Válka v Kosovu
| Válka v Kosovu | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| konflikt: Válka v Jugoslávii | |||||||||||
 odshora:Budova generálního štábu jugoslávská armády v Bělehradě byla vybombardována, auto zasypané sutí, hrob zabitých ozbrojenců UÇK, volný let USAF F-15. | |||||||||||
| |||||||||||
| strany | |||||||||||
 NATO (letecké útoky)  Kosovská osvobozenecká armáda  Albánie (nepřímá účast)
|
.svg){kind=small} Svazová republika Jugoslávie •  Srbsko •  Černá Hora
| ||||||||||
| velitelé | |||||||||||
| Adem Jashari † Sylejman Selimi (do května 1999) Agim Çeku (od května 1999) |
Slobodan Milošević Dragoljub Ojdanić Svetozar Marjanović Nebojša Pavković  Sreten Lukić
| ||||||||||
| síla | |||||||||||
| Kosovo: 40,000 vojáků NATO: 80 letadel |
140,000 vojáků 30,000 policistů a 15,000 dobrovolníků
| ||||||||||
| ztráty | |||||||||||
| Kosovo: 3,000 vojáků NATO: 2 letadla |
2,000 vojáků
| ||||||||||
Válka v Kosovu byl ozbrojený konflikt na území jihosrbské provincie Kosovo. Probíhal od 28. února 1998 do 11. června 1999. Konfliktu se účastnily ozbrojené síly Svazové republiky Jugoslávie na jedné straně a albánské Kosovské osvobozenecké armády. Konflikt doprovázely časté útoky na civilní obyvatelstvo, masakry, vyhánění a přesuny obyvatelstva.
Obsah
Periodizace konfliktu[editovat | editovat zdroj]
Samotný konflikt v Kosovu lze rozdělit do dvou fází:
- 1998 – 1999: operace ozbrojených sil Svazové republiky Jugoslávie s cílem eliminovat existenci Kosovské osvobozenecké armády, která buď prostřednictvím politického boje, nebo násilí získávala stále větší podporu mezi kosovskoalbánským obyvatelstvem.
- 24. března – 10. června 1999: Operace Spojenecká síla jednotek NATO na území celé Svazové republiky Jugoslávie, v rámci které byly bombardovány vojenské cíle i statní instituce vč. budovu radikální politické strany Slobodana Miloševiče. Rozsáhlost úderů letectva NATO nakonec vyřadila logistickou podporu pro jugoslávskou armádu na území Kosova a donutila jugoslávské představitele stáhnout armádu z území Kosova a přenechat autonomní oblast mezinárodnímu kontingentu vojsk.
Průběh války[editovat | editovat zdroj]
Začátek 90. let a nespokojenost albánského obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]
Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu[2]. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal.
Svazová republika Jugoslávie byla v průběhu 90. let ekonomicky vyčerpána z důvodů vleklé hospodářské krize z 80. let; válek vedených na území Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a ekonomické transformace která skončila koncentrací bohatství a úspor jugoslávských občanů v rukou několika málo zločineckých podnikatelů a firem. Autonomní oblast Kosovo, která patřila k nejchudším v socialistické Jugoslávii a kde probíhal již od roku 1966 skrytý politický konflikt mezi srbským a albánským obyvatelstvem, byla těmito skutečnostmi velmi těžce postižena. Nespokojenost s vládou Slobodana Miloševiće byla rozsáhlá[3], a to i přesto, že v polovině 90. let se tehdejší Miloševićova vláda pokoušela získat sympatie albánského obyvatelstva rozsáhlými ústupky. Tento obrat uskutečnila Miloševićova vláda poté, co zavedla na počátku 90. let centrální správu oblasti z Bělehradu a rozhodným způsobem okleštila desítky let budovanou autonomii albánské většiny v Kosovu.[4]
Začátek konfliktu[editovat | editovat zdroj]
K jednotlivým střetům mezi jednotkami UÇK a jugoslávskou policií docházelo již v průběhu roku 1996.[5] Jednalo se však o ojedinělé útoky a mezinárodní média jim nevěnovala, na rozdíl od jugoslávských[zdroj?] větší pozornost.
Roku 1997 na území Kosova získala moc Kosovská osvobozenecká armáda; ta vedla jednak politický boj proti Srbům, tak i proti Albáncům, kteří podporovali srbskou správu. V prosinci téhož roku podnikla Kosovská osvobozenecká armáda sérii teroristických útoků proti policejním stanicím na území Kosova.[6]
Eskalace střetu mezi jugoslávskou armádou a UÇK[editovat | editovat zdroj]
Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru vůči civilnímu obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. V září roku 1998 zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO[7]. Dne 13. října 1998 se Richard Holbrooke sešel s Miloševićem[8], kde mu bylo tlumočeno ultimátum aby bylo podepsáno příměří, jugoslávská armáda stažena z Kosova[7]. Milošević přistoupil na některé ústupky, jako bylo např. snížení počtu jugoslávských vojáků v Kosovu.
V průběhu celého roku 1998 probíhaly ostré boje mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou na území Kosova.[9][5][6] Jugoslávská armáda boj s kosovskými povstalci prohrávala; bojovníci Kosovské osvobozenecké armády měli zajištěnu ze zahraničí kvalitní výzbroj a jejich motivace k boji byla mnohem vyšší. Jugoslávská armáda se naopak potýkala se zaostalou technikou a vybavením; jugoslávská ekonomika pak s hospodářskými sankcemi, které na ni uvalila Evropská unie.[6] Boje se odehrávaly především v jihozápadní části Kosova.
V té době však paradoxně americké ministerstvo obrany prohlásilo, že nemá zájem nikterak v Kosovu intervenovat.[10]
Jugoslávští představitelé byli z dané situace značně znepokojeni, a proto bylo v červnu 1998 vysláno do Kosova další vojsko a policejní kontingent v počtu 50 000 lidí. Zatímco v západoevropských médiích byli jugoslávští vojáci vykreslováni jako vykonavači brutálních masakrů, jugoslávští představitelé tvrdili, že je vojenská operace nesmírně nákladnou záležitostí, která stojí Bělehrad dva miliony USD denně.[11] Do poloviny roku 1998 si boje v Kosovu vyžádaly 700 mrtvých a na 265 000 vyhnaných.[11] Počet uprchlíků byl nicméně předmětem sporů. Zatímco v Albánii a mezi kosovskými Albánci se mluvilo o 400 000 lidí, jugoslávské zdroje přiznávaly 140 000 vyhnaných.[11] Značný počet kosovských Albánců uprchl do Albánie.
Incident v Raçaku a zapojení NATO[editovat | editovat zdroj]
16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 40-45 albánských civilistů.[7][12] Tento incident měl za následek zvýšený tlak západních mocností na SRJ s cílem stažení srbské armády z Kosova. Jugoslávská strana masakr považovala za zinscenovaný a za snahu NATO donutit jakýmkoliv způsobem jugoslávskou armádu ze stažení z Kosova. V době tohoto incidentu se kontingent jugoslávského vojska na území Kosova postupně navyšoval, a to z 18 000 jednotek v říjnu 1998 až na 29 000 na konci března 1999.[13]
6. února 1999 byla na zámku Rambouillet ve Francii zahájena jednání mezi albánskými a srbskými představiteli v Kosovu. Za jugoslávskou stranu se jednání účastnil Slobodan Milošević a za albánskou Ibrahim Rugova.[7] Jednání však skončila fiaskem, neboť zatímco jugoslávská strana nabízela širokou autonomii Albáncům v rámci Jugoslávie, kosovští Albánci požadovali výhradně a pouze nezávislost. Jednání se opakovala ještě jednou v Paříži a nakonec dne 22. března 1999 se setkali Milošević a Richard Holbrooke v Bělehradě.[7]
Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly velkou manifestací vojenských schopností Spojených států.Jde o válku, která byla vedena výlučně jako válka letecká. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální.[14] Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Cílem bombardování ze strany NATO bylo donutit jugoslávskou vládu k ústupkům a stažení z Kosova. To se se po třech měsících nakonec podařilo. V samotném Srbsku a Černé Hoře však bylo bombardování považováno za akt agrese nikoliv na jugoslávskou vládu, nýbrž přímo na jugoslávské obyvatelstvo. Během bombardování zintenzivnila jugoslávská armáda své operace v Kosovu nebývalou silou, což dále vedlo představitele NATO k zintenzivnění bombardování Srbska a Černé Hory. Tehdejší americký prezident Bill Clinton prohlásil, že NATO "muselo jednat", neboť jugoslávská armáda zahájila "ofenzivu vůči Albáncům".[15] Ministerstvo zahraničí USA nicméně v několika svých zprávách, které vyšly nedlouho před vyjádřením prezidenta Clintona uvedlo, že jugoslávská armáda zasahuje v oblastech, kde je Kosovská osvobozenecká armáda aktivní, nedochází však k žádné rozhodné ofenzivě.[15]
V květnu 1999 docházelo k rozsáhlému vyhánění kosovskoalbánského obyvatelstva z Kosova. Během války bylo vyhnáno z Kosova na 200 000 kosovských Albánců.[5] Docházelo také k rozsáhlým případům znásilňování.[16]
Válka skončila dne 10. června 1999 poté, co se jugoslávská armáda stáhla z oblasti a Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu. Protože převažují nepotvrzené nebo zpochybněné důvody pro vedení války, je považována za válku nelegitimní.[17]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ United Nations Security Council Resolution 1244 [1]
- ↑ http://kosovo.sk/historia-kosova/
- ↑ FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 15. (angličtina)
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 317. (angličtina)
- ↑ a b c FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 86. (angličtina)
- ↑ a b c RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 318. (angličtina)
- ↑ a b c d e FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 87. (angličtina)
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 322. (angličtina)
- ↑ FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. ISBN 978-1841768052. S. 12. (angličtina)
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 307. (angličtina)
- ↑ a b c RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 319. (angličtina)
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 326. (angličtina)
- ↑ RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 325. (angličtina)
- ↑ EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 3, s. 16-47. Dostupné online.
- ↑ a b HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 234. (angličtina)
- ↑ HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 188. (angličtina)
- ↑ EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 4, s. 12-24. Dostupné online.
