Přeskočit na obsah

Československý samostatný protichemický prapor

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Československý samostatný protichemický prapor
Českoslovenští vojáci během operace Pouštní štít
Českoslovenští vojáci během operace Pouštní štít
ZeměČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Existence1990–1991
Vznikzáří 1990
Zánikkvěten 1991
Druh vojskaprotichemická jednotka
Typprapor
Funkceprovádění chemických a radiačních průzkumů pro saúdskoarabské síly
Velikost206 příslušníků
Veliteléplk. Ján Való
Účast
Válkyválka v Perském zálivu
Bitvyosvobození Kuvajtu

Československý samostatný protichemický prapor byl československou vojenskou jednotkou, která byla součástí koaličních sil během války v Perském zálivu (1990–1991).

Průběh

[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 2. až 4. srpna 1990 obsadila irácká armáda pod vedením Saddáma Husajna stát Kuvajt, který byl následně anektován k Iráku. Důvodem byla kuvajtská ropná pole, kterou si chtělo iracké vedení vojenskou silou přisvojit.[1] Rada bezpečnosti OSN označila iráckou anexi Kuvajtu za neplatnou a vyzvala Irák k okamžitému stažení.[1] Přes všechnu snahu o diplomatické řešení, všechny pokusy selhaly.[1] Rada bezpečnosti OSN schválila použití vojenské síly k osvobození Kuvajtu.[1] Byla vytvořena široká mezinárodní koalice 28 států (později jich bylo 33) v čele s USA a následně 7. srpna 1990 zahájena operace Pouštní štít, po níž následovala operace Pouštní bouře.[1]

Dne 23. září 1990 vyslovilo tehdejší Federální shromáždění ČSFR souhlas s účastí československé protichemické jednotky v řešení krize v Perském zálivu. Velitelem se stal Ján Való, jehož velkou výhodou pro tuto misi byla dobrá znalost arabštiny, kterou si osvojil v minulosti jako vojenský pedagog v Egyptě. Za pouhé dva měsíce byl proveden výběr dobrovolníků a příprava techniky včetně sladění činnosti skupin ve Slaném. Z celkového počtu osob účastnících se operací Pouštní štít a Pouštní bouře představovali vojáci z povolání 56 %, zbytek tvořili vojáci základní služby, kteří se v okamžiku nasazení stali vojáky v další službě. Protichemickou jednotku přepravilo do Saúdskoarabského království v období od 11. do 14. prosince 1990 třináct obřích letounů C-5 Galaxy. Jednotka působila na území Saúdské Arábie a Kuvajtu od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991, kdy začalo stahování jejích jednotlivých částí do vlasti. Čeští a slovenští vojáci spolupracovali nejen s vojáky saúdskoarabských obrněných brigád, ale také s příslušníky amerických, britských a francouzských jednotek. V závěru konfliktu se přemístili až k hranicím Kuvajtu, kde prošli známou Saddámovou linií minových polí. Později velitel kontingentu vyčlenil část jednotky k ochraně československého velvyslanectví v Kuvajtu City. Do konce května 1991 se po splnění úkolů vrátili všichni vojáci Československé protichemické jednotky do vlasti.[2]

Důsledky

[editovat | editovat zdroj]

Československá protichemická jednotka splnila všechny válečné úkoly v operacích Pouštní štít i Pouštní bouře. Byla oceněna medailemi a vyznamenáními za podíl na osvobození Kuvajtu. Veškeré náklady související s pobytem čs. protichemické jednotky v Zálivu hradilo Království Saudské Arábie, které odkoupilo rovněž výstroj, výzbroj a techniku.

Krátce po zahájení leteckých útoků na Irák po vypršení ultimáta (rezoluce č. 678) Rady Bezpečnosti OSN zahynul 18. ledna 1991 Petr Šimonka, který se nešťastnou náhodu zastřelil po vyhlášení bojového poplachu v polním táboře.[3] Část vojáků se domů také vrátila se syndromem války v Perském zálivu, čemuž se věnoval investigativní novinář Jaroslav Kmenta v knize Pouštní horečka (1999).

Válka v Zálivu bývá v českém prostředí mylně brána jako první československá vojenská operace v zahraničí. Ve skutečnosti první československou vojenskou misí bylo vycestování pětice československých důstojníků do Bolívie během války o Gran Chaco v letech 1934 až 1935.[4] Na konci korejské války působila na straně KLDR také skupina zdravotníků a technického personálu v polní nemocnici. V roce 1953 byli na Korejský poloostrov rovněž vysláni českoslovenští vojáci v rámci Repatriační komise neutrálních států (RKNS; 1953–1954) a Dozorčí komise neutrálních států (DKNS; 1953–1993), ve které se v půběhu 40 let vystřídalo přibližně 600 vojáků.[5] Před sametovou revolucí byly menší skupiny československých vojáků poslány také do pozorovatelských misí OSN v Angole (UNAVEM I a UNAVEM II) a Namibii (UNTAG).

Dílčí podíl československé jednotky na rychlém vítězství přispěl k vojenské prestiži československé armády a navázání přístupových rozhovorů Česka a Slovenska do Severoatlantické aliance (NATO).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY: Symbol demokracie a státní suverenity 1993–2013. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky 205 s. ISBN 978-80-7278-600-8. Kapitola Čeští vojáci v zahraničních misích, s. 97–99. 

Reference

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Československý_samostatný_protichemický_prapor&oldid=25578606“