Clam-Gallasův palác (Praha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Clam-Gallasův palác ve Vídni.
Clam-Gallasův palác v Praze
Nádvoří Clam-Gallasova paláce
Účel stavby

Městské sídlo rodu Clam-Gallasů

Základní informace
Sloh Baroko
Architekti Johann Bernhard Fischer z Erlachu
Výstavba 18. století
Materiál Zdivo
Stavebník Jan Václav z Gallasu
Současný majitel Hlavní město Praha
Další majitelé Clam-Gallasové
Pojmenováno po Clam-Gallasové
Poloha
Adresa Husova 158/20
Mariánské náměstí 158/3
Praha 1, Staré Město
110 00  Praha 1, ČeskoČesko Česko
Ulice Husova, Mariánské náměstí a Linhartská
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 38155/1-2 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Clam-Gallasův palác z Mariánského náměstí
Historické zobrazení paláce, Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656–1723)

Clam-Gallasův palác (také Clam-Gallasovský) je významná barokní palácová stavba v Praze na Starém Městě, situovaná ve významné centrální poloze na tzv. královské cestě. Palác má číslo popisné 158-I a stojí v nároží bloku ulice Husova (č.o. 20), Mariánského náměstí (č.o. 3) a ústí ulice Linhartská. Ze zadní strany na něj navazují domy v Karlově ulici a na Malém náměstí.

Dějiny paláce[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Na místě jižní části paláce stával ve 14. století dům, přestavěný roku 1351 pro moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV.. Po jeho smrti se palác pronajímal pražským patricijům. Zachoval se z něho klenutý prostor sklepa (původně přízemí) v jižní části objektu. V 15. století patřil palác rodině zlatníka Otlína, proto byl nazýván Otlovský dům.[1] Po majiteli z let 1499 - 1535 se dům nazýval Samuelovský.

Vrcholné baroko[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 17. století byl dům přestavěn na renesanční palác rodiny Kinských, který po zavraždění Valdštejnova pobočníka Viléma KinskéhoChebu v roce 1634 císař zkonfiskoval a daroval císařskému generálovi Matyáši Gallasovi. Jeho vnuk Jan Václav Gallas v něm v letech 1690-1719 realizoval složitý architektonický projekt. Nejdříve přikoupil několik sousedních domů a parcel a na jejich místě dal vybudovat tříkřídlý barokní palác. Roku 1713 do Prahy povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Ten již roku 1714 dodal projekt (jehož výkresy a rytinu fasády později vydal knižně ve svazku svých návrhů). Stavba byla svěřena dvěma stavitelům, z nichž jménem je znám jen Tomáš Haffenecker. Současně byly zahájeny kamenické práce dvěma osově umístěnými mohutnými portály, s dvojicí gigantů (atlantů) a plastickými reliéfy Matyáše Brauna se palác řadí k nejpůsobivějším dílům pražského baroka. Vnitřek paláce je ukázkou velkolepého panského sídla svého budovatele. Palác byl v hrubé stavbě dokončen v roce smrti císařského diplomata a krátce neapolského místokrále, hraběte Jana Václava Gallase. Stavebník jej vybudoval jako symbol domácí reprezentace dvorské šlechty na nejvyšší úrovni bydlení vídeňského dvora.

Pozdní baroko a 19. století[editovat | editovat zdroj]

Jeho dědicové, hlavně Filip Josef Gallas ve 20. letech 18. století, a nakonec Kristián Filip Clam-Gallas v závěru 18. století, dokončili vnitřní výzdobu a zařízení budovy, dali také upravit prostor soukromého divadla. V severním sousedství paláce stával gotický kostel Panny Marie Na louži s farou, farní školou a hřbitovem. Po jejich zrušení a zboření v roce 1791 byl areál paláce rozšířen o ohradní zeď do Mariánského náměstí a kašnu s nikou, do níž byla umístěna Prachnerova socha dívky, zvaná lidově Terezka. Část pozemku do poloviny 19. století zabírala Ringhofferova kotlárna.

Palác sloužil jako hlavní městská rezidence rodu Gallasů, (od roku 1757 Clam-Gallasů), dále jako jejich divadlo, plesové i koncertní sály, v nichž díky Kristiánu Kryštofovi Clam-Gallasovi (1771-1838) vystoupili například Josefína Dušková a Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1787, nebo Ludwig van Beethoven roku 1796. Tehdy interiéry prvního a druhého patra byly upraveny podle projektu Františka Hegera. Poslední úpravy v duchu druhého rokoka proběhly za Eduarda Clam-Gallase (1805-1891), který žil většinou ve Vídni, a proto palác pronajímal. K nájemcům patřili hrabě Hugo Wurmbrand, zemský advokát JUDr. Vilém Körbel nebo Německá technika.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1918 bylo v budově umístěno první ministerstvo financí Československa. Roku 1945 byl palác znárodněn.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Původní monumentální a reprezentativní pozdně barokní šlechtická rezidence od roku 1993 patří Magistrátu města Prahy. Po požáru Staroměstské radnice v květnu roku 1945 se zde usídlil Archiv hlavního města Prahy, jehož fondy, kanceláře i badatelny byly v letech 1990-2017 postupně zcela vystěhovány do novostavby v Praze 4 - Na Chodovci. O0Pd roku 1993 se uskutečnila částečná rekonstrukce interiérů. Nyní zde magistrát plánuje druhou etapu obnovu a pořádá různé kulturní a společenské akce, výstavy, odborné konference, ale i karnevaly. Sály si lze najmout i pro privátní akce.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Nynější podoba paláce pochází z let 1711 - 1715, kdy jeho tehdejší majitel rakouský diplomat hrabě Jan Václav z Gallasu hledal výraz pro reprezentaci českého patriota na nejvyšší úrovní soudobého stavitelství a oslovil jednoho z nejlepších evropských barokních architektů oné doby Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Průčelí je omezeno úzkou ulicí, proto je členěno jen plochými rizality a bývá srovnáváno s klasicizující francouzskou architekturou Mansartovou a přirovnáváno k dalšímu Fischerovu projektu, vídeňskému paláci Evžena Savojského (horní Belveder). Sochařskou výzdobu obou osově symetrických portálů, stejně jako kašny a schodiště provedl Matyáš Bernard Braun se svou pražskou dílnou, kamenické práce vedl císařský dvorní kameník Giovanni Pietro della Torre.

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Interiér paláce, čestné schodiště

Jednotící ideou sochařské a malířské výzdoby je oslava síly, hrdinství a vzdělanosti majitelů. Sílu symbolizují sochařské práce: atlanti v průčelí nesoucí římsu portálu, s výjevy sedmi hrdinských činů Héraklových na soklech. Pohled průjezdem do 1. nádvoří uzavírá kašna s postavou Tritona s velkou mušlí v rukách. Je to dílo M. B. Brauna (kolem r. 1730), koncem 18. století upravené zídkou s mříží, na níž je emblém s iniciálami CCG Kristiána Clam-Gallase pod hraběcí korunkou. Hlavní schodiště má nízké schody, aby jimi návštěvníci mohli vyjet až do pater na koni. Bylo vybudováno v letech 17271729, balustráda a zábradlí jsou tesané z pískovce s reliéfy a vázami rovněž z Braunovy dílny. Na klenbě schodiště je vymalovaná freska Triumfu boha Apollóna ve slunečním voze s čtyřspřežím běloušů, který svým Světlem zahání mocnosti Temna a Času, představované třemi starci. Jde o dílo Carla Vincenza Carloneho a jeho dílny: perspektivními detaily architekrury se na něm podílel jeho spolupracovník Gaetano Fanti, figury maloval Silvestro Fossati. Štukatury provedli Santino Bussi, G. G. Fiumberti a Rochus Bolla. Od Carla Carloneho jsou i malby bohů a bohyň na klenbách odpočívadel schodiště. Nejlepší práci Carlone odvedl ve dvou sálech 2. patra, (tzv. Piano nobile). V prvním vymaloval Shromáždění olympských bohů, které je variantou fresky provedené již předtím pro vídeňský palác Filipa Daun-Kinského. Druhý sál zdobí Korunování umění a věd: okřídlená Historie s knihou překonává čas reprezentovaný bohem Chronem, a na příkaz bohyně Athény je vyznamenána medailí na řetězu. Po stranách na obláčcích sedí alegorické postavy Malířství, Sochařství, Architektury, Hudby a Geometrie. Třetí freska v knihovně (později upravené na divadelní sál) představuje Nanebevzetí Ariadny a Jupiterův triumf nad giganty. Doprovází je Luna, Hélios a Hvězdy). Poslední malba zdobí Zrcadlový kabinet vedle knihovny ve druhém patře, sálek se štukováním a výzdobou ve slohu 2. rokoka z poloviny 19. století. Místnosti prvního patra jsou upraveny také rokokově.

Filmové místo[editovat | editovat zdroj]

V prostorách paláce byla v roce 1993 zfilmována část filmu Svatba upírů.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WENIG, Jan. Co vyprávěly staré pražské domy. 1.. vyd. Praha: Panorama, 1982. 184 s. S. 79. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRUMMHOLZ, Martin; SVOBODA, Milan; KABELKOVÁ, Markéta, a kol. Clam-Gallasův palác – Johann Bernhard Fischer von Erlach. Architektura – výzdoba – život rezidence. Clam-Gallasův palác, 30. 11. 2007–27. 1. 2008. Příprava vydání Martin Krummholz. Praha: Archiv hlavního města Prahy, 2007. 167 s. ISBN 978-80-86852-19-5. 
  • POCHE Emanuel, PhDr., JANÁČEK Josef, PhDr., Prahou krok za krokem, nakl. ORBIS, edice Pragensie, r.v. 1963, str. 143, ilustroval Cyril Bouda, uspořádal prom. hist. Eduard Šimek
  • HINTERKREUSER, Guido, Berlin-Wien-Prag, Andreas Schlüter, Johann Bernhard Fischer von Erlach und das Palais Gallas, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 59–75, ISBN 978-80-86852-30-0
  • KRUMMHOLZ, Martin, Clam-Gallasův palác a jeho umělecký význam, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 77–89, ISBN 978-80-86852-30-0
  • KONEČNÝ, Lubomír, Clam-Gallasův palác – emblematická architektura? Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 91–98, ISBN 978-80-86852-30-0
  • POCHE, Emanuel - PREISS, Pavel: Pražské paláce. Praha : Odeon 1973, s. 56, 172-173.
  • SEEGER, Ulrike, Městský palác prince Evžena ve Vídni jako možný vzor pro hraběte Jana Václava Gallase, Documenta Pragensia XXVIII, 2009, S. 109–124, ISBN 978-80-86852-30-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]