Clam-Gallasův palác (Praha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Clam-Gallasův palác ve Vídni.
Clam-Gallasův palác v Praze
Nádvoří Clam-Gallasova paláce
Nádvoří Clam-Gallasova paláce
Účel stavby

Městské sídlo rodu Clam-Gallasů

Základní informace
Sloh Baroko
Architekti Johann Bernhard Fischer z Erlachu
Výstavba 18. století
Materiál Zdivo
Stavebník Jan Václav z Gallasu
Současný majitel Hlavní město Praha
Další majitelé Clam-Gallasové
Pojmenováno po Clam-Gallasové
Poloha
Adresa Husova 158/20
Mariánské náměstí 158/3
Praha 1, Staré Město
110 00  Praha 1, ČeskoČesko Česko
Ulice Husova, Mariánské náměstí a Linhartská
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 38155/1-2 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Clam-Gallasův palác z Mariánského náměstí
Historické zobrazení paláce, Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656–1723)

Clam-Gallasův nebo také Clam-Gallasovský palác je významná barokní palácová stavba v Praze na Starém Městě, situovaná ve významné centrální poloze na tzv. královské cestě. Palác má číslo popisné 158-I a tvoří bloku nároží ulic Husova (č.o. 20), Mariánského náměstí (č.o. 3) a ústí ulice Linhartská. Ze zadní strany na něj navazují domy v Karlově ulici a na Malém náměstí.

Dějiny paláce[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Na místě jižní části paláce stával ve 14. století dům, přestavěný roku 1351 pro moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Po jeho smrti byl palác pronajímán pražským patricijům. Z původního domu se zachoval klenutý prostor sklepa (původně přízemí) v jižní části objektu. V 15. století patřil palác rodině zlatníka Otlína, proto byl nazýván Otlovský dům.[1] Po majiteli z let 1499-1535 se dům nazýval Samuelovský.

Vrcholné baroko[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 17. století byl dům přestavěn na renesanční palác šlechtické rodiny Kinských, který po zavraždění Valdštejnova pobočníka Viléma KinskéhoChebu v roce 1634 císař zkonfiskoval a daroval císařskému generálovi Matyáši Gallasovi. Jeho vnuk Jan Václav Gallas v něm v letech 1690-1719 realizoval složitý architektonický projekt. Nejdříve přikoupil několik sousedních domů a parcel a na jejich místě dal vybudovat tříkřídlý barokní palác. Roku 1713 do Prahy povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Ten již roku 1714 dodal projekt (jehož výkresy a rytinu fasády později vydal knižně ve svazku svých návrhů). Stavba byla svěřena dvěma stavitelům, z nichž jménem je znám jen Tomáš Haffenecker. Současně byly zahájeny kamenické práce dvěma osově umístěnými mohutnými portály, s dvojicí gigantů (atlantů) a plastickými reliéfy Matyáše Brauna se palác řadí k nejpůsobivějším dílům pražského baroka. Vnitřek paláce je ukázkou velkolepého panského sídla svého budovatele. Palác byl v hrubé stavbě dokončen v roce smrti císařského diplomata a krátce neapolského místokrále, hraběte Jana Václava Gallase. Stavebník jej vybudoval jako symbol domácí reprezentace dvorské šlechty na nejvyšší úrovni bydlení vídeňského dvora.

Pozdní baroko a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Jeho dědicové, hlavně Filip Josef Gallas ve 20. letech 18. století, a nakonec Kristián Filip Clam-Gallas v závěru 18. století, dokončili vnitřní výzdobu a zařízení budovy, dali také upravit prostor soukromého divadla. V severním sousedství paláce stával gotický kostel Panny Marie Na louži s farou, farní školou a hřbitovem. Po jejich zrušení a zboření v roce 1791 byl areál paláce rozšířen o ohradní zeď do Mariánského náměstí a kašnu s nikou, do níž byla umístěna Prachnerova socha dívky, zvaná lidově Terezka. Část pozemku do poloviny 19. století zabírala Ringhofferova kotlárna.

Palác sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Gallasů, (od roku 1757 Clam-Gallasů), dále jako jejich divadlo, plesové i koncertní sály, v nichž díky Kristiánu Kryštofovi Clam-Gallasovi (1771-1838) vystoupili například Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787, nebo Ludwig van Beethoven roku 1796. Tehdy interiéry prvního a druhého patra byly upraveny podle projektu Františka Hegera. Poslední úpravy v duchu druhého rokoka proběhly za Eduarda Clam-Gallase (1805-1891), který žil většinou ve Vídni, a proto palác pronajímal. K nájemcům patřili hrabě Hugo Wurmbrand, zemský advokát JUDr. Vilém Körbel nebo Německá technika.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1918 bylo v budově umístěno první ministerstvo financí Československa. Roku 1945 byl palác znárodněn.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Původní monumentální a reprezentativní pozdně barokní šlechtická rezidence od roku 1993 patří Magistrátu města Prahy. Po požáru Staroměstské radnice v květnu roku 1945 se zde usídlil Archiv hlavního města Prahy, jehož fondy, kanceláře i badatelny byly v letech 1990-2017 postupně zcela vystěhovány do novostavby v Praze 4 - Na Chodovci. O0Pd roku 1993 se uskutečnila částečná rekonstrukce interiérů. Nyní zde magistrát plánuje druhou etapu obnovu a pořádá různé kulturní a společenské akce, výstavy, odborné konference, ale i karnevaly. Sály si lze najmout i pro privátní akce.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Nynější podoba paláce pochází z let 1711 - 1715, kdy jeho tehdejší majitel rakouský diplomat hrabě Jan Václav z Gallasu hledal výraz pro reprezentaci českého patriota na nejvyšší úrovní soudobého stavitelství a oslovil jednoho z nejlepších evropských barokních architektů oné doby Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Průčelí je omezeno úzkou ulicí, proto je členěno jen plochými rizality a bývá srovnáváno s klasicizující francouzskou architekturou Mansartovou a přirovnáváno k dalšímu Fischerovu projektu, vídeňskému paláci Evžena Savojského (horní Belveder). Sochařskou výzdobu obou osově symetrických portálů, stejně jako kašny a schodiště provedl Matyáš Bernard Braun se svou pražskou dílnou, kamenické práce vedl císařský dvorní kameník Giovanni Pietro della Torre.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Interiér paláce, čestné schodiště

Jednotící ideou sochařské a malířské výzdoby je oslava síly, hrdinství a vzdělanosti majitelů. Sílu symbolizují sochařské práce: atlanti v průčelí nesoucí římsu portálu, s výjevy sedmi hrdinských činů Héraklových na soklech. Pohled průjezdem do 1. nádvoří uzavírá kašna s postavou Tritona s velkou mušlí v rukách. Je to dílo M. B. Brauna (kolem r. 1730), koncem 18. století upravené zídkou s mříží, na níž je emblém s iniciálami CCG Kristiána Clam-Gallase pod hraběcí korunkou. Hlavní schodiště má nízké schody, aby jimi návštěvníci mohli vyjet až do pater na koni. Bylo vybudováno v letech 17271729, balustráda a zábradlí jsou tesané z pískovce s reliéfy a vázami rovněž z Braunovy dílny. Na klenbě schodiště je vymalovaná freska Triumfu boha Apollóna ve slunečním voze s čtyřspřežím běloušů, který svým Světlem zahání mocnosti Temna a Času, představované třemi starci. Jde o dílo Carla Vincenza Carloneho a jeho dílny: perspektivními detaily architekrury se na něm podílel jeho spolupracovník Gaetano Fanti, figury maloval Silvestro Fossati. Štukatury provedli Santino Bussi, G. G. Fiumberti a Rochus Bolla. Od Carla Carloneho jsou i malby bohů a bohyň na klenbách odpočívadel schodiště. Nejlepší práci Carlone odvedl ve dvou sálech 2. patra, (tzv. piano nobile). V prvním vymaloval Shromáždění olympských bohů, které je variantou fresky provedené již předtím pro vídeňský palác Filipa Daun-Kinského. Druhý sál zdobí Korunování umění a věd: okřídlená Historie s knihou překonává čas reprezentovaný bohem Chronem, a na příkaz bohyně Athény je vyznamenána medailí na řetězu. Po stranách na obláčcích sedí alegorické postavy Malířství, Sochařství, Architektury, Hudby a Geometrie. Třetí freska v knihovně (později upravené na divadelní sál) představuje Nanebevzetí Ariadny a Jupiterův triumf nad giganty. Doprovází je Luna, Hélios a Hvězdy). Poslední malba zdobí Zrcadlový kabinet vedle knihovny ve druhém patře, sálek se štukováním a výzdobou ve slohu 2. rokoka z poloviny 19. století. Místnosti prvního patra jsou upraveny také rokokově.

Filmové místo[editovat | editovat zdroj]

V prostorách paláce byla v roce 1993 zfilmována část filmu Svatba upírů.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WENIG, Jan. Co vyprávěly staré pražské domy. 1.. vyd. Praha: Panorama, 1982. 184 s. S. 79. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRUMMHOLZ, Martin; SVOBODA, Milan; KABELKOVÁ, Markéta, a kol. Clam-Gallasův palác – Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence. Clam-Gallasův palác, 30. 11. 2007–27. 1. 2008. Příprava vydání Martin Krummholz. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2007. 167 s. ISBN 978-80-86852-19-5. 
  • POCHE Emanuel, PhDr., JANÁČEK Josef, PhDr., Prahou krok za krokem, nakl. ORBIS, edice Pragensie, r.v. 1963, str. 143, ilustroval Cyril Bouda, uspořádal prom. hist. Eduard Šimek
  • HINTERKREUSER, Guido, Berlin-Wien-Prag, Andreas Schlüter, Johann Bernhard Fischer von Erlach und das Palais Gallas, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 59–75, ISBN 978-80-86852-30-0
  • KRUMMHOLZ, Martin, Clam-Gallasův palác a jeho umělecký význam, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 77–89, ISBN 978-80-86852-30-0
  • KONEČNÝ, Lubomír, Clam-Gallasův palác – emblematická architektura? Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 91–98, ISBN 978-80-86852-30-0
  • POCHE, Emanuel - PREISS, Pavel: Pražské paláce. Praha : Odeon 1973, s. 56, 172-173.
  • SEEGER, Ulrike, Městský palác prince Evžena ve Vídni jako možný vzor pro hraběte Jana Václava Gallase, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 109–124, ISBN 978-80-86852-30-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]