Menhartovský palác
| Menhartovský palác | |
|---|---|
 Průčelí Menhartovského palác do ulice Celetná | |
| Základní informace | |
| Sloh | Baroko |
| Architekti | Vít Václav Kaňka, František Maxmilian Kaňka |
| Výstavba | Kolem roku 1700 |
| Materiál | Zdivo |
| Další majitelé | Harantové z Polžic a Bezdružic Valdštejnové Mikuláš Hartmann z Klarsteinu |
| Poloha | |
| Adresa | Celetná 595/17 Praha 1, Staré Město 110 00 Praha 1,  Česko |
| Ulice | Celetná a Štupartská |
| Souřadnice | 50°5′14,64″ s. š., 14°25′28,92″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 44529/1-327 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Menhartovský nebo Manhartský palác, zvaný také dům U koz, či Šrámkův dům, je barokní palác čp. 595 na Starém Městě v Praze mezi ulicemi Celetná (č. 17) a Štupartská (č. 12). Od roku 1964 je kulturní památkou.[1] V paláci sídlí Divadlo v Celetné.
Dějiny paláce[editovat | editovat zdroj]
Byl postaven kolem roku 1700 na místě několika starších domů. Nejstarší zmínka o některém z nich pochází z roku 1402 a poté z roku 1413, kdy byl dům prodáván (tento doklad uvádí název domu „U koz“). Po husitských válkách došlo k rozšíření domu zhruba na jeho dnešní rozlohu. Pak byl mj. ve vlastnictví Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic či Adama z Valdštejna.
Nejpozději na počátku 17. století byla část paláce u Štupartské ulice rozšířena a sloužila jako sladovna.
Po roce 1700 byli majiteli Jan Kristian Stubig a potom Jan Bedřich Manhart. V té době došlo k raně barokní přestavbě, kterou pravděpodobně provedl Vít Václav Kaňka za spoluúčasti svého syna Františka Maxmiliána. Ve 2. čtvrtině 18. století se majitelem domu stal František Mikuláš Hartmann z Klarsteinu. Během jeho vlastnictví v domě bydlel Jan Petr Molitor a před rokem 1738 zde zhotovil dnes již zaniklé fresky.
V roce 1752 palác koupil řád zbožných škol (piaristé) pro svou kolej, jejímž představeným byl historik Gelasius Dobner (z této doby se dodnes dochovala socha sv. Jana Nepomuckého v průčelí ve výklenku mezi patry z doby kolem roku 1755). V roce 1780 se stal dům měšťanským majetkem a vznikla v něm patrně manufaktura na výrobu hedvábných tkanin a suken. Zhruba v této době byl upraven raně klasicistně, nejspíše Františkem Hegerem. Dvě různé části, ze kterých je dnes složeno průčelí do Štupartské ulice, vznikly v průběhu 18. století dočasným rozdělením domu.
V přízemí domu je dřevěná socha Hérakla se lvem patrně od Jana Jiřího Bendla z let 1675–1680, ve dvoře je faksimile plastiky Lehkomyslnost ze souboru Ctností Matyáše Bernarda Brauna.
V domě nyní sídlí Divadlo v Celetné a Institut umění – Divadelní ústav.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Průčelí paláce do Štupartské ulice -
Průčelí paláce do Celetné ulice -
Průčelí paláce do Celetné ulice -
Schodiště z nádvoří paláce -
Portál -
Maskaron portálu -
Pavlač paláce -
Nádvoří paláce -
Nádvoří paláce -
Socha Herkula -
Informační deska v Celetné ulici
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Menhartovský palác - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2021-03-14]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1976. 332 s. S. 55.
- POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 470 s. S. 167.
- VLČEK, Pavel, et al. Umělecké památky Prahy. Staré Město a Josefov. 1. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 397–398.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Menhartovský palác na Wikimedia Commons - Neznámá Praha: Menhartovský palác/
- stránky Divadla v Celetné
