Maxmilián Quido z Martinic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Maxmilián Guidobald Bořita z Martinic
Erb Martiniců

Nejvyšší hofmistr císařovny
Ve funkci:
1711 – 1720
Panovník Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská (vdova)

Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1708 – 1711
Panovník Josef I.

Tajný rada

Císařský komorník

Narození 16. března 1664
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 30. června 1733 (ve věku 69 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Choť 1. Marie Bonaventurá z Althannu
2. Marie Kateřina Trautsonová
Rodiče Maxmilián Valentin z Martinic
a Anna Kateřina Bukůvková z Bukůvky
Děti Jan Josef Karel z Martinic
Karel Josef z Martinic
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Ocenění 1721 rakouský Řád zlatého rouna (č. 639)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián Guidobald hrabě z Martinic (16. březen 1664, Praha30. červen 1733, Vídeň) byl český šlechtic ze starobylého rodu Martiniců, zastával vysoké funkce u císařského dvora, vlastnil statky v severních Čechách a na Vysočině.

Mládí a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejmladší syn nejvyššího hofmistra Maxmiliána Valentina z Martinic (1612-1677) a jeho manželky Anny Kateřiny, rozené Bukůvkové z Bukůvky (1624-1685). Absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, pobýval například ve Francii[1]. Patřil již ke generaci Martiniců, která se více než v Českém království uplatnila u císařského dvora ve Vídni a v diplomacii (jeho starší bratr Jiří Adam II. byl místokrálem v Neapoli).

Od mládí patřil ke dvoru arcivévody Josefa, pozdějšího císaře Josefa I.[2], získal tituly c. k. komořího a tajného rady. Za vlády Josefa I. se stal nejvyšším maršálkem císařského dvora (1708-1711), poté byl nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory, vdovy po Leopoldovi I. (1711-1720). V roce 1721 získal Řád zlatého rouna.

Majetek a rodina[editovat | editovat zdroj]

Ještě jako nezletilý zdědil po otci (1677) panství Ahníkov a Prunéřov na Chomutovsku. Renesanční zámek v Ahníkově byl sídlem správy panství, zatímco Prunéřov sloužil pro občasné pobyty rodiny, i když Maxmilián Guidobald se tu zdržoval jen výjimečně. Na prunéřovském panství byl z jeho iniciativy v Boleboři postaven lovecký zámek s kaplí. Spolu se sourozenci zdědil v roce 1685 po matce východočeské panství Bystré, které pak o rok později společně prodali za 175 000 zlatých hraběti Janu Pavlovi z Walderode. Po starším bratrovi Jaroslavu Bernardovi zdědil v témže roce 1685 statek Hořepník na Vysočině. Historie zámku v Hořepníku (někdy uváděného jen jako panský dům) není zcela objasněna, pravděpodobně vznikl někdy v první polovině 18. století.

Manželství uzavřel ve Vídni 3. května 1690 s hraběnkou Marií Bonaventurou z Althannu (1667-1709) a tento sňatek mimo jiné přispěl k jeho postavení u dvora, protože jeho švagrem byl například neapolský místokrál kardinál Michal Bedřich z Althanu (1680-1734) nebo kníže Ferdinand August z Lobkovic (1655-1715). Z manželství se narodil pokračovatel rodu Jan Josef Karel (1692-1738), mladší syn Karel Josef (1699-1769) se oddal církevní dráze a byl proboštem na Vyšehradě. V křestních jménech synů se zřetelně odráží fakt, že otec působil u dvora arcivévodů Josefa a Karla. Podruhé se Maxmilián Guidobald oženil v pokročilém věku v roce 1720 s hraběnkou Marií Kateřinou Trautsonovou (1691-1769).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených; Pelhřimov, 2013 ISBN 978-80-7415-071-5
  2. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách; Praha, 2013 ISBN 978-80-7422-233-7

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]