Josef Mikuláš Windischgrätz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Mikuláš Windischgrätz
Erb Windischgrätzů
Narození 6. prosince 1744
Vídeň
Úmrtí 24. ledna 1802 (ve věku 57 let)
Štěkeň
Děti Alfred Windischgrätz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Mikuláš Windischgrätz (Josef Mikuláš Ludvík Antonín de Paula Jan Nepomuk hrabě z Windischgrätzu / Josef Nikolaus Ludwig Anton de Paula Johann Nepomuk Graf zu Windischgrätz) (6. prosince 1744 Vídeň24. ledna 1802 Štěkeň) byl rakouský šlechtic, spisovatel a filozof z významného rodu Windischgrätzů. Jako sirotek ztratil kvůli dluhům většinu zděděného majetku, později zbohatl druhým sňatkem a zakoupil rozsáhlá panství v Čechách. Do Čech pak natrvalo přesídlil a podnikl přestavby několika zámků (Tachov, Štěkeň, Ctěnice, Vintířov).

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Vídni jako syn hraběte Leopolda Karla Windischgrätze (1718–1746) a jeho manželky Marie Antonie Khevenhüllerové (1726–1746). Studoval ve Vídni, ale na rozdíl od většiny mladých šlechticů neabsolvoval tradiční kavalírskou cestu, pouze v roce 1764 se zúčastnil korunovace Josefa II. římským císařem a v roce 1762 navštívil jednání uherského sněmu v Bratislavě. Později jeden rok pobýval v Mnichově.

V roce 1766 byl jmenován říšským dvorním radou, zároveň se stal dolnorakouským vládním radou, dosáhl hodnosti c. k. komořího a později byl skutečným komořím arcivévodkyně Marie Antoinetty. Převzal také v rodině dědičný úřad nejvyššího štolby ve Štýrsku. Na členství v říšské radě rezignoval v roce 1775 a od té doby se věnoval svým soukromým zájmům. Vynikl jako filozof, věnoval se také oboru práva a matematiky a vedl bohatou korespondenci s významnými vědci (I. Kant, A. Smith, N. Condorcet). Sám také publikoval, jeho díla ve francouzštině vyšla například v Londýně, Bruselu nebo Štrasburku, ale řada jeho spisů zůstala pouze v rukopisech. Zlepšené finanční zázemí po druhém sňatku mu také umožnilo řadu cest do Itálie, Francie, Nizozemí a Velké Británie.

Zemřel na zámku ve Štěkni, pohřben je v kostele sv. Václava v Tachově.

Majetkové poměry a rodina[editovat | editovat zdroj]

Jako dvouletý sirotek se stal dědicem majetku v hodnotě cca 900 000 zlatých. Dědictví zahrnovalo panství Trautmansdorf a St. Peter v Rakousku, dále pak panství Červená Lhota v jižních Čechách a dva paláce ve Vídni. Poručnickou správu vedla nejprve babička Marie Ernestina Windischgrätzová, rozená ze Strassolda (1695–1766), později další vzdálení příbuzní z rodu Windischgrätzů. Majetek byl zatížen obrovskými dluhy ve výši bezmála 600 000 zlatých, což poručnickou správu donutilo k prodeji Červené Lhoty (1754, prodáno Gudenusům) a Trautmansdorfu (1756, prodáno Batthyányům). V roce 1766 požádal Marii Terezii o zplnoletnění a osobně převzal správu majetku, téhož roku se oženil s uherskou šlechtičnou hraběnkou Marií Josefou Erdödyovou (1748–1777). Ta vynikla krásou a vzděláním, v roce 1770 doprovázela do Francie arcivévodkyni Marie Antoinettu ke sňatku s budoucím Ludvíkem XVI., poté cestovala po Evropě.

Majetkové poměry se změnily teprve po druhém sňatku s princeznou Leopoldinou z Arenbergu (1751–1812), s níž se oženil v Bruselu v roce 1781. Její věno mu umožnilo převzít dědictví po vymřelém rodu Losyů z Losinthalu a v roce 1782 tak získal za 250 000 zlatých rozsáhlá panství Tachov, Štěkeň, Ctěnice a Vintířov v Čechách. Svůj nákup musel ale obhajovat před soudem, protože se přihlásili další nárokovatelé o dědictví Losyů. Zakoupený majetek mu byl přiznán až v roce 1784, poté trvale přesídlil do Čech. Zámky v Tachově a ve Štěkni prošly v osmdesátých letech 18. století klasicistní přestavbou, v roce 1787 navíc koupil majetek zrušeného kláštera ve Světcích[1].

Z prvního manželství pocházeli tři synové, kteří zemřeli v mládí, a dcera Marie Terezie (1774–1841), která se provdala za svého bratrance knížete Engelberta z Arenbergu. Z druhého manželství pocházel nejvýznamnější člen rodu, polní maršál kníže Alfred Windischgrätz (1787–1862), mladší syn Veriand (1790–1867) koupil několik velkostatků v Čechách (Jemniště, Troja, Žamberk).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hofmann, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století (Pohled do sirotčích účtů Josefa Mikuláše z Windischgrätzu z let 1747–1766); Západočeský historický sborník 5; Plzeň, 1999 s. 127–147
  • Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 2010 ISBN 978-80-257-0294-9
  • Cerman, Ivo: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici; Praha, 2011, s. 341-363. ISBN 978-80-7422-122-4