Operace Spojenecká síla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Operace Spojenecká síla
Konflikt: Válka v Kosovu
Novi Sad v plamenech
Novi Sad v plamenech
Trvání: 24. březen10. červen 1999
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Svazová republika Jugoslávie
Casus belli: Incident v Račaku, srbský nesouhlas s ultimátem z Rambouillet
Výsledek: vítězství NATO a stažení jugoslávské armády z Kosova
Změny území: Žádné faktické změny hranic,[1] ale faktické odtržení Kosova od Jugoslávie pod Dočasnou správou OSN
Strany
Vlajka NATO NATO Vlajka Jugoslávie Svazová republika Jugoslávie
Velitelé
Wesley Clark
Javier Solana
Slobodan Milošević
Síla
Ztráty
2 mrtví při nehodě vrtulníku
1 Lockheed F-117 Nighthawk
1 F-16
1 AV-8B Harrier
4 bezpilotní letouny
552 mrtvých vojáků[2]
6 sestřelených letadel
500 - 2 500 civilistů zemřelo při bombardování[2]

Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) měla za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě dohod z Rambouillet a zastavit opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání mezinárodních mírových sil NATO IFOR a SFOR[3].

Operace trvala od 24. března[4] do 10. června 1999 a byla součástí Kosovské války. Tento vojenský útok představoval druhé otevřené použití vojenské síly státy NATO v bývalé Jugoslávii. Prvním bylo bombardování bosenskosrbské armády v roce 1995. Zároveň se jednalo o největší vojenský střet na území Srbska a Černé Hory od dob druhé světové války.

Motivem bombardování SRJ byla snaha přinutit jugoslávskou vládu vedenou Slobodanem Miloševićem k ukončení vyhánění, vraždění a provádění dalších násilných akcí vůči albánskému obyvatelstvu Kosova[4], k němuž docházelo v rámci ozbrojeného konfliktu mezi jugoslávskou armádou a srbskými paravojenskými oddíly na jedné straně a albánskou Osvobozeneckou armádou Kosova (UÇK) na straně druhé.[5][6] NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí; uskutečnila se však bez jejího souhlasu, neboť rezoluci vetovalo Rusko a Čína.

Průběh operace[editovat | editovat zdroj]

Vojáci americké armády poblíž Camp Moneith během operace Spojenecká Síla

24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes 1000 letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři. Za soumraku provedla letka F/A-18 Hornet Španělského letectva nálet na Bělehrad, při němž vyřadila systémy protiletecké obrany. Několik křižujících střel BGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice. Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 38 000 bojových misí, při čtvrtině z nich prováděla bombardování[7]. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.

Kampaň byla původně navržena k likvidaci jugoslávské protiletecké obrany a vysoce cenných vojenských cílů. Později se však vojenské operace NATO intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. Černá Hora byla několikrát bombardována, přestože její prezident Milo Đukanović patřil k antimiloševićovské opozici. Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnuje ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice, vedené ženou Slobodana Miloševiće a Avalskou televizní věž. Tyto akce jsou často vnímány jako porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv.

Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také kazetové bomby.[8]

Dne 12. dubna byl zničen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopje, v němž zahynulo 55 lidí[8]. Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí[8].

Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora.

Nálety byly ukončeny 10. června 1999 po podpisu smlouvy o stažení jugoslávské armády a policie z území Kosova a Metohije.

Letecké boje[editovat | editovat zdroj]

Ochuzený uran-238, používaný na území Jugoslávie. Žlutá nálepka varující před radioaktivitou je součástí propagandy[zdroj?], ochuzený uran je totiž méně radioaktivní než přirozený.

Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačů MiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americký stíhač F 16, jeden AV-8B Harrier a jeden stealth bombardér Lockheed F-117 Nighthawk. Další stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 4 bezpilotní letouny.

Výsledek[editovat | editovat zdroj]

Operace ukončila válku v Kosovu potažmo v celé Jugoslávii. Poté v roce 20002001 se střety již v mnohem menší míře přesunuly do sousední Makedonie, kde byly ukončeny po dosažení politických ústupků v 2001.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Zničeno bylo rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti.[9][10] Několik řízených střel dopadlo do Bulharska.

Vojenské ztráty Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Trosky jednoho z jugoslávských stíhacích letounů MiG-29, které NATO sestřelilo

Po ukončení operace NATO vyčíslilo jugoslávské škody na 5–10 tisíc vojáků, většinu letounů MiG-29, třetinu letounů MiG-21 a stovky tanků. Jako první tyto údaje zpochybnil britský velitel jednotek v Kosovu Mike Jackson, který potvrzoval, že škody byly menší. V Kosovu bylo objeveno mnoho zničených osobních i nákladních aut a autobusů, ale tanků pouze 14. Oficiální jugoslávské údaje hovořily o 576 zabitých vojácích a 13 zničených tancích, což se více blíží realitě. Bylo zjištěno, že jugoslávská armáda s úspěchem používala makety tanků, děl a letadel, a také stavěla polyetylénové mosty. Tyto klamné cíle byly opakovaně bombardovány. Generál Clark těmto údajům zprvu nevěřil, proto vyslal komisi, která však předcházející údaje o jugoslávských ztrátách potvrdila.[11]

Jugoslávské civilní ztráty[editovat | editovat zdroj]

Bombardováním poničené Ministerstvo obrany v Bělehradě v roce 2005
Bombardování automobilky Zastava

V několika případech byla bombardována civilní infrastruktura jako elektrárny a trafostanice, dále automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačaku, rafinérie v Novim Sadu, továrny na umělá hnojiva v Pančevu a mnoho dalších závodů.[zdroj?] Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlo vojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i na Suboticu, centrum maďarské menšiny.[11]

Kontroverzním případem byl noční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Podle velení NATO byla televize oprávněným cílem, jelikož šířila propagandu Miloševičova režimu a tím přispívala k prohloubení etnických konfliktů.[12] Naopak organizace Amnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.[13]

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1200 až 2500 mrtvých[14] a kolem 5000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie[7], škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí[7]. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů.[zdroj?] Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.

Ztráty NATO[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. března sestřelila jugoslávská protivzdušná obrana americký letoun F 117-A Stealth, což bylo po odvysílání záběrů v televizi americkou stranou přiznáno.[15] 6. dubna byl údajně nad pohořím Fruška Gora sestřelen další letoun F-117. 28. dubna večer se na severu Albánie asi 40 kilometrů severovýchodně od Tirany zřítil americký bojový vrtulník Hughes AH-64 Apache. 4. května došlo k obdobné havárii vrtulníku AH-64, při které oba piloti zahynuli. 1. května byl sestřelen americký letoun se svislým vzletem a přistáním AV-8B Harrier. 2. května byl sestřelen americký letoun F-16, údajně ve vzdušném boji s letounem MiG-29. 5. května byl poblíž města Bajina Bašta patrně sestřelen další letoun NATO. Byly také sestřeleny 4 bezpilotní letouny. Další letouny byly poškozeny, některé z nich musely nouzově přistát na letištích v okolních státech.[16]

Postoj vlády ČR[editovat | editovat zdroj]

Operaci odsouhlasila vláda Miloše Zemana[17], tak jako vstup ČR do NATO, kdy Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem jako první země bývalého Východního bloku vstoupila 12. března 1999 do NATO. Ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence v Missouri ratifikační listinu americké ministryni Madeleine Albrightové.[18]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. United Nations Security Council Resolution 1244 [1]
  2. a b Článek na portálu Poltika.rs (srbsky)
  3. http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz
  4. a b KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 275. (srbština)  
  5. Operace Spojenecká síla na stránkách Nato [2]
  6. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 287. (srbština)  
  7. a b c PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 548. Dále jen Dějiny Srbska. 
  8. a b c Dějiny Srbska, s. 547
  9. http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-01.htm#TopOfPage
  10. http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/nato/Natbm200-03.htm#TopOfPage
  11. a b Jiří Dienstbier, Daň z krve, Nakladatelství Lidové noviny 2002
  12. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 299. (srbština)  
  13. http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/index_view.php?id=372877&id_seznam=45 AI: Nálet letadel NATO na srbskou televizi byl válečný zločin. České noviny, 23.04.2009
  14. Zpráva na glassrbije.org (srbsky)
  15. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. S. 296. (srbština)  
  16. http://www.atmonline.cz/analyzy/jugo/jugo.htm
  17. http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz
  18. BARTUŠKA, Václav. Jsme členem NATO, aliance má nyní 19 členů. iDNES.cz [online]. 1999-03-14 [cit. 2015-01-26]. Dostupné online.  (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]