Josefína Dušková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josefína Dušková
Josefína Dušková (kreslil Jan Vilímek 1884)
Josefína Dušková (kreslil Jan Vilímek 1884)
Narození 6. března 1754
Praha
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 8. ledna 1824 (ve věku 69 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Manžel(ka) František Xaver Dušek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josefína Dušková (německy Josepha Duschek, také Josepha Duschkova) (6. března 1754 Praha[1] - 8. ledna 1824 Praha[2]) byla vynikající česká sopránová operní pěvkyně klasického období. Byla přítelkyní Wolfganga Amadea Mozarta, jenž pro ni složil několik pěveckých skladeb.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 6. března 1754 v Praze jako Josepha Hambacher; v Praze prožila celý svůj život. Její otec byl zámožný lékárník, Anton Adalbert Hambacher (či "Hampacher"), její matka, Maria Domenica Colomba, pocházela ze Salzburku, byla dcerou jeho starosty Ignatze von Weisera a Josefína po něm dědila. Lékárna jejího otce se nacházela v domě "U bílého jednorožce" na Staroměstském náměstí. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do nedalekého domu „U černého slunce“.

V mládí studovala hudbu společně s Františkem Xaverem Duškem; 21. října 1776 měli svatbu. F. X. Dušek v té době již dosáhl mezinárodního uznání jako učitel hudby a byl vítaným hostem v hudebních salónech. V roce 1784 společně zakoupili vilu Bertramka, která tehdy ležela za pražskými hradbami. Sem si pak Duškovi zvali často své přátele a pořádali hudební setkání se slavnými lidmi.

Během svojí dlouhé a úspěšné kariéry operní pěvkyně vystoupila na koncertech v mnoha evropských městech - Praze, Vídni, Salzburku, Drážďanech, Výmaru, Berlíně, VaršavěLipsku (zde roku 1796 jako první zazpívala Beethovenovu dramatickou árii Ah, perfido!, opus 65). Nikdy nepřijala stálé angažmá a zůstala tak nezávislou zpěvačkou.

Po smrti svého manžela roku 1799 se stáhla z veřejného života. Prodala vilu Bertramku a žila v Praze v čím dál tím menších bytech. Zemřela v chudobě roku 1824.

Dušková a Mozart[editovat | editovat zdroj]

Dušková se s Mozartem seznámila roku 1777 při návštěvě Salzburku, odkud pocházela její matka, jež zde měla příbuzné. Mozart pro ni tenkrát složil recitativ a árii "Ah, lo previdi," KV 272.

Mozart ji roku 1786 také doprovázel na soukromém koncertě před Vídeňským dvorem, krátce po úspěšném uvedení opery Figarova svatba. Ta byla v následujícím roce provedena i v Praze; řada milovníků hudby, snad i manželé Duškovi, při té příležitosti Mozarta pozvali do Prahy.

Mozart se do Prahy roku 1787 vrátil ještě jednou, aby zde dokončil a v premiéře uvedl operu Don Giovanni. Tehdy pobýval u Duškových na Bertramce. Je pravděpodobné, že je tam navštívil i v září r. 1791, kdy dokončoval operu La Clemenza di Tito.

Skladba "Bella mia fiamma, addio"[editovat | editovat zdroj]

Během svojí návštěvy roku 1787 Mozart složil koncertní árii "Bella mia fiamma, addio" ("Sbohem, můj krásný plameni", KV 528, datovanou 3. listopadu 1787) na neznámý text.

O okolnostech jejího vzniku existuje historka přisuzovaná Mozartovu synovi Karlu Thomasovi.[3]

Petranka [sic] je známa jako vila, v níž se Mozart rád zdržoval se svými hudebními přáteli, Duškovými, během svých návštěv Prahy, a kde složil části svého "Dona Juana" (Don Giovanni). Na vrcholu kopce poblíž vily stojí altánek. V něm jednoho dne paní Dušková lstí uvěznila velkého Mozarta, poskytla mu inkoust, pero a papír a řekla mu, že jej nepropustí, dokud, jak jí slíbil, nenapíše árii na slova Bella mia fiamma addio. Mozart na to přistoupil, aby se však paní Duškové odplatil za její lest, použil v árii různé obtížně zpívatelné pasáže a hrozil své despotické přítelkyni, že árii ihned zničí, jestliže se jí napoprvé nepodaří árii bezchybně zazpívat.

K příběhu se váže komentář Bernarda Wilsona: "Zdá se, že árie samotná toto vyprávění potvrzuje. Slova Quest' affano, questo passo - terribile per me (mm. 27-34) doprovázejí závratnou spleť chromatických melodií umělecky konstruovaných tak, aby otestovaly zpěvaččin smysl pro intonaci a její interpretační schopnosti. Paní Dušková zjevně přestála ono passo terribile, neboť na originálu skladby je její jméno napsané Mozartovou rukou.[4]

Roku 1789 Dušková tuto árii a další vokální díla zpívala na Mozartových koncertech v Drážďanech a Lipsku při jeho turné po Německu.[5]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Současníci oceňovali hlas Duškové pro jeho rozsah a pružnost. Její obdivovatelé jí přezdívali "česká Gabrielli" po slavné italské koloraturní pěvkyni Catterině Gabrielli. Slovník Grove Dictionary o ní napsal : "Byla oceňována pro svůj zvučný hlas, jeho rozsah a pružnost, pro svou muzikálnost a vynikající interpretaci jak bravurních árií tak recitativů."

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Josepha Duschek na anglické Wikipedii.

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Náhrobek z malostranského hřbitova
  3. Příběh byl uveřejněn roku 1856 v časopise Berliner Musik-Zeitung Echo sv. 4, str. 198-199. Časopis jej připsal "Mozartovu synovi", z jeho dvou synů však žil v té době už jen Karl Thomas.
  4. Bernard E. Wilson, Review of Neue Ausgabe sämtlicher Werke, Ser. II: Bühnenwerke, Werkgruppe 7: Arien, Szenen, Ensembles und Chöre mit Orchester, Band 4. In Notes, 2nd Ser., sv. 30, č. 4 (červen 1974), str. 856-857.
  5. Solomon, Maynard (1995): Mozart: A Documentary Biography. New York, Harper Collins.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Freeman, Daniel E.: Mozart in Prague. Minneapolis: Bearclaw, 2013. ISBN 978-0-9794223-1-7
  • Grove Dictionary of Music and Musicians, hesla "Josepha Dušek" a "František Xaver Dušek"
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 137.  
  • Salfellner, Harald (2003): Mozart und Prag. Vitalis 2003; ISBN 80-7253-069-0
  • Solomon, Maynard (1995): Mozart: A Documentary Biography. New York: Harper Collins.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot-Dvo. Praha : Libri, 2011. 339-466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 451-452.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]