Pálffyho palác

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o paláci v Praze. Další významy jsou uvedeny na stránce Pálffyho palác (rozcestník).
Pálffyovský palác v Praze
Pražský Pálffyovský palác v roce 2021
Pražský Pálffyovský palác v roce 2021
Účel stavby
Základní informace
SlohBaroko, Klasicismus
ArchitektFrantišek Maxmilián Kaňka̟
Výstavba17141716; 18101823
Přestavbainteriéry 18541864 a 1909–1913
MateriálZdivo
StavebníkJan Josef z Valdštejna
Další majiteléValdštejnové
Fürstenberkové
Pálffyové
Současný majitelHlavní město Praha
Poloha
AdresaValdštejnská 158/14
Praha 1, Malá Strana
118 00  Praha 011, ČeskoČesko Česko
UliceValdštejnská ulice
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky39125/1-613 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pálffyho nebo Pálffyovský palác v Praze je původně barokní, klasicistně upravená budova se dvěma dvory a  přilehlou zahradou čp. 158/III v ulici Valdštejnská č.o. 14 na Malé StraněPraze. Od roku 1918 je ve vlastnictví hlavního města Prahy, využívá ji především Pražská konzervatoř a  z malé části další instituce se vztahem k hudbě. Od roku 1964 je prohlášena nemovitou kulturní památkou.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Lokalita[editovat | editovat zdroj]

V roce 1995 byl při úpravách v severních částech Pálffyovského paláce v souvislosti s rozsáhlou rekonstrukcí palácových zahrad pod Pražským hradem objeven ve východní obvodové stěně úsek zdiva z drobnějších kvádrů s reliktem branky. Následující archeologický výzkum malostranského opevnění 10.-13. století prokázal, že tento fragment náleží jak použitou stavební technologií, tak průběhem až ke hradební zdi z doby po novém vysazení (založení) Malé Strany v roce 1257.[2]

Parcela paláce přiléhá k linii bývalé městské hradby z vnitřní strany (úseky základů zdi byly později zachyceny i pod nádvořím Valdštejnského paláce). Na severním konci paláce byl ve zdi také odhalen relikt nevelké brány s neprofilovaným ostěním, takže není jasné, zda tudy vedl starší vstup do opevněného města – v takovém případě by mohla trasa nynější Valdštejnské ulice vzniknout až později, kdy tu existovala Písecká brána (protože se tudy chodilo k osadě Na pískách v dolní části dnešního náměstíčka na Klárově). Starší domy byly zřejmě poničeny za husitských válek, novostavba domu Vaňka a Oldřicha z Drásovic se připomíná při prodeji roku 1454 stojící podle zdi městské vedle Písecké brány a pod zámkem, tj. Pražským hradem. Domy byly znovu zasaženy při požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541. V letech 15801592 došlo k významnější renesanční výstavbě.

V místech paláce stávaly dva středověké domy: západní měšťanský byl nazýván U tří králů, východní byl šlechtický. Např. v letech 1530–1552 ho vlastnil Jan starší Hodějovský z Hodějova, později Jan Jiří ze Švamberka a Linhart Colona z Felsu, . V letech 1660–1689 patřil Wolfovi Maxmiliánovi Lamingenovi, zvanému Lomikar.[3]

Vstupní portál Pálffyho paláce s rodovým erbem Pálffyů a Walterskirchenů.

Výstavba paláce[editovat | editovat zdroj]

Oba původní domy se v roce 1709 ocitly ve vlastnictví hraběte Jana Josefa z Valdštejna, pro něhož pak vznikl jejich přebudováním v letech 17141716 podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky objekt nynějšího paláce.

Palác se zahradami roku 1731 získali Fürstenberkové; Karel Egon I. z Fürstenbergu, který byl prvním prezidentem Královské české společnosti nauk, tu uspořádal řadu zasedání tehdejších předních českých učenců. Mezi lety 1808–1823 byly na budově provedeny klasicistní úpravy průčelí, atiky s vikýřem a krovu, které jsou připisovány Ignácovi Palliardimu, pokračoval v nich stavitel Jan Klement Zobel a tesařské práce vedl J. Fleischinger.[1] Za Maxmiliána Egona Fürstenberga (1822–1873) byly v letech 1854–1864 pod vedením stavitele Josefa Liebela upraveny sály pseudorokokovými štukaturami a táflováním stěn se vsazenými zrcadly. Upravena byla také boční fasáda paláce.[4]

V roce 1883 palác koupili Pálffyové z Erdödu. Eduard Pálffy z Erdödu se oženil s baronkou Marií z Walterskirchenu a tento alianční erb dal vytesat na portál paláce tak, že byla ponechána barokní kartuš valdštejnská a v ní přesekán reliéf znaku, pálffyovský jelen na kole je heraldicky vpravo, jednorožec pánů z Walterskirchenu vlevo.

Eduard Pálffy již roku 1902 prodal palác státu pro místodržitelský archiv (od roku 1918 archiv ministerstva vnitra), který tu sídlil do roku 1946.[3]

Po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1950 budovu vlastnilo ministerstvo informací a později i kultury (mj. tu sídlila některá pracoviště památkového ústavu).[5]

V době normalizace zde měl jedno ze sídel Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ a nacházela se zde knihovna asi 200 000 titulů, které nebyly veřejnosti běžně dostupné. Její součástí byla i knihovna T. G. Masaryka.

Po listopadu 1989 převzala palác do užívání Jazzová sekce a další neziskové organizace, které byly za komunismu perzekvovány. Jazzová sekce jej protokolárně získala od ministerstva kultury za dvacetileté úsilí o změnu politického systému v Československu a dodržování Helsinských dohod. Později větší část přenechala Pražské konzervatoři k praktické výuce studentů a pořádání závěrečných absolventských koncertů. Sídlí tu také Knihovna Pražské konzervatoře. Jazzová sekce zde pořádá zejména dokumentární a vzdělávací výstavy. V roce 2015 v sousedství objektu instalovala bustu bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, jedinou na světě mimo Francii. Důvodem byl vděk za Mitterrandovo přispění ke změnám v bývalém socialistickém bloku.[6]

Část budovy ve druhém patře je využívána i jako restaurace.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Čtyři hlavní křídla paláce obklopují lichoběžníkový dvůr. Na západě k objektu přiléhá další obdélný dvůr se dvěma hospodářskými křídly a domem čp. 159, které jsou s palácem provozně propojeny.

Výrazné půdorysné zalomení hlavního průčelí ve Valdštejnské ulici souvisí se vznikem paláce spojením dvou domů na počátku 18. století. Průčelí je výškově členěno vložením řady nízkých oken prvního patra (toto řešení badatelé nacházejí i na jiných stavbách projektovaných Kaňkou) a dominuje mu vstupní bosovaný portál, vedoucí do průjezdu s barokními štuky. Nepravidelné boční průčelí vzniklo improvizovanými úpravami po odbourání sousedního domu v polovině 19. století.

Z průjezdu se vpravo vstupuje do chodby. Čtyři úseky kamenného schodiště na pilířích a s kuželkovou balustrádou vedou do pater. Na sebe navazující dva reprezentační zrcadlové sály ve druhém patře mají rokokovou štukovou výzdobou s ornamenty a andílčími hlavičkami ve zlatobílém provedení.[1] V nádvoří paláce je klasicistní kašna.[4] Rekonstrukce paláce začala roku 2018 a v interiérech má být dokončena v září roku 2021.[7]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Pálffyovský palác - Památkový Katalog. www.pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné online. 
  2. Jarmila ČIHÁKOVÁː Opevnění Malé Strany od 10 do 13. století, inː Staletá Praha č. 1, XXV, 2009, s. 16-18, obr. 26, dostupné online [1]
  3. a b Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1976. 332 s. S. 133. 
  4. a b Kašna a studna v nádvoří Pálffyovského paláce :: Pražské kašny a fontány. www.prazskekasny.cz [online]. [cit. 2020-12-17]. Dostupné online. (česky) 
  5. Pavel Vlček a kolektiv. Umělecké památky Prahy. 1999, s. 256–259. 
  6. Pamětní místa na komunistický režim [online]. [cit. 2020-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  7. časopis Stavba č. 4,2019, s. 80-81

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 470 s. S. 124. 
  • VLČEK, Pavel a kol.ː Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Vyd. 1. Praha: Academia, 1999. 685 s. ISBN 80-200-0538-2. S. 256–259.
  • RUTH, Františekː Kronika královské Prahy a obcí sousedních, III., 1904, s. 1101.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]