V tomto článku je použita zastaralá šablona "Příbuzenstvo".

Carlo Lurago

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Carlo Lurago
Narození 14. prosince 1615
Pellio Superiore
Úmrtí 1684 (ve věku 68–69 let)
Pasov
Příbuzní Antonio Loraghi[1], Tommaso Loraghi[1] a Anselmo Lurago[2] (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Příbuzenstvo
otec Giovanni Antonio Lurago
synovec Francesco Antonio Lurago
synovec Anselmo Martino Lurago
Martin Lurago

Carlo Lurago, celým jménem Carlo Antonio Lurago, také Loragho, Luraghi, Luragho (1615 Pellio Superiore,[3] v oblasti jezera Como - 22. října 1684 Pasov) byl italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Jeden z nejvýznamnějších architektů českého a pražského baroka.

Carlo Lurago pracoval hlavně pro církevní řády, především pro jezuity. Upravoval také paláce pro šlechtu - Černíny, Lobkovice, Piccolomini a Thuny. Spolupracoval i na pražském opevnění, na Vyšehradě a na Starém Městě.[4]


Život[editovat | editovat zdroj]

Carlo Lurago pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Obec, z níž rodina Luragů pochází, leží v Lombardii na náhorní plošině v severoitalských Alpách ve výšce kolem 1000 m nad mořem. Vyučil se štukatérem a ve svém rodišti pro něj nebylo uplatnění. Již v roce 1635 se jako dvacetiletý objevil v Praze, když byl svědkem na svatbě Antonína Aichela[3] v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Bezpečně je Lurago v Praze doložen od roku 1638. Mladý Lurago byl nejen šikovný řemeslník, ale i obratný obchodník a dobrý katolík, proto se zařadil především mezi církevní stavitele.

S manželkou Alžbětou měl dva syny, kteří zemřeli mladí. Se svým synovcem Francesco Antonio Luragem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Roku 1648 získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Pracoval jak na církevních stavbách, tak na pražském opevnění a na řadě šlechtických paláců.

Významné stavby[editovat | editovat zdroj]

Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově.

Západní průčelí Klementina

Klementinum[editovat | editovat zdroj]

Klementinum, bývalá jezuitská kolej, je komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradě je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Na jeho rozsáhlé stavbě se vystřídalo mnoho významných osobností architektury.

V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Výstavba komplexu však pokračovala až po skončení třicetileté války. V letech 1654-1679 se na stavbě jezuitské koleje podílel a několik let práce řídil Carlo Lurago. V raně barokním slohu byla dostavěna západní část areálu: Stará kolej při Karlově ulici a Nová kolej podél Křižovnické a Platnéřské ulice. Byl také postaven letní refektář, společná jídelna mnichů. V této době bylo Klementinum vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.

Kostel Svatého Salvátora

Kostel Nejsvětějšího Salvátora[editovat | editovat zdroj]

Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl postaven na základech původního gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. Již v letech 15781581 jezuité položili základy stavby, poté vzniklo kněžiště a příčná loď. Na začátku 17. století bylo vybudováno celé trojlodí a západní mramorový portál s portikem. Kostel dostal vestavěné empory a štukovou výzdobu. Na konci 40. let 17. století byla nad svatyní zavěšena kupole, vyzdobená štukaturami z dílny Jana Jiřího Bendla.

Lurago podepsal smlouvu na stavbu průčelí kostela sv. Salvátora v roce1654. Upravil západní průčelí směřující ke Karlovu mostu. Inspiroval se jedním z modelů dómu Santa Maria del Fiori ve Florencii. Trojdílnou dekorativní sloupovou předsíň, tzv. portikus, uzavírala atika, na kterou byly umístěny sochy. Jednalo se celkem o třináct soch, které vytvořil sochař Jan Jiří Bendl. Na samém vrcholu se vyjímal Spasitel světa (Salvátor), pod ním po jeho stranách jsou sv. Lukáš, sv. Jan, sv. Matouš a sv. Marek a mezi nimi panna Marie. Dále tu najdeme zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly a pod ním na balkóně světce Klimenta, Augustina, Vojtěcha a další.

Kostel sv. Ignáce z Loyoly

Kostel sv. Ignáce z Loyoly[editovat | editovat zdroj]

Architektonickou soutěž na stavbu tohoto kostela vyhrál Carlo Lurago. Stavbou kostela ohromil, neboť použil řadu nových, ještě neznámých stavebních prvků, včetně fascinujícího průčelí. Kostel navrhl jako jednolodní prostor s řadou průchozích kaplí po obou stranách, nad nimiž se tyčily tribuny. Vítězný oblouk na hranici kněžiště a chrámové lodi byl nezvykle mohutný. Vysoký hlavní oltář s obrazem sv. Ignáce působil impozantně.

Socha sv. Ignáce nahoře na průčelí střechy způsobila skandál. Pražské řeholní řády si stěžovaly až u papeže, že kolem celého sv. Ignáce je svatozář. Ta podle nich náleží pouze Kristu a panně Marii, nikoliv jakémukoliv světci. Jezuité neustoupili. Možná i to způsobilo, že v roce 1773 bylo papežským verdiktem Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno.

Leopoldova brána na Vyšehradě[editovat | editovat zdroj]

Leopoldova brána

Na konci třicátých let 17. století se na příkaz císaře Ferdinanda III. začalo budovat opevnění Prahy. Vznikaly vysoké násypy, hradby, brány a bašty. Rozmístění staveb řídili zkušení armádní inženýři, ale stavební práce měli na starosti architekti, zpočátku Santino de Bossi a po něm Carlo Lurago.

Město podle plánů mělo mít dvě pevnosti. Stavba strahovské pevnosti nad Pražským hradem nikdy nebyla zahájena, vyšehradská pevnost Castello naopak rostla velmi rychle. Skládala se z bastionů a vnitřního systému bezpečnostních chodeb. Její hlavní brána nazvaná po císaři brána Leopoldova se stala reprezentativní stavbou nejen pevnosti, ale celé Prahy. Postavil ji v roce 1670 Carlo Lurago a je zjevné, že se nechal inspirovat Matyášovou branou na Pražském hradě.



Náměstí a kostel v Březnici
Radnice a kostel v Klatovech
Svatá Hora, vstup

Stavby[editovat | editovat zdroj]

v Praze[editovat | editovat zdroj]

v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Západní průčelí dómu v Pasově (1668-1684)

V Polsku (Slezsku)[editovat | editovat zdroj]

  • 1660: Kaple kláštera v Hlohově
  • 1653–1658: Zámek a kostel Gorzanów u Kladska
  • 1654–1690: Jesuitská kolej v Kladsku

v Bavorsku[editovat | editovat zdroj]

  • 1668–1684: Oprava a přestavba dómu sv. Štěpána v Pasově
  • 1641–1672: Karmelitánský kostel v Řezně

v Rakousku[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Lurago na německé Wikipedii.

  1. a b různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2020-03-14]
  2. různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2020-03-14]
  3. a b KOTRBA, Viktor. Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho Aichla. Redakce Marie Dulavová, Jitka Javůrková. 1.. vyd. Praha: Academia, 1976. 200 s. S. 145. 
  4. BONĚK, Jan. Barokní Praha - Praha esoterická. Praha: Eminent, 2015. 251 s. ISBN 978-80-7281-438-1. 
  5. kaple Všech svatých, Petrohrad http://pamatkovykatalog.cz?element=2167744&action=element&presenter=ElementsResults

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, sv. 16:479 nn.
  • P. Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927
  • P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy I./V. Praha 1999n.
  • Hans Reuther, In: Neue Deutsche Biographie, Bd. 15, S. 527 f.
  • Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder, Bd. II, S. 520, ISBN 3-486-52551-4
  • VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 381-383. 
  • VLČEK, Pavel. Slavné stavby rodiny Luragů v Čechách. [s.l.]: Kotěrovo centrum architektury o.p.s. a Foibos Books s.r.o., 2015. 88 s. ISBN 978-80-87073-83-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]