V tomto článku je použita zastaralá šablona "Příbuzenstvo".

Eduard Pálffy z Erdödu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard Pálffy z Erdödu
hrabě Eduard Pálffy z Erdödu
hrabě Eduard Pálffy z Erdödu

poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1889 – 1907

poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1883 – 1901
Stranická příslušnost
Členství Str. konz. velkostatku
(Hohenwartův klub)

Narození 18. září 1836
Benátky
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 12. června 1915 (ve věku 78 let)
Zámek Hradiště
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Blovice
Choť Marie Walterskirchenová
Příbuzní Karel Pálffy (vnuk)
Commons Kategorie Eduard Pálffy z Erdödu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard hrabě Pálffy z Erdödu, svobodný pán z Újezdu (18. září 1836 Benátky12. června 1915 Zámek Hradiště),[1][2][3][4] byl český velkostatkář, šlechtic z rodu Pálffyů a politik, za Rakouska-Uherska na konci 19. a počátku 20. století poslanec Říšské rady.

Příbuzenstvo
otec Aloys Pálffy z Erdödu
matka Sofia Jablonowska
manželka Marie Walterskirchen
dcera Žofie Pálffy
dcera Irma Pálffy
syn Jan Nepomuk Pálffy z Erdödu

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl majitelem panství Březnice, Hradiště u Blovic a Merklín. Dále mu patřilo panství Retzhof ve Štýrsku. Byl čestným rytířem maltézského řádu, komořím a tajným radou.[3]

Narodil se v Benátkách, kde tehdy jeho otec Aloys Pálffy působil ve státní správě. V severní Itálii žil do roku 1849, kdy se rodina přestěhovala na statek Retzhof u Leibnitzu ve Štýrsku. Gymnázium a studium práv absolvoval v Prešpurku. Pak nastoupil do státních služeb. Pracoval na místodržitelství v Brně. Pro nesouhlas s politikou Antona von Schmerlinga ale státní správu opustil a odešel zpět na rodinné sídlo v Retzhofu.[4]

V roce 1864 se oženil s baronkou Marií Walterskirchenovou.[3] Měli tři děti: Žofii, Irmu a Jana. V roce 1872 mu bezdětný strýc z druhého kolene, hrabě Hanuš z Kolovrat (významý podporovatel českého národního obrození), odkázal část majeteku, která nebyla součástí Kolowratského fideikomisu. Majetek mu odkázal pod podmínkou, že převezme titul svobodného pána z Újezda a změní příslušně svůj erb .[5] Eduard tak převzal velkostatky v Čechách a přesídlil do této korunní země. Na svých statcích zaváděl moderní metody hospodaření, podporoval meliorace a strojové vybavení.[4] V letech 1874-1875 nechal na panství Březnice, nedaleko vesnice Vacíkov vystavět zámeček jako pohodlné lovecké sídlo.

Od zemských voleb v roce 1883 zasedal na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky).[6] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889 a zemských volbách v roce 1895. Byl členem Strany konzervativního velkostatku.[3]

V 80. letech se zapojil i do celostátní politiky. V doplňovacích volbách roku 1889 získal mandát na Říšské radě za velkostatkářskou kurii v Čechách. Slib složil 29. března 1889. Mandát obhájil v řádných volbách do Říšské rady roku 1891, volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901.[7]

Společně s Ferdinandem Deymem ze Stříteže a Bedřichem Schwarzenbergem patřili k hlavním představitelům historické šlechty, která na Říšské radě zpočátku působila v rámci poslanecké skupiny Hohenwartův klub.[3] Když se v druhé polovině 90. let 19. století Hohenwartův klub rozpadl, byl předákem skupiny šlechtických konzervativců, která se těsněji přimkla k české občanské reprezentaci.[8][2] V lednu 1897 inicioval v Říšské radě přijetí rezoluce, která vyzvala vládu, aby českojazyčné škole spolku Komenský ve Vídni přiznala status veřejné školy s nárokem na veřejné financování. Téhož roku na rozlučkovém banketu s Karlem Sigmundem von Hohenwartem ocenil jeho zásluhy o státoprávní a národnostní reformy v monarchii.[2]

Souhlasil s českým historickým právem a identifikoval se s českým národním hnutím. Roku 1896 zavedl na svých panstvích české úřadování. Od roku 1900 převzal správu rodinných velkostatků jeho syn Jan. Roku 1914 získal Eduard od císaře u příležitosti oslavy 50 let od svatby titul hraběte prešpurského. Získal také Řád železné koruny. obce Březnice a Merlín mu udělily čestné občanství.[4]

V závěru života se pro pokročilý věk stáhl z politického dění.[2] Zemřel v červnu 1915. Podle některých zdrojů na zámku Hradiště v Blovicích,[4] podle dobového nekrologu ovšem v Březnici.[2] Byl pohřben v rodinné hrobce u kostela v Blovicích.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. a b c d e Hr. Eduard Pálffy. Národní listy. Červen 1915, roč. 55, čís. 162, s. 3. Dostupné online. 
  3. a b c d e NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. 557 s. Dostupné online. S. 399. (česky) 
  4. a b c d e f hrabě Eduard Pálffy z Erdödu, sv. pán z Újezdu (1836-1872) [online]. prostor-ad.cz [cit. 2014-06-25]. Dostupné online. (česky) 
  5. Březnická větev Kolovratů se roku 1728 dostala k těmto statkům jako dědici Jeníšků z Újezda, a to pod stejnou podmínkou – tj. převzít predikát a začlenit Jeníškovský erb do svého
  6. http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  7. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  8. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 79. (česky)