního muzea
  • sousoší sv. Vincence Ferrerského se sv. Prokopem (1712) – v současnosti nahrazováno kopií
  • socha sv. Víta (17131714)
  • sousoší sv. Jana z Mathy se sv. Felixem z Valois a sv. Ivanem (1714)

Další realizace[editovat | editovat zdroj]

Čechy[editovat | editovat zdroj]

Krzeszów, socha Mojžíše

Polsko a Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam o křtu v matrice farnosti Jirkov
  2. Záznam o úmrtí v matrice farnosti Sv. Martina ve zdi
  3. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Academia, Praha 1995. S. 91
  4. CINYBULK, Jaroslav. BROKOF a Jirkov. [s.l.]: město Jirkov, 2012. S. 10-14. 
  5. a b c CODR, Milan; BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ferdinand Maximilián Brokof, s. 103-107. 
  6. a b c d POCHE, Emanuel, a kol. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1975. S. 72-73. 
  7. a b c Univerzita Karlova on-line: Sochařství v Čechách: Ferdinand Maxmilián Brokoff. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  8. BLAŽÍČEK, str. 37
  9. BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Brokof. Praha: Odeon, 1986. S. 24. 
  10. a b BLAŽÍČEK, str. 25
  11. a b CINYBULK, str. 7
  12. BROKOFF Ferdinand Maxmilian – Na zdi kostela sv.Martina ve zdi Praha 1 Staré Město – Pamětní desky v Praze [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  13. BLAŽÍČEK, str. 59
  14. BLAŽÍČEK, str. 58
  15. BLAŽÍČEK, str. 49
  16. Po Karlově mostě s prof. Františkem Dvořákem. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Brokof. Ilustrace Josef Ehm. Praha: Odeon, 1976. 321 s. 
  • BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Maxmilián Brokof. Praha: Nákl. čs. výtvarných umělců, 1957. 19 s. [Obr. monografie]. 
  • POLLAK, Oskar. Johann und Ferdinand Maximilian Brokoff : Ein Beitrag zur Geschichte der österreichischen Barockplastik. Praha: Calve, 1910. Dostupné online. (německy) 
  • ŠTĚCH, Václav V. Brokovové. In: Kniha o Praze. Praha: Melantrich, 1933. Dostupné online. S. 41-52. (chybí str. 41)
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 191–193. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]