Kostel svatého Václava (Zvole)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Václava
ve Zvoli
pohled od jihu
pohled od jihu
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Vysočina
Okres Žďár nad Sázavou
Obec Zvole
Souřadnice
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Děkanát žďárský
Farnost Zvole nad Pernštejnem
Status farní kostel
Datum posvěcení 1722
Architektonický popis
Architekt Jan Blažej Santini-Aichel
Stavební sloh baroko
Výstavba 1713–1717
Odkazy
Kód památky 34074/7-4623 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Římskokatolický kostel svatého Václava ve Zvoli na Českomoravské vysočině tvoří dominantu místní návsi. Jeho dnešní podoba pochází z let 1713–1717, kdy proběhla rozšiřující přestavba původního gotického kostelíka z počátku 14. století. Na východní straně k němu přiléhá nepříliš rozlehlý hřbitov zhruba čtvercového tvaru. Kostel je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Stavební vývoj[editovat | editovat zdroj]

Na základě archivních pramenů bylo možné určit postup stavebních prací.[2] Na počátku stavební sezony roku 1719 došlo k částečnému zbourání původní staré chrámové stavby a byly připravovány základy pro novou přístavbu. V průběhu roku 1715 byla dokončována hrubá stavba, pracovalo se na pokrytí střechy a byly osazovány kovové rámy oken. Roku 1717 probíhaly poslední práce na interiéru a osazování dveří. Vysvěcen byl kostel 6. října 1722. Známe i konkrétní jméno zedníka, který se na stavebních pracích podílel. Byl jím mezi lety 1714 a 1717 Kašpar Parvus, který je zároveň doložen roku 1721 i na stavbě kostela na Zelené hoře.[3] Mezi lety 1730–1733 bylo nutné kvůli statické poruše přistoupit k částečnému snesení a opětovnému vystavění severní věže zvolského chrámu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

půdorys kostela

Kostel je postaven na půdorysu řeckého kříže, východní rameno kněžiště je ale dvojnásobně prodlouženo oproti zbývajícím. Navíc k závěru východního křídla přiléhají po stranách dvě mohutné věže, které dispozici kostela definitivně posouvají směrem od centrální k longitudinální. Pro exteriér stavby je příznačný kontrast plasticky a geometricky řešených prvků. Užití výrazných konvexních ploch v závěru tří krátkých ramen kříže, která obklopují centrální čtvercový prostor hlavní lodi, vede až k iluzi pohybu hmot, který ještě umocňují zprohýbané nárožní srostlice římsko-dórských pilastrů. Celý plášť hlavní lodi korunuje střešní lucerna vystavěná na půdorysu sférického čtverce, jejíž vlastní válcové tělo s oválnými okny vyztužují nárožní tupoúhlé pilířky.[2] Samotná stříška lucerny odkazuje svým tvarem na podobu knížecí čapky patrona chrámu svatého Václava. Fasáda východní části kostela včetně dvou věží, které jsou částečně převzaty z původní stavby gotického kostelíka,[4] je naopak řešená prostým geometrickým způsobem. Ploché zdi člení rovné římsko-dórské pilastry. Věže jsou zakončeny zvonicovými střechami a čtyřbokými lucernami.[5] Celou fasádu opticky sjednocuje motiv střídání oválných a obdélných okenních otvorů.[5]

Interiér charakterizuje dojem monumentální prostoty vytvořený působením hladkého, téměř nezdobeného zdiva. Dominuje mu kupole zdvihající se nad hlavní lodí, zakončená lucernou.

Kostel v kontextu Santiniho díla[editovat | editovat zdroj]

Interiér kostela
Zvolský kostel svatého Václava se hřbitovem

Autorství Jana Blažeje Santiniho-Aichla sice není přímo doloženo, ale hovoří pro něj přesvědčivě hned několik skutečností. Stavebníkem kostela byl totiž prokazatelně opat nedalekého žďárského cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva. Jeho značka, písmeno W, se objevuje na průčelním štítě stavby. Spolupráce Vejmluvy a Santiniho byla velmi čilá, opat architekta pověřil mnoha jinými projekty, jmenovitě obnovou vyhořelého konventního chrámu Panny Marie a klášterních budov (1706), stavbou kostela sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové (1715), kostela Navštívení Panny Marie v Obyčtově (1722), dolního hřbitova ve Žďáře atd. Na Vejmluvovu objednávku vzniklo mezi lety 1719–1722 i Santiniho klíčové dílo, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Kostel sv. Václava ve Zvoli zapadá do Santiniho tvorby i po formální stránce. Typický Santiniho symbolismus zde reprezentuje již zmíněná svatováclavská knížecí čapka završující lucernu. Podobný motiv, korunu, použil Santini již na lucerně kupole klášterního kostela v Kladrubech (1711). Ale zatímco kladrubská koruna je zobrazena realisticky, symbol knížecí čapky na zvolské lucerně abstrahoval a stal se podnětem k vytvoření inovativní architektonické formy.[6] Půdorysné schéma centrály na půdorysu řeckého kříže s oblibou využíval Santini i na jiných svých projektech. Zvolskému kostelu jsou architektonicky nejblíže poutní kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici (1710, 1720–1764) a kostel Jména Panny Marie ve Křtinách (1718–1750).[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2013-11-02]. Identifikátor záznamu 145763 : Kostel sv. Václava. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. a b Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Praha 1998, s. 294
  3. Viktor Kotrba: Česká barokní gotika, dílo Jana Santiniho-Aichla, Praha 1976, s. 83–84
  4. Jan Sedlák: Jan Blažej Santini – setkání baroku s gotikou, Praha 1987, s. 114
  5. a b Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Praha 1998, s. 296
  6. Stanislav Sochor: K symbolismu barokní architektury, Umění XI., 1938, s. 552
  7. Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Praha 1998, s. 110

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanislav Sochor: K symbolismu barokní architektury, Umění 1938, str. 551–560
  • KOTRBA, Viktor. Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho Aichla. Redakce Marie Dulavová, Jitka Javůrková. 1. vyd. Praha: Academia, 1976. 200 s. 
  • Rostislav Švácha: K vývoji díla Jana Santiniho, Umění 5/1979, str. 382–400
  • Jan Sedlák: Jan Blažej Santini – setkání baroku s gotikou, Vyšehrad, Praha 1987
  • Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Karolinum, Praha 1998, ISBN 80-7184-664-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]