Válka v Kosovu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Válka v Kosovu
konflikt: Válka v Jugoslávii
{{{alt}}}
odshora:Budova generálního štábu jugoslávská armády v Bělehradě byla vybombardována, auto zasypané sutí, hrob zabitých ozbrojenců UÇK, volný let USAF F-15.
trvání: 28. únor 199811. červen 1999
místo: Kosovo, Jugoslávie
casus belli: pokus o odtrhnutí od Jugoslávie
výsledek: jugoslávská armáda a policie se stáhly z Kosova. Kosovo se stalo mezinárodním protektorátem pod správou OSN.
změny území: Žádné změny hranic,[1] autonomní oblast Kosovo byla dána pod správu Mise OSN v Kosovu.
strany
Flag of NATO.svg NATO (letecké útoky)
Coat of arms of the Kosovo Liberation Army.svg Kosovská osvobozenecká armáda
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Svazová republika Jugoslávie
SrbskoSrbsko Srbsko
Černá HoraČerná Hora Černá Hora
velitelé
Adem Jashari
Sylejman Selimi (do května 1999)
Agim Çeku (od května 1999)
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Slobodan Milošević
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Dragoljub Ojdanić
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Svetozar Marjanović
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Nebojša Pavković
Flag of Serbia.svg Sreten Lukić

síla
Kosovo: 40,000 vojáků
NATO: 80 letadel
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg 140,000 vojáků
Flag of Serbia.svg 30,000 policistů a 15,000 dobrovolníků
ztráty
Kosovo: 3,000 vojáků
NATO: 2 letadla
Flag of Serbia and Montenegro (1992–2006).svg Flag of Serbia.svg 2,000 vojáků

Válka v Kosovu byl ozbrojený konflikt na území bývalé jihosrbské provincie Kosovo. Probíhal od 28. února 1998 do 11. června 1999. Střetly se v něm ozbrojené síly Svazové republiky Jugoslávie a albánská Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK). Šlo v něm o to, zda zbytková Jugoslávie udrží nadvládu nad Kosovem, protože dnešní území Kosova patřilo dnešnímu státu Srbsko, nebo zda si zdejší albánské obyvatelstvo vybojuje nezávislost na Bělehradu. Konflikt doprovázely časté útoky na civilní obyvatelstvo, masakry, vyhánění a přesuny srbského a bosenského obyvatelstva. Na jaře 1999 NATO úspěšně zahájila invazi na kosovské území a vojensky zasáhlo proti Jugoslávii (operace Spojenecká síla). Válka v Kosovu pak brzy poté skončila tím, že Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu a nastoupilo cestu k nezávislosti.

Periodizace[editovat | editovat zdroj]

Konflikt v Kosovu lze rozdělit do dvou fází:

  1. 19981999: operace ozbrojených sil Svazové republiky Jugoslávie s cílem zničit Kosovskou osvobozeneckou armádu, která prostřednictvím politického i ozbrojeného boje získávala stále větší podporu mezi kosovskoalbánským obyvatelstvem Kde Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) prováděla časté útoky na civilní obyvatelstvo, masakry, vyhánění obyvatelstva..
  2. 24. března10. června 1999: Invaze jednotek NATO na území celé Svazové republiky Jugoslávie, v rámci které byly bombardovány vojenské cíle i civilní cíle (obytné oblasti, vesnice ,civilní vlaky ) a statní instituce vč. budovu radikální politické strany Slobodana Miloševiče. Údery letectva NATO nakonec znemožnily logistickou podporu jugoslávské armády na území Kosova a donutily jugoslávské představitele stáhnout armádu z území Kosova a přenechat oblast mezinárodní správě. Po odsunu jugoslávské armády bylo území Kosova ve spolupráci s NATO etnicky dočišťováno od Srbů.

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

Začátek 90. let a nespokojenost albánského obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se vyčleňovaly z jednotného státu. Proto byla v roce 1990 vyhlášena Kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila Kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu.[2] Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy oprávněně nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal.

Svazová republika Jugoslávie byla v průběhu 90. let ekonomicky vyčerpána z důvodů vleklé hospodářské krize z 80. let, válek vedených na území Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny i ekonomické transformace, která skončila koncentrací bohatství a úspor jugoslávských občanů v rukou několika málo zločineckých podnikatelů a firem. Autonomní oblast Kosovo, která patřila k nejchudším v socialistické Jugoslávii a kde probíhal již od roku 1966 skrytý politický konflikt mezi srbským a albánským obyvatelstvem, tím byla velmi těžce postižena. Nespokojenost s vládou Slobodana Miloševiće byla rozsáhlá[3], a to i přesto, že v polovině 90. let se tehdejší Miloševićova vláda pokoušela získat sympatie albánského obyvatelstva rozsáhlými ústupky. Tento obrat uskutečnila Miloševićova vláda poté, co zavedla na počátku 90. let centrální správu oblasti z Bělehradu a rozhodným způsobem oklestila desítky let budovanou autonomii albánské většiny v Kosovu.[4]

Začátek konfliktu[editovat | editovat zdroj]

K jednotlivým střetům mezi jednotkami UÇK a jugoslávskou policií docházelo již v průběhu roku 1996.[5] Jednalo se však o ojedinělé útoky a mezinárodní média jim nevěnovala, na rozdíl od jugoslávských[zdroj?] větší pozornost.

Roku 1997 území Kosova prakticky ovládla Kosovská osvobozenecká armáda; ta se stavěla proti Srbům i proti Albáncům, kteří podporovali srbskou správu. V prosinci téhož roku podnikla Kosovská osvobozenecká armáda sérii teroristických útoků proti policejním stanicím.[6]

Eskalace střetu mezi jugoslávskou armádou a UÇK[editovat | editovat zdroj]

Vesnice, které byly částečně nebo zcela vypáleny během konfliktu.

Jugoslávská vláda se ve snaze udržet nadvládu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. V průběhu války obě strany páchaly teroristické akty vůči civilnímu obyvatelstvu a vyháněly lidi z domovů. V září roku 1998 zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO[7]. Dne 13. října 1998 se Richard Holbrooke sešel s Miloševićem[8] a dal mu ultimátum, aby bylo podepsáno příměří a jugoslávská armáda stažena z Kosova[7] díky tomu Kosovská osvobozenecká armáda obsadila zpět své pozice a začala s prvními velkými čistkami. Milošević přistoupil na některé ústupky, jako bylo např. snížení počtu jugoslávských vojáků v Kosovu.

V průběhu celého roku 1998 probíhaly na území Kosova ostré boje mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou.[9][5][6] Jugoslávská armáda boj s kosovskými povstalci prohrávala; bojovníci Kosovské osvobozenecké armády měli zajištěnu ze zahraničí kvalitní výzbroj a jejich motivace k boji byla mnohem vyšší. Jugoslávská armáda se naopak potýkala se zaostalou technikou a vybavením, jugoslávská ekonomika pak s hospodářskými sankcemi, které na ni uvalila Evropská unie.[6] Boje se odehrávaly především v jihozápadní části Kosova.

V té době však paradoxně americké ministerstvo obrany prohlásilo, že nemá zájem nikterak v Kosovu intervenovat a označilo Kosovskou osvobozeneckou armádu za teroristickou organizaci.[10]

Jugoslávští představitelé byli z dané situace značně znepokojeni, a proto bylo v červnu 1998 vysláno do Kosova další vojsko a policejní kontingent v počtu 50 000 lidí. Zatímco v západoevropských médiích byli jugoslávští vojáci vykreslováni jako vykonavači brutálních masakrů, jugoslávští představitelé tvrdili, že je vojenská operace nesmírně nákladnou záležitostí, která stojí Bělehrad dva miliony USD denně.[11] Do poloviny roku 1998 si boje v Kosovu vyžádaly 700 mrtvých a na 265 000 vyhnaných.[11] Počet uprchlíků byl nicméně předmětem sporů. Zatímco v Albánii a mezi kosovskými Albánci se mluvilo o 400 000 lidí, jugoslávské zdroje přiznávaly 140 000 vyhnaných.[11] Značný počet kosovských Albánců uprchl do Albánie na druhou stranu Srbské komunity v Kosovu které před válkou tvořili 20 % obyvatelstva Kosova byly zdecimovány a vyhnány. Vše křesťanské a srbské bylo zničeno a zapalováno a srbské domy byly zabírány albánským obyvatelstvem .

Masakr v Raçaku a zapojení NATO[editovat | editovat zdroj]

Válkou zničené centrum Prištiny.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde zahynulo 40-45 Albánců.[7][12] Incident měl za následek zvýšený tlak západních mocností na SRJ s cílem stažení srbské armády z Kosova. Jugoslávská strana tvrdila, že masakr byl zinscenovaný s cílem donutit jakýmkoliv způsobem jugoslávskou armádu ke stažení z Kosova. V době incidentu se kontingent jugoslávského vojska na území Kosova postupně navyšoval, a to z 18 000 jednotek v říjnu 1998 až na 29 000 na konci března 1999.[13]

6. února 1999 byla na zámku Rambouillet ve Francii zahájena jednání mezi albánskými a srbskými představiteli v Kosovu. Za jugoslávskou stranu se jednání účastnil Slobodan Milošević a za albánskou Ibrahim Rugova.[7] Jednání však skončila fiaskem, neboť zatímco jugoslávská strana nabízela širokou autonomii Albáncům v rámci Jugoslávie, kosovští Albánci požadovali výhradně a pouze nezávislost. Jednání se opakovala ještě jednou v Paříži a nakonec dne 22. března 1999 se setkali Milošević a Richard Holbrooke v Bělehradě.[7]

Po krachu jednání se NATO kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády rozhodlo pro leteckou kampaň, známou jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly manifestací vojenských schopností Spojených států. Zásah schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci v Kosovu označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Podle některých autorů jde tedy o válku nelegální[14], podle jiných je však obhajitelná obecně přijímanou teorií přirozeného práva, které je nadřazené právu pozitivistickému, jak bylo např. konstatováno v Norimberském procesu. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Cílem bombardování ze strany NATO bylo donutit jugoslávskou vládu k ústupkům a stažení z Kosova. To se po třech měsících nakonec podařilo. V samotném Srbsku a Černé Hoře však bylo bombardování považováno za akt agrese nikoliv proti jugoslávské vládě, nýbrž přímo proti jugoslávskému obyvatelstvu. Během bombardování zintenzivnila jugoslávská armáda své operace v Kosovu nebývalou silou, což dále vedlo představitele NATO k zintenzivnění bombardování Srbska a Černé Hory. Tehdejší americký prezident Bill Clinton prohlásil, že NATO "muselo jednat", neboť jugoslávská armáda zahájila "ofenzivu vůči Albáncům".[15] Ministerstvo zahraničí USA nicméně v několika svých zprávách, které vyšly nedlouho před vyjádřením prezidenta Clintona, uvedlo, že jugoslávská armáda sice zasahuje v oblastech, kde je Kosovská osvobozenecká armáda aktivní, nedochází však k žádné rozhodné ofenzivě.[15]

V květnu 1999 docházelo k rozsáhlému vyhánění kosovskoalbánského obyvatelstva z Kosova. Podle některých zdrojů zemi opustilo 200 000 kosovských Albánců[5], podle dalších zdrojů bylo uprchlíků podstatně více[16], celkové odhady se pohybují okolo 1,2 milionu vyhnaných civilistů,[17] až k 1,45 milionů[18], vyhnána tedy byla majorita civilního obyvatelstva Kosova. Docházelo také k rozsáhlým případům znásilňování.[19]

Válka skončila dne 10. června 1999 poté, co se jugoslávská armáda stáhla z oblasti a Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu. Protože převažují nepotvrzené nebo zpochybněné důvody pro vedení války, je považována za válku nelegitimní.[20]

Výzva papeže[editovat | editovat zdroj]

Ukončení všech vojenských akcí v týdnu mezi římskokatolickými a pravoslavnými Velikonočními svátky (4. až 11. dubna 1999) by bylo gestem velké lidskosti…

— Jan Pavel II., papež

Agentura AFP 1. dubna 1999 přinesla zprávu o výzvě papeže Jana Pavla II. k vojenským nepřátelům o pokoji zbraní během Velikonoc. Papež vyzval v dopisech jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, amerického prezidenta Billa Clintona a generálního tajemníka NATO Javiera Solanu. Hlavní představitel Vatikánu pro zahraniční věci Jean-Louis Tauran se na hodinu setkal v Bělehradě se Svobodanem Miloševičem, aby mu doručil osobní toto poselství od papeže.[21] [22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. United Nations Security Council Resolution 1244 [1]
  2. Archivovaná kopie. kosovo.sk [online]. [cit. 2016-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-04. 
  3. FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1841768052. S. 15. (angličtina) 
  4. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 317. (angličtina) 
  5. a b c FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1841768052. S. 86. (angličtina) 
  6. a b c RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 318. (angličtina) 
  7. a b c d e FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1841768052. S. 87. (angličtina) 
  8. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 322. (angličtina) 
  9. FINLAN, Alastair. The Collapse of Yugoslavia 1991-1999. Oxford: Osprey Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1841768052. S. 12. (angličtina) 
  10. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 307. (angličtina) 
  11. a b c RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 319. (angličtina) 
  12. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 326. (angličtina) 
  13. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 325. (angličtina) 
  14. EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 3, s. 16–47. Dostupné online. 
  15. a b HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 234. (angličtina) 
  16. Kosovo refugees statistics. Médecins Sans Frontières (MSF) International [online]. [cit. 2019-04-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. The Kosovo conflict and international law : an analytical documentation, 1974-1999. Cambridge: Cambridge University Press xlv, 601 pages s. ISBN 0521800714, ISBN 9780521800716. OCLC 59550258 
  18. Human Rights in Kosovo: As Seen, As Told. Volume I, October 1998 - June 1999 | OSCE. www.osce.org [online]. [cit. 2019-04-12]. Dostupné online. 
  19. HAYDEN, Robert M. From Yugoslavia to the Western Balkans. Boston: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN 978-90-04-24190-9. S. 188. (angličtina) 
  20. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. Roč. 2012, čís. 4, s. 12–24. Dostupné online. 
  21. People China. Pope seeks Easter truce as Vatican official meets Milosevic [online]. 1999-04-01 [cit. 2022-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Harun Shiljak. What did John Paul II say o NATO's 1999 bombing of Yugoslavia? [online]. 2017 [cit. 2022-04-10]. -say-about-NATOs-1999-bombing-of-Yugoslavie Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]