Josef Alois z Windisch-Grätze

Princ Josef Windischgrätz
Kapitán císařské gardy
Ve funkci: 1890 – 1906
Předchůdce	Alexander von Koller
Nástupce	Friedrich von Beck-Rzikowsky
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1890), polní podmaršál (1882), generálmajor (1877)
Narození	23. června 1831 Praha
Úmrtí	18. října 1906 (ve věku 75 let) Vídeň
Titul	princ
Choť	Marie Taglioni (od 1866)
Rodiče	Alfred z Windisch-Grätze a Marie Eleonora ze Schwarzenbergu
Děti	František z Windisch-Grätze
Profese	důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Alois Mikuláš Pavel Jan Křtitel princ z Windischgrätze (německy Joseph Aloys Niklas Paul Johann Baptist Prinz von und zu Windischgrätz, 22. června 1831 Praha – 18. října 1906 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic z rodu Windischgrätzů. V hodnosti generála rakousko-uherské armády byl účastníkem několika válek a jako potomek významné rodiny prodělal rychlou kariéru (jeho otcem byl maršál Alfred z Windischgrätze). Zastával velitelské posty u různých posádek v monarchii, v roce 1890 dosáhl hodnosti generála jezdectva a nakonec zastával čestnou funkci velitele jedné z císařských gard (1890–1906).

Životopis

Knížecí erb Windischgrätzů

Narodil se v Praze jako nejmladší syn polního maršála Alfreda Windischgrätze (1787–1862) ze starého šlechtického rodu Windischgrätzů původem ze Slovinska a jeho manželky Marie Eleonory, rozené princezny Schwarzenbergové (1796–1848).

Od mládí sloužil v armádě a díky svému původu rychle postupoval v hodnostech, v roce 1864 byl již majorem. Po prusko-rakouské válce sloužil v hodnosti podplukovníka u 4. husarského pluku v Klatovech. V roce 1869 byl povýšen na plukovníka a poté velel 12. husarskému pluku v Haliči.

V roce 1877 dosáhl hodnosti generálmajora a poté byl velitelem jezdecké brigády v Šoproni, jako velitel pěchotní brigády byl později převelen do Košic. V roce 1882 byl povýšen na polního podmaršála a poté byl velitelem 2. pěchotní divize ve Vídni. Nakonec dosáhl hodnosti generála jezdectva (1890) a v letech 1890–1906 zastával čestnou hodnost kapitána císařské gardy harcířů (Ersten Arcieren Leibgarde).

Tituly a ocenění

Jako syn knížete užíval od narození titul prince s nárokem na oslovení Jasnost (Durchlaucht) V roce 1882 získal titul c. k. komořího a v roce 1889 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence. Za zásluhy byl nositelem velkokříže Leopoldova řádu, Vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací a Vojenské záslužné medaile. Několik vyznamenání obdržel také od zahraničních panovníků, byl nositelem velkokříže belgického Leopoldova řádu, švédského Řádu meče, Řádu rumunské hvězdy, italského Řádu sv. Mořice a Lazara, dánského Danebrožského řádu a saského Albrechtova řádu, dále pak nositelem pruského Řádu červené orlice I. třídy a rytířem Řádu württemberské koruny. Od roku 1887 byl čestným majitelem 11. husarského pluku.

V roce 1866 se v Berlíně oženil s Marií Taglioni (1830–1891), bývalou primabalerinou berlínského státního baletu. Z jejich manželství se narodil syn František Serafín (1867–1947).

Jeho nejstarší bratr Alfred II. z Windischgrätze byl dědicem knížecího titulu a rozsáhlého majetku v Čechách (Tachov, Kladruby), zároveň sloužil v armádě a dosáhl hodnosti polního podmaršála. Vysokých postů ve vojsku dosáhli také další bratři August Josef (1828–1910) a Ludvík (1830–1904).

Odkazy

Literatura

• HOFMANN, Gustav: Rodinný archiv Windischgrätz 1226–1945; Státní oblastní archiv v Plzni, 1976 (materiály k osobě Josefa Windischgrätze s. 557 ad.) dostupné online