České baroko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo baroko v Čechách. O hudebním albu pojednává článek Baroko v Čechách (album).

České baroko představuje specifickou podobu barokní kultury, jak se vytvářela v českých zemích v 17. a 18. století a doznívala v lidovém umění ještě dlouho potom. Časově se více či méně kryje s dobou pobělohorskou.

Popis[editovat | editovat zdroj]

České baroko má kořeny v Itálii a Španělsku. Přestože byla kultura v českých zemích ovlivněna situací po bitvě na Bílé hoře, dosáhlo české umění vysoké úrovně, především v malířství a architektuře. Baroko bylo v Čechách obohaceno domácími umělci a řemeslníky o nové prvky – přizpůsobení českému prostředí. Vznikají zde nejen chrámy, kláštery, paláce, zámky, ale mění se také ráz venkovakostelíky, kapličky, sochy. Pozornost je věnována nejen jednotlivým objektům, ale i jejich umístění a vytváření větších celků včetně komponování krajiny za pomocí dominant (sakrální i světské stavby, sochy), os (cesty, aleje) a ploch polí a luk (barokní krajina).[1] Ze spojení barokního slohu s lidovou tradicí vzniká takzvané selské baroko, jehož rozvoj nastává až v 19. století.

Malířství[editovat | editovat zdroj]

Boháč, Petr Brandl

Nejvýraznější osobností raného období byl Karel Škréta, tvůrce náboženských témat i portrétů (Skupinový portrét brusiče drahokamů Miserioniho). Na něj navazovali Antonín Stevens a Jan Jiří Heinsch. Samostatné místo zaujímá v exilu působící grafik Václav Hollar.

Přechod k vrcholnému baroku představuje nevlastní syn Michaela Willmanna Jan Kryštof Liška. K nejvýraznějším vrcholně barokním malířům patří Petr Brandl, autor mj. zejména oltářních obrazů. V oblasti portrétu dosáhl výjimečného mistrovství Jan Kupecký, nástěnné malířství na vysokou úroveň pozvedl Václav Vavřinec Reiner, jinak též autor oltářních obrazů. Ve freskařském díle pokračovali František Xaver Palko a Jan Lukáš Kracker.

V období pozdního baroka až rokoka byl autorem fresek i oltářních obrazů na Moravě i v Čechách Rakušan František Antonín Maulbertsch. Menším formátům s často žánrovými výjevy se věnoval Norbert Grund, nejvýznamnější domácí malíř tohoto období.

Sochařství[editovat | editovat zdroj]

Poustevník Juan Garin, Nový les u Kuksu, Matyáš Bernard Braun

Z raně barokních sochařů vyniká Jan Jiří Bendl, autor výzdoby jezuitského kostela sv. Salvátora a staroměstského mariánského sloupu.

Projevy vrcholného baroka přicházejí ke konci 17. století v dílech zdomácnělých cizinců, např. Ottavio Mosto, Matěj Václav Jäckel nebo Jan Brokoff. Jeho syn Ferdinand Maxmilián Brokoff je již vrcholný představitel monumentálního barokního realizmu se zvládnutou modelací postav i drapérií. K této generaci patří i druhá největší postava českého barokního sochařství, Matyáš Bernard Braun, tvůrce na Berniniho navazujícího dramatičtějšího, dynamičtějšího proudu. K jeho významným následovníkům patří Jiří František Pacák a Řehoř Theny, kosmonoský Josef Jiří Jelínek či Lazar Widemann. Značná poptávka po sochařské výzdobě interiérů i fasád kostelů, paláců a zámků, monumentálních sloupů zdobících náměstí či samostatných soch a sousoší stimulovala rozvoj barokních sochařských dílen. Autorský podíl slavných sochařů a jejich žáků na jednotlivých sochách i jejich částech pocházejících z určité dílny zpravidla není dokumentován a jejich určování je předmětem uměleckohistorického bádání. Výjimečnými díly tvořícími skutečné sochařské galerie jsou Braunův Kuks s Betlémem a zejména sochy na Karlově mostě.

K významným autorům období pozdního baroka a přechodu ke klasicismu patří Ignác František Platzer.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Václava ve Zvoli, jehož autorem je Jan Blažej Santini-Aichel.
Podrobnější informace naleznete v článcích Barokní architektura v Česku a Barokní gotika.

První stavby řazené již k baroku (Matyášova brána, Panna Marie Vítězná) se objevují souběžně s renesančními a ještě i gotickými formami. Po Bílé hoře se baroko prosazuje, jistou přechodnou fázi představuje Valdštejnský palác. Větší rozkvět raně barokní architektury začíná až po skončení třicetileté války. Mezi nejvýznamnější architekty patřili Carlo Lurago, autor zejména pražských jezuitských staveb, a tvůrce monumentální architektury Francesco Caratti (Černínský palác).

Přechod k vrcholným formám baroka představuje dílo francouze Jana Baptisty Matheye (křížovnický chrám, Troja). K vrcholům barokní architektury se řadí dílo Jana Blažeje Santini-Aichela, který se proslavil osobitým stylem barokní gotiky (Zelená hora, Kladruby), a dále Kryštofa Dientzenhofera a zejména jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera, autora mj. originálně a náročně řešených kostelů kombinující prvky podélných a centrálních staveb (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). K dalším významným autorům patří Giovanni Battista Alliprandi, originální přínos měl i František Maxmilian Kaňka, jehož dílo je značně různorodé a často dokončoval stavby jiných architektů.

Přechod ke klasicismu ohlašuje přestavba Pražského hradu vídeňského Nicolo Pacassiho. Na něj a na K. I. Dientzenhofera navazuje Ignác Jan Nepomuk Palliardi, u kterého se domácí vrcholně barokní tradice prolíná s klasicistním dekorem. S Pacassiho tvorbou, jehož hradní přestavbu realizoval, i s dílem Fischera z Erlachu souvisí Antonín Haffenecker, další architekt který se od barokních forem propracoval ke klasicismu (Stavovské divadlo).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Česká barokní literatura.

Česká barokní literatura byla dlouho opomíjena a barokní období bylo spojováno s úpadkem českého jazyka oproti veleslavínské době. Alois Jirásek pod vlivem nacionalismu tuto dobu popsal dokonce jako dobu temna. K částečnému přehodnocení došlo až v polovině 20. století.[2]

Kromě domácí tvorby katolických autorů vznikala také literatura exilová, psaná lidmi, kteří museli z náboženských důvodů odejít z Čech po bitvě na Bílé hoře. Dále se objevuje lidová a pololidová tvorba.

Domácí barokní literatura[editovat | editovat zdroj]

Bohuslav Balbín

Domácí autoři, nazývaní v dějinách české literatury stranící spíše protestantismu oficiální autoři, se hlásili ke katolicismu a často byli spojeni s řádem jezuitů. Literatura byla ovlivněna patriotismem a snahou navázat na tradice z doby předhusitské, tedy dobu vlády Karla IV., období rozvoje české kultury. Jedná se zpravidla o poezii.

Mezi čelné představitele tohoto proudu patřili Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín, hudebník a básník Adam Michna z Otradovic nebo Antonín Koniáš, který byl později v duchu národovectví vyobrazován jako „symbol jezuitského tmářství“ a „útlaku české kultury“.

Exilová literatura[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace z Komenského Orbis pictus (Svět v obrazech)

Lidová tvorba[editovat | editovat zdroj]

Lidová tvorba neměla písemnou podobu, byla předávána z generace na generaci. Autor nebýval znám. Používala se improvizace - námět stejný s jinými detaily.

Pololidová literatura[editovat | editovat zdroj]

Pololidová literatura byla psána často vzdělanými autory z venkova, takzvanými písmáky. Mezi takovéto autory patří Jan František Vavák, rychtář v Milčicích u Nymburka. Ve městech vznikají interludia, tvorba měšťanů zesměšňující sedláky, kde se užívají i vulgární slova.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Významní autoři české barokní hudby: Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach, Adam Václav Michna z Otradovic a částečně i František Ignác Tůma.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Krajina barokní na artslexikon.cz
  2. Jazyk v době barokní na www.ff.jcu.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽÍČEK, Oldřich J. Umění baroku v Čechách. Praha : Obelisk, 1971.  
  • KALISTA, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha : Evropský literární klub, 1941. 351 s. (Národní klenotnice).  
  • NEUMANN, Jaromír. Český barok. Praha : Odeon, 1969, druhé přepracované vydání 1974.  
  • Dějiny českého výtvarného umění II/1-2. Od počátků renesance do závěru baroka. Příprava vydání Jiří Dvorský, Eliška Fučíková. Praha : Academia, 1989. ISBN 80-200-0069-0.  
  • BALBÍN, Bohuslav. Rozmanitosti z historie Království českého, Praha : Academia, 2017, ISBN 978-80-200-2637-8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]