Sklářství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sklářství je řemeslo a průmyslové odvětví zabývající se výrobou a zpracováním skla. Patří k velmi starým řemeslům, neboť k objevu skla došlo již kolem roku 3000 př. n. l.

Sklář při práci
Sklářská huť (1839)
Foukači (nahoře) a pomocníci (dole). Sklárna Dürren, Německo, 1958

Výroba skla[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Výroba skla.

Výroba začíná přípravou sklářského kmene, nejčastěji směsi sklářského písku s vysokým obsahem oxidu křemičitého SiO2, sody a potaše, které snižují teplotu tavení, a dalších přísad. Kmen se potom roztaví v pánvích nebo vanách ve sklářské peci a čeří, čímž vzniká hutní sklo. To se dále zpracovává a tvaruje různými technikami, zejména foukáním, litím, lisováním nebo tažením. Polotovary se řízeným způsobem ochlazují, případně tepelně zpracovávají (tvrzení) a často také zdobí (například broušením, leptáním, malováním).

Ploché sklo se většinou vyrábí technologií floating - kontinuálním litím na povrch roztaveného cínu. Duté či obalové sklo se vyrábí foukáním do forem, případně lisováním. Laboratorní sklo se nejčastěji také fouká, jenže s použitím speciálních druhů skla, více odolných proti chemickým vlivům, teplotám, tepelnému šoku atd. Umělecké sklo se vyrábí ručně s použitím velmi rozmanitých technik tvarování i zdobení. Během 20. století vznikla celá řada nových použití skla a s tím i nových výrobních technologií.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sklářství patrně vzniklo na Blízkém východě nebo v Egyptě počátkem 3. tisíciletí př. n. l. Nejstarší známé výrobky jsou drobné korále, knoflíky a šperky. Někdy se sklo používalo k povrchovému zdobení keramiky. Velký pokrok zaznamenalo v císařské době v Římě, kde se podařilo vyrobit sklo čiré a průhledné. V pozdním starověku dosáhly techniky výroby luxusních skleněných nádob velmi vysoké úrovně.

Středověcí skláři se věnovali zejména výrobě plochého skla, zpočátku v malých rozměrech. Zasklívala se okna chrámů, teprve později také paláců a bohatých domů. Od pozdního středověku vynikalo sklářství benátské, jednak výrobou plochého skla a zrcadel, jednak luxusního ozdobného nádobí. Od 17. století se prosazuje i sklářství německé a české, v 19. století se rychle rozvíjí strojní výroba a příslušné technologie. Pece dříve vytápěné dřevem přecházejí na plyn, duté výrobky se vyrábějí v celku a ploché sklo se lisuje.

Sklářství v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Počátky českého sklářství spadají do 13. století. Archeologické průzkumy odhalily sklárny z druhé poloviny 13. století v pohraničních horách. Jednalo se o soustavu zpravidla tří pecí (v největší se při teplotách přes 1200 °C tavilo sklo, zbylé pece byly pomocné) chráněnou jednoduchými dřevěnými přístřešky.

Nejstarší sklárny pracovaly v Krušných horách, Lužických horách, Orlických horách, na Šumavě a v dalších horských oblastech s dostatečnými zásobami dřeva, (kterého sklárny spotřebovaly ohromné množství k topení a k výrobě potaše), vody a dalších surovin (křemen a vápenec). Vyrábělo se především okenní a stolní sklo, jehož hlavními odběrateli se stala města, kláštery a šlechtická sídla. Nazelenalý odstín skloviny dal název lesnímu sklu, jindy bylo zabarvení kouřové. Během 2.poloviny 14.století prosluly vysoké štíhlé foukané číše, zvané píšťaly nebočeské číše, vyvážené také do Německa.

Od 16. století se objevuje duté sklo malované emailovými barvami, dále čiré hutní sklo zvané český křišťál. Foukané tenkostěnné sklo je v období manýrismu kolem roku 1600 tvarováno také do podoby zvířecích těl, fanktaskních tvarů či žertovných trubiček. Od konce 17. století nastupuje barokní sklo, mj. proslulo duté picí sklo ryté a broušené, se zlacenými zdobami, většinou poháry s víkem nebo číše, dále dvouvrstvé čiré sklo zdobené uvnitř zlatou fólií, nejčastěji jako číšky, zvané dvojstěnky.

Od konce 18. století se zavádí sklo barevné, vrstvené emaiy nebo přetahované barevnými lazurami. Sklovina se barví různými pigmenty, průsvitnými do červena (rubínové sklo), do mléčných odstínů (opálové či mléčné sklo), opakní sklovina napodobuje polodrahokamy: lithyalin připomíná červený jaspis, hyalit zase černý onyx, jiné barvy tvoří sklo mramorové. Během 1. poloviny 19. století přichází do módy také žluté uranové sklo.[1]

Současné české sklo[editovat | editovat zdroj]

České sklo má ve světě poměrně silnou pozici, a to jak průmyslově vyráběné, tak i řemeslné a umělecké. V 1. polovině 20. století je proslavili např. Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová nebo Pavel Hlava[2] Mezi největší exportéry patří firmy Preciosa, Moser, Crystalex a Lasvit. Nejznámější čeští umělečtí skláři a sklářští výtvarníci jsou patrně René Roubíček a Bořek Šípek.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Olga DRAHOTOVÁ, České sklo. Praha 1976, 2.vydání 1986,
  2. http://www.rozhlas.cz/zpravy/vytvarno/_zprava/ceske-sklo-je-v-zahranici-fenomenem-na-lesku-neztratilo-ani-behem-krize--1257144

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHYLÍK, Jindřich. Vývoj průmyslu na Šumavě. Praha : nákladem vlastním, 1919. 23 s.  
  • LNĚNIČKOVÁ, Jitka. Šumavské sklářství. Sušice : Nakladatelství Dr. Radovan Rebstöck, 1996. 71 s.  
  • Ottův slovník naučný, heslo Sklářství. Sv. 23, str. 266
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Sklářství. Sv. 10, str. 1273
  • NOVÝ, Petr. Ve službách módy a stylu: Česká bižuterie v období první republiky (1918-1938). Praha : Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2708-5

Související články[editovat | editovat zdroj]