František Xaver Věžník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Xaver Věžník
Erb Věžníků
Erb Věžníků
Nejvyšší zemský hofmistr
Českého království
Ve funkci:
23. leden 1783 – 14. září 1789
PanovníkJosef II.
PředchůdceFrantišek Antonín Nostic-Rieneck
NástupceJan Václav Špork
Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci:
1762 – 1783
PanovníkMarie Terezie, Josef II.
PředchůdceKarel Fridrich Hatzfeld
NástupceJan Václav Špork
Císařský tajný rada
Císařský komorník
Hejtman Starého Města Pražského
PanovníkMarie Terezie
Rada nad apelacemi
Ve funkci:
1738 – ?
PanovníkKarel VI.
Ředitel pražské univerzitní knihovny
Ve funkci:
1778 – 1789
PanovníkMarie Terezie, Josef II.
Dědičný místolovčí Českého království
Ve funkci:
? – 14. září 1789
PanovníkMarie Terezie, Josef II.

Narození1711
Úmrtí14. září 1789
ChoťMarie Josefa z Trauttmansdorffu
RodičeBernard František z Věžník
Eliška Švihovská z Rýzmberka
DětiEmanuel Josef
PříbuzníAnna Věžníková (vnučka)
Zaměstnánípolitik, úředník
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
OceněníKrálovský uherský řád sv. Štěpána
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Xaver hrabě Věžník z Věžník (171114. září 1789) byl český politik a právník ze starobylého šlechtického rodu Věžníků. Řadu let zastával nejvyšší úřady ve správě Českého království a patřil ke strůjcům tereziánských a josefínských reforem. Vlastnil statky v různých částech Čech a palác Věžníků v Praze. Jeho synem Emanuelem rod Věžníků vymřel (1806).

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z početné rodiny hraběte Bernarda Františka Věžníka (1651–1714), narodil se jako předposlední z osmi synů, jeho matkou byla Bernardova druhá manželka Barbora Eliška Švihovská z Rýzmberka. Studoval práva a čtyři roky strávil na kavalírské cestě, od roku 1738 byl radou apelačního soudu, krátce nato se stal radou královské reprezentace a na počátku vlády Marie Terezie byl hejtmanem Starého Města Pražského. V této funkci se odmítl podvolit francouzské okupaci Prahy a placení předepsaných kontribucí pro francouzskou armádu. Proto byla na jeho palác uvalena exekuce a proti své vůli musel ubytovat 500 francouzských vojáků[1].

Oddanost habsburské monarchii za války o rakouské dědictví mu přinesla dlouholetou přízeň Marie Terezie a v dalších státních úřadech se podílel na tereziánských reformách, do smrti si pak udržel důvěru i Josefa II.[2] Byl jmenován c. k. komořím, tajným radou a stal se zemským sudím. V letech 1762–1783 byl prezidentem apelačního soudu a nakonec v letech 1783–1789 nejvyšším hofmistrem Českého království[3].

Mezitím v letech 1763–1766 vedl za českou stranu jednání s Bavorskem o urovnání sporu o zemské hranice na Šumavě. Později vedl zemskou studijní komisi, která vznikla v rámci školních reforem za Marie Terezie, a v letech 1778–1789 byl ředitelem pražské univerzitní knihovny. Za zásluhy získal uherský Řád sv. Štěpána a mimoto zastával čestný post dědičného místolovčího Českého království, který byl Věžníkům udělen v roce 1655.

Majetkové poměry a rodina[editovat | editovat zdroj]

Plnoletosti dosáhl v roce 1733 a tehdy z dědictví po rodičích převzal statek Velké Všelisy na Mladoboleslavsku a panství Bukovany s osmi vesnicemi jižně od Příbrami. V Bukovanech byl rodovým sídlem zámek, který za Františka Xavera prošel zásadním rozšířením o jedno křídlo a zámeckou kapli. V roce 1747 se oženil s hraběnkou Marií Josefou Trauttmansdorffovou (1719–1772), která byla v době sňatku již dvojnásobnou vdovou. Po její smrti zdědil František Xaver panství Obříství s 12 vesnicemi u Mělníka[4]. Poddaní z Obříství se v roce 1775 zapojili do nevolnického povstání a ačkoliv František Xaver tehdy patřil k vlivným a nejvyšším představitelům státní správy, byl v roce 1777 za utlačování poddaných odsouzen k peněžité pokutě. Kromě statků na venkově vlastnil palác v Praze, který byl s ohledem na výkon vysokých zemských úřadů jeho hlavním sídlem.

Jeho jediný syn Emanuel Josef (1748-1806) rodový majetek zadlužil, počátkem 19. století všechny statky prodal a zemřel jako poslední mužský potomek rodu Věžníků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht; Praha, 1997 ISBN 80-85770-50-4
  2. Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907 (reprint 2002) ISBN 80-7203-423-5
  3. CHARVÁT, Jaroslav, PALACKÝ, František: Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků; Praha, 1941 dostupné online
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989