Filip Nerius Krakovský z Kolovrat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Filip Nerius (Neri) hrabě Krakowský z Kolowrat

Nejvyšší purkrabí Českého království
Ve funkci:
17. říjen 1748 – 1771
Panovník Marie Terezie
Předchůdce Jan Arnošt Schaffgotsch
Nástupce Karel Egon I. z Fürstenbergu

Nejvyšší zemský sudí Českého království
Ve funkci:
9. únor 1747 – 1748
Panovník Marie Terezie
Předchůdce Josef František z Vrbna
Nástupce Karel Gotthard Schaffgotsch

Správce úřadu nejvyššího mincmistra
Ve funkci:
1732 – 1748
Panovník Karel VI., Marie Terezie
Předchůdce Jan František z Lauer
Nástupce Jan Nepomuk Mitrovský

Tajný rada

Císařský komoří

Narození 26. březen 1688
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie
Úmrtí 28. březen 1773
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie
Choť Anna Barbora Michnová z Vacínova
Rodiče Jan František hrabě Krakowský z Kolowrat a Eleonora d’Anquisola
Děti Leopold Vilém hrabě Krakowský z Kolowrat
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1759 rakouský Řád zlatého rouna (č. 752)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Nerius (Neri) hrabě Krakowský z Kolowrat (křtěn 26. března 1686, Praha28. března 1773, Praha) byl český šlechtic ze starobylého rodu Kolowratů a dlouholetý nejvyšší purkrabí Českého království. Proslul jako zakladatel Ústavu šlechtičen na Pražském hradě (1755). Stal se držitelem řádu Zlatého rouna. Byl mladším bratrem nejvyššího kancléře Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat (1678–1738).

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako pátý syn a sedmý z jedenácti potomků Jana Františka hraběte Krakowského z Kolowrat (1650-1723) a jeho manželky (sňatek 22. červenec 1675) Eleonory Claudie hraběnky d’Anquisola (1654-1691).

Od mládí působil ve dvorských a státních službách, dosáhl čestných titulů c.k. komořího a skutečného tajného rady. V letech 1732–1748 byl správcem úřadu nejvyššího mincmistra Českého království a viceprezidentem české komory, do těchto funkcí jej jmenoval císař Karel VI. Mimo jiné měl tehdy na starosti spor mezi věřiteli a Karlem Kajetánem hrabětem Buyuoye. Hrabě Kolowrat byl také svědkem politické krize, když byl Karel Albrecht Bavorský prohlášen českým králem.

Vrcholu kariéry dosáhl za vlády císařovny Marie Terezie, kdy byl nejprve nejvyšším zemským sudím (9. 2. 1747–1748) a nakonec bezmála čtvrtstoletí nejvyšším purkrabím Českého království (17. 10. 1748–1771). Z titulu této funkce byl od roku 1763 zároveň prezidentem českého zemského gubernia zřízeného v rámci reformy státní správy. Díky tomu se stal také patronem řady pražských kostelů, o něž se patřičně staral. V roce 1752 daroval kostelu v Košířích 100 zlatých, v roce 1754 povolil přelít zvon v kostele sv. Petra a Pavla v Budči, u tohoto kostela ustanovil o sedm let později administrátora. 

Jako český nejvyšší purkrabí stál u vzniku Ústavu šlechtičen, zřízeného v roce 1755 na Pražském hradě. Jako hospodářské zázemí bylo Ústavu věnováno panství Karlštejn a Filip Nerius hrabě Krakowský z Kolowrat se stal spolu s Václavem Netolickým z Eisenberka jeho správcem. Díky nim také v této době proběhly dílčí úpravy na hradě Karlštejn, došlo napříkad k vybavení kaplí.

Během válek o rakouské dědictví se hrabě Filip Nerius musel potýkat s francouzskými vojsky. Francouzi jej dokonce zajali, spolu s ostatními rukojmími jej však v Chebu propustili.

Marie Terezie se nechala hrabětem Filipem Neriem zastupovat při osmistých oslavách v Proseku. Hrabě Kolowrat předal královniny dary, kasuli, dalmatiku a pluviál.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Za zásluhy své i v návaznosti na smrt dvou synů, kteří padli za sedmileté války, obdržel 29. 11. 1759 od císaře Františka I. Řád zlatého rouna.

Rozšiřování majetku[editovat | editovat zdroj]

Z manželství svých rodičů byl až pátým mužským potomkem v pořadí, proto také původně nezdědil žádný majetek, teprve po smrti dvou bezdětných starších bratrů se stal uživatelem peněžního fideikomisu. Až později v nejvyšších zemských úřadech začal budovat pozemkové vlastnictví pro své početné potomstvo. V roce 1748 zakoupil od Antonie hraběnky Czerninové z Chudenic panství Světlá nad Sázavou se 17 vesnicemi. V roce 1752 získal od císařovny Marie Terezie Habsburské privilegium na broušení českých granátů na tomto panství, proto ještě v tomtéž roce založil vůbec první brusírnu českých granátů v zemi. Díky tomu mnoho lidí na Světelském panství nalezlo obživu. Ke Světlé později v roce 1766 přikoupil Golčův Jeníkov a Hostačov, kam nakonec přesídlil. V Jeníkově nechal postavit roku 1769 budovu pro státní továrnu na tabák. Tato budova nesla označení „Starý zámek“.

Mezitím v letech 1755–1764 vlastnil statek Hlaváčova Lhota u Kouřimi, kde nechal postavit dnes již neexistující zámek s rozsáhlým parkem. Na Kolínsku pak dočasně rodový majetek rozšířil statek Radovesnice, zakoupený v roce 1759. Také zde proběhly úpravy zámku v barokním stylu, Filip jej však přenechal synu Leopoldovi, který Radovesnice vzápětí prodal (1765).

Jeho oblíbeným sídlem se stal zámek Filipov poblíž Čáslavi. Původní dvůr Šintlochy koupil v roce 1760 od žďárského kláštera, prosadil změnu názvu podle svého jména a nechal postavit zámek, který byl dokončen až po jeho smrti.

V polovině 18. století pak koupil ještě dům „U Otčenáše“ (čp. 349–III) ve Vlašské ulici 15 v Praze.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1725 byl ženatý s Annou Barborou hraběnkou Michnovou z Vacínova (2. září 1707 - 24. únor 1772, pohřbena v Praze), dcerou Martina Viléma Michny z Vacínova a Arnoštky (Ernestiny) z Bissingenu. Sňatkem získal část panství Bílence s Hořeticemi, Rabštejn nad Střelou a Žiželicemi na Chomutovsku, tento majetek byl ale v roce 1738 prodán Auerspergům.

Z jejich manželství se narodilo deset dětí. Pokračovatelem rodu byl nejstarší syn Leopold Vilém (1728–1809), který taktéž zastával vysoké státní úřady. Dalšími dětmi byli: Anna Josefa (1725–1790), Terezie (1730–1791), Filip (1732–1757), Jáchym (1734–1756), Antonie (1736–1799), Jana Arnoštka (1737–1792), František Josef (1740–1757), Kajetán (1742) a Marie Kateřina (1747–1812).

Manželé Krakowští z Kolowrat zemřeli během třinácti měsíců a oba byli pohřbeni v barnabitském kostele sv. Benedikta v Praze na Hradčanech. Kde se dodnes zachoval jejich náhrobek.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 74-76. 
  • Ottův slovník naučný, díl XIV.; Praha, 1899 (reprint 1998) ISBN 80-7185-057-8
  • Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. - Východní Čechy; Praha 1989

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]