Přeskočit na obsah

Carlo Lurago

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Carlo Lurago
Narození14. prosince 1615
Pellio Superiore
Úmrtí12. října 1684 (ve věku 68 let)
Pasov
Povoláníarchitekt a stavitel
Rod(rodina) Lurago
PříbuzníAntonio Loraghi[1], Tommaso Loraghi[1] a Anselmo Lurago[1] (sourozenci)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Carlo Lurago, celým jménem Carlo Antonio Lurago, také Loragho, Luraghi, Luragho (1615 Pellio Superiore,[2] v oblasti jezera Como – 22. října 1684 Pasov) byl italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Byl jedním z nejvýznamnějších architektů českého a pražského raného baroka.

Carlo Lurago pracoval hlavně pro církevní řády, především pro jezuity. Upravoval také paláce pro šlechtu – Černíny, Lobkovice, Piccolomini a Thuny. Spolupracoval i na pražském opevnění na Vyšehradě a na Starém Městě.[3]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Carlo Lurago pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Obec, z níž rodina Luragů pochází, leží v Lombardii na náhorní plošině v severoitalských Alpách ve výšce kolem 1000 m nad mořem. Vyučil se štukatérem a v jeho rodišti pro něj nebylo uplatnění. Již v roce 1635 se jako dvacetiletý objevil v Praze, když byl svědkem na svatbě Antonína Aichela[2] v tehdy ještě gotickém kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Bezpečně je Lurago v Praze doložen od roku 1638. Pracoval jako štukatér na úpravě presbytáře jezuitského kostela Nejsvětějšího Salvátora v areálu Klementina. Mladý Lurago byl nejen šikovný řemeslník, ale i obratný obchodník a dobrý katolík, proto se zařadil především mezi církevní stavitele. Jeho první architektonickou zakázkou byla výstavba jezuitské koleje s kostelem sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly v Březnici započatá v roce 1640. Se svým synovcem Francesco Anselmo Luragem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Mezi jeho žáky patřil stavitel a architekt Pavel Ignác Bayer.

S manželkou Alžbětou měl dva syny, kteří zemřeli mladí. Roku 1648 Lurago získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Pracoval jak na církevních stavbách, tak na pražském opevnění a na řadě šlechtických paláců.

Po roce 1668 působil v Pasově, kde vedl přestavbu biskupského dómu zničeného požárem. Zůstal zde až do své smrti v roce 1684.

Významné stavby

[editovat | editovat zdroj]

Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově.

Západní průčelí Klementina

Klementinum

[editovat | editovat zdroj]

Klementinum, bývalá jezuitská kolej, je komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradě je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Na jeho rozsáhlé stavbě se vystřídalo mnoho významných osobností architektury.

V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Výstavba komplexu však pokračovala až po skončení třicetileté války. V letech 1654–1679 se na stavbě jezuitské koleje podílel a několik let práce řídil Carlo Lurago. V raně barokním slohu byla dostavěna západní část areálu: Stará kolej při Karlově ulici a Nová kolej podél Křižovnické a Platnéřské ulice. Byl také postaven letní refektář, společná jídelna mnichů. V této době bylo Klementinum vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.

Kostel Svatého Salvátora

Kostel Nejsvětějšího Salvátora

[editovat | editovat zdroj]

Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl postaven na základech původního gotického dominikánského chrámu sv. Klimenta. Již v letech 1578–1581 jezuité položili základy stavby, poté vzniklo kněžiště a příčná loď. Na začátku 17. století bylo vybudováno celé trojlodí a západní mramorový portál s portikem. Kostel dostal vestavěné empory a štukovou výzdobu. Na konci 40. let 17. století byla nad svatyní zavěšena kupole, vyzdobená štukaturami z dílny Jana Jiřího Bendla.

Lurago podepsal smlouvu na stavbu průčelí kostela sv. Salvátora v roce1654. Upravil západní průčelí směřující ke Karlovu mostu. Inspiroval se jedním z modelů dómu Santa Maria del Fiori ve Florencii. Trojdílnou dekorativní sloupovou předsíň, tzv. portikus, uzavírala atika, na kterou byly umístěny sochy. Jednalo se celkem o třináct soch, které vytvořil sochař Jan Jiří Bendl. Na samém vrcholu se vyjímal Spasitel světa (Salvátor), pod ním po jeho stranách jsou sv. Lukáš, sv. Jan, sv. Matouš a sv. Marek a mezi nimi Panna Marie. Dále tu najdeme zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly a pod ním na balkóně světce Klimenta, Augustina, Vojtěcha a další.

Kostel sv. Ignáce z Loyoly

Kostel sv. Ignáce z Loyoly

[editovat | editovat zdroj]

Architektonickou soutěž na stavbu kostela sv. Ignáce z Loyoly v Praze vyhrál Carlo Lurago. Stavbou kostela ohromil, neboť použil řadu nových, ještě neznámých stavebních prvků, včetně fascinujícího průčelí. Kostel navrhl jako jednolodní prostor s řadou průchozích kaplí po obou stranách, nad nimiž se tyčily tribuny. Vítězný oblouk na hranici kněžiště a chrámové lodi byl nezvykle mohutný. Vysoký hlavní oltář s obrazem sv. Ignáce působil impozantně.

Socha sv. Ignáce nahoře na průčelí střechy způsobila skandál. Pražské řeholní řády si stěžovaly až u papeže, že kolem celého sv. Ignáce je svatozář. Ta podle nich náleží pouze Kristu a Panně Marii, nikoliv jakémukoliv světci. Jezuité neustoupili. Možná i to způsobilo, že v roce 1773 bylo papežským verdiktem Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno.

Leopoldova brána na Vyšehradě

[editovat | editovat zdroj]
Leopoldova brána

Na konci třicátých let 17. století se na příkaz císaře Ferdinanda III. začalo budovat opevnění Prahy. Vznikaly vysoké násypy, hradby, brány a bašty. Rozmístění staveb řídili zkušení armádní inženýři, ale stavební práce měli na starosti architekti, zpočátku Santino de Bossi a po něm Carlo Lurago.

Město podle plánů mělo mít dvě pevnosti. Stavba strahovské pevnosti nad Pražským hradem nikdy nebyla zahájena, vyšehradská pevnost Castello naopak rostla velmi rychle. Skládala se z bastionů a vnitřního systému bezpečnostních chodeb. Její hlavní brána nazvaná po císaři Leopoldova brána se stala reprezentativní stavbou nejen pevnosti, ale celé Prahy. Postavil ji v roce 1670 Carlo Lurago a je zjevné, že se nechal inspirovat Matyášovou branou na Pražském hradě.

Náměstí a kostel v Březnici
Radnice a kostel v Klatovech
Svatá Hora, vstup

Stavby

[editovat | editovat zdroj]

v Praze

[editovat | editovat zdroj]

v Čechách

[editovat | editovat zdroj]
Západní průčelí dómu v Pasově (1668–1684)

v Polsku (Kladsku a Slezsku)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1660: Kaple kláštera v Hlohově
  • 1653–1658: Zámek a kostel Grafenort v Kladském hrabství (česky: Arnoltov, německy: Arnsdorf, po 1670: Grafenort, od 1945 polsky Gorzanów)[6]
  • 1654–1690: Jezuitská kolej a konvikt v Kladsku

v Bavorsku

[editovat | editovat zdroj]
  • 1668–1684: Oprava a přestavba dómu sv. Štěpána v Pasově
  • 1641–1672: Karmelitánský kostel v Řezně

v Rakousku

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Lurago na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c Dizionario Biografico degli Italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2020-03-14].
  2. ↑ a b KOTRBA, Viktor. Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho Aichla. Redakce Marie Dulavová, Jitka Javůrková. 1. vyd. Praha: Academia, 1976. 200 s. S. 145. 
  3. ↑ BONĚK, Jan. Barokní Praha - Praha esoterická. Praha: Eminent, 2015. 251 s. ISBN 978-80-7281-438-1. 
  4. ↑ https://pamatkovykatalog.cz/radnice-stara-12539913
  5. ↑ kaple Všech svatých - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. 
  6. ↑ Marek Šebela, Jiři Fišer: České Názvy hraničních Vrchů, Sídel a vodních toků v Kladsku. In Kladský sborník 5, 2003, s. 382

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Ottův slovník naučný, sv. 16:479 nn.
  • P. Toman, Slovník československých výtvarných umělců. Praha 1927
  • P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy I./V. Praha 1999n.
  • Hans Reuther, In: Neue Deutsche Biographie, Bd. 15, S. 527 f.
  • Biographisches Lexikon zur Geschichte der Böhmischen Länder, Bd. II, S. 520, ISBN 3-486-52551-4
  • VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 381–383. 
  • VLČEK, Pavel. Slavné stavby rodiny Luragů v Čechách. [s.l.]: Kotěrovo centrum architektury o.p.s. a Foibos Books s.r.o., 2015. 88 s. ISBN 978-80-87073-83-4. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carlo_Lurago&oldid=24787517“