František Xaver Věžník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Xaver Věžník
Erb Věžníků
Erb Věžníků

Nejvyšší hofmistr Českého království
Ve funkci:
23. leden 1783 – 14. září 1789
Panovník Josef II.
Předchůdce František Antonín Nostic-Rieneck
Nástupce Jan Václav Špork

Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci:
1762 – 1783
Panovník Marie Terezie, Josef II.
Předchůdce Karel Fridrich Hatzfeld
Nástupce Jan Václav Špork

Císařský tajný rada

Císařský komorník

Hejtman Starého Města Pražského
Panovník Marie Terezie

Rada nad apelacemi
Ve funkci:
1738 – ?
Panovník Karel VI.

Ředitel pražské univerzitní knihovny
Ve funkci:
1778 – 1789
Panovník Marie Terezie, Josef II.

Dědičný místolovčí Českého království
Ve funkci:
? – 14. září 1789
Panovník Marie Terezie, Josef II.

Narození 1711
Úmrtí 14. září 1789
Choť Marie Josefa z Trauttmansdorffu
Rodiče Bernard František z Věžník
Eliška Švihovská z Rýzmberka
Děti Emanuel Josef
Zaměstnání politik, úředník
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění Královský uherský řád sv. Štěpána
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Xaver hrabě Věžník z Věžník (171114. září 1789) byl český politik a právník ze starobylého šlechtického rodu Věžníků. Řadu let zastával nejvyšší úřady ve správě Českého království a patřil ke strůjcům tereziánských a josefínských reforem. Vlastnil statky v různých částech Čech a palác Věžníků v Praze. Jeho synem Emanuelem rod Věžníků vymřel (1806).

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z početné rodiny hraběte Bernarda Františka Věžníka (1651–1714), narodil se jako předposlední z osmi synů, jeho matkou byla Bernardova druhá manželka Barbora Eliška Švihovská z Rýzmberka. Studoval práva a čtyři roky strávil na kavalírské cestě, od roku 1738 byl radou apelačního soudu, krátce nato se stal radou královské reprezentace a na počátku vlády Marie Terezie byl hejtmanem Starého Města Pražského. V této funkci se odmítl podvolit francouzské okupaci Prahy a placení předepsaných kontribucí pro francouzskou armádu. Proto byla na jeho palác uvalena exekuce a proti své vůli musel ubytovat 500 francouzských vojáků[1].

Oddanost habsburské monarchii za války o rakouské dědictví mu přinesla dlouholetou přízeň Marie Terezie a v dalších státních úřadech se podílel na tereziánských reformách, do smrti si pak udržel důvěru i Josefa II.[2] Byl jmenován c. k. komořím, tajným radou a stal se zemským sudím. V letech 1762–1783 byl prezidentem apelačního soudu a nakonec v letech 1783–1789 nejvyšším hofmistrem Českého království[3]. Mezitím v letech 1763–1766 vedl za českou stranu jednání s Bavorskem o urovnání sporu o zemské hranice na Šumavě. Později vedl zemskou studijní komisi, která vznikla v rámci školních reforem za Marie Terezie, a v letech 1778–1789 byl ředitelem pražské univerzitní knihovny. Za zásluhy získal uherský Řád sv. Štěpána a mimoto zastával čestný post dědičného místolovčího Českého království, který byl Věžníkům udělen v roce 1655.

Majetkové poměry a rodina[editovat | editovat zdroj]

Plnoletosti dosáhl v roce 1733 a tehdy z dědictví po rodičích převzal statek Velké Všelisy na Mladoboleslavsku a panství Bukovany s osmi vesnicemi jižně od Příbrami. V Bukovanech byl rodovým sídlem zámek, který za Františka Xavera prošel zásadním rozšířením o jedno křídlo a zámeckou kapli. V roce 1747 se oženil s hraběnkou Marií Josefou Trauttmansdorffovou (1719–1772), která byla v době sňatku již dvojnásobnou vdovou. Po její smrti zdědil František Xaver panství Obříství s 12 vesnicemi u Mělníka[4]. Poddaní z Obříství se v roce 1775 zapojili do nevolnického povstání a ačkoliv František Xaver tehdy patřil k vlivným a nejvyšším představitelům státní správy, byl v roce 1777 za utlačování poddaných odsouzen k peněžité pokutě. Kromě statků na venkově vlastnil palác v Praze, který byl s ohledem na výkon vysokých zemských úřadů jeho hlavním sídlem.

Jeho jediný syn Emanuel Josef (1748-1806) rodový majetek zadlužil, počátkem 19. století všechny statky prodal a zemřel jako poslední mužský potomek rodu Věžníků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht; Praha, 1997 ISBN 80-85770-50-4
  2. Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907 (reprint 2002) ISBN 80-7203-423-5
  3. CHARVÁT, Jaroslav, PALACKÝ, František: Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků; Praha, 1941 dostupné online
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989