General Dynamics F-16 Fighting Falcon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
F-16 Fighting Falcon
Určení víceúčelový stíhací letoun
Výrobce General Dynamics
Lockheed Martin
První let 20. ledna 1974 (neoficiální)[1]
2. února 1974 (oficiální)[1]
Zařazeno 17. srpna 1978
Charakter Ve službě
Uživatel USAF
Výroba 1973–dosud
Vyrobeno kusů více než 4 500 ks
Cena za kus 18,8 mil. $ v roce 1998
Varianty General Dynamics F-16XL
Mitsubishi F-2

F-16 Fighting Falcon je v základní verzi jednomotorový, jednomístný, víceúčelový, stíhací letoun 4. generace. Letoun nahradil předchozí generaci letounů jako F-4 Phantom II a jiné typy (u některých evropských armád kupříkladu F-104 Starfighter).

Přístrojové vybavení letounu umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní či noční dobu, nebo počasí. Konstruktéři F-16 vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky i z předchozích typů, jako F-15 nebo F-111. Redukce velikosti a váhy stroje, jeho kupní ceny a ceny příslušenství nevedla nijak k redukci jeho síly. F-16 snese přetížení až 9 G při plné palivové nádrži, čímž předčí schopnosti jiných stávajících stíhačů. Avionika letounu obsahuje vysoce přesný inerciální navigační systém, počítač předávající informace pilotovi, rádia UHF i VHF a systém přistání. Pilot má rovněž k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele.

Prototyp letounu vzlétl v roce 1974. Pohon zajišťuje jeden proudový motor Pratt & Whitney F100 s tahem 110 kN. Výzbroj tvoří řízené a neřízené střely a pumy do hmotnosti 5,5 t nesené na vnějších závěsnících a kanon ráže 20 mm integrovaný v trupu letounu. Letoun je vybaven elektroimpulzním řízením (Fly-by-Wire) s ovládáním joystickem na pravé straně kabiny pilota.

Výroba těchto velmi rozšířených bojových strojů pokračuje (od roku 1993) pod novou hlavičkou výrobce jako Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon i poté, co zbrojařský gigant Lockheed Martin firmu General Dynamics koupil.

Původní verze letadla má označení A (jednomístné) a B (dvoumístné). Modernizovaná varianta je analogicky značena C nebo D.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Společný let prototypů YF-16 a YF-17

Zkušenosti z vietnamské války poukázaly na potřebu vyšší odborné přípravy stíhacích pilotů a také lepšího stíhacího letounu schopného získat ve vzduchu převahu nad protivníky. Na základě svých zkušeností z korejské války vytvořil počátkem šedesátých let plukovník John Boyd s matematikem Thomasem Christie "teorii energie a manévrovatelnosti". Výsledky Boydovy práce zdůrazňovaly, že americké letectvo bude potřebovat malé a lehké letadlo. Mělo být konstruováno tak, aby mohlo manévrovat s minimální ztrátou energie a aby mělo zvýšený poměr tahu k hmotnosti stroje. Koncem šedesátých let Boyd shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících inovátorů, kteří se stali známí jako "Fighter Mafia". V roce 1969 skupina zajistila prostřednictvím ministerstva obrany financování projektů General Dynamics a Northrop založených na Boydově teorii. Lidé ve vedení amerického letectva si uvědomovali, že armádní rozpočet jim nedovoluje nákup dostatečného množství drahých F-15 a proto návrhy "fighter mafie" získaly jejich podporu.[2]

Požadavky na novou lehkou stíhačku byly předloženy v roce 1972 a zdůrazňovaly potřebu stroje s hmotností do 9 100kg s dobrým poloměrem zatáčení, s lepším zrychlením a doletem. Letadlo mělo být optimalizováno pro boj při rychlosti Mach 0,6-1,6 ve výškách 9 100-12 000m. Z pěti společností, které se přihlásily do soutěže, byly vybrány dvě - General Dynamics a Northrop. Společnost General Dynamics představila 13. prosince 1973 svůj prototyp s označením YF-16 a 2. února 1974 s ním poprvé vzlétla. První let trval 90 minut, letadlo dosáhlo rychlost 740,8 km/h a výšku 9 144 m.[3] Firma Northrop vzlétla poprvé se svým prototypem YF-17 o čtyři měsíce později, dne 9. června 1974.[4] Přestože se původně předpokládalo, že soutěž bude velmi těsná, vývoj YF-16 postupoval výrazně rychleji a letadlo bylo také jednoznačnou volbou pro piloty létajících na obou prototypech.

Dne 13. ledna 1975 byla firma General Dynamics se svým strojem YF-16 prohlášena za vítěze soutěže. Hlavními důvody byly nižší provozní náklady, větší dolet a výrazně lepší manévrovací schopnosti, zejména při nadzvukových rychlostech. Další výhodou YF-16 bylo použití motoru Pratt & Whitney F100, čili stejné pohonné jednotky, jaká byla integrovaná v letadle F-15. Fakt, že pro oba programy budou použity stejné motory, sliboval do budoucna nižší náklady na jejich pořízení.

Společnost Northrop však nadále pracovala na vývoji svého prototypu a 2. května 1975 byl YF-17 vybraný americkým námořnictvem. Práce Northrop tak nevyšla nazmar a vyústila v letadlo, které je dnes známé jako McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.[5]

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Izraelská F-16A Netz 107 se 6,5 sestřely jiných letounů a jeden zásah iráckého reaktoru, světový rekord pro F-16[6]

Historicky první sestřel vzdušného cíle zaznamenaly letouny F-16 izraelských vzdušných sil, když 28. dubna 1981 nad údolím Bekaa sestřelily dva syrské vrtulníky Mi-8.[7]

Absolutně první sestřel stíhacího letadla si připsaly opět izraelské F-16, když 14. července 1981 sestřelily syrský MiG-21.

7. června 1981 osm izraelských F-16, doprovázených stíhačkami F-15A/B, bombardovaly irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu v rámci Operace Opera. V roce 1982 během první libanonské války izraelská letadla F-16 sestřelila 44 strojů MiG-21 a MiG-23.

Do odvetné akce vůči Iráku, který obsadil Kuvajt, se v roce 1991 během operace Pouštní bouře zapojilo 249 amerických F-16. Během 13 340 misí zničily množství pozic irácké protivzdušné obrany a jednotek republikánských gard. Obvyklou bojovou konfiguraci tvořilo 6 pum Mk.82, několik kazetových a laserem naváděných pum. O navigaci a navádění pum se staral kontejner LANTIRN. Během celé operace ztratilo USA celkem sedm F-16, z toho jedna byla sestřelena raketou země-vzduch SA-6, jedna raketou SA-3 a jedna raketou ze systému Igla.

Od konce operace Pouštní bouře až po začátek další americké intervence v Iráku v roce 2003 se letouny F-16 podílely na udržování bezletové zóny. Během těchto misí dosáhlo americké letectvo významného milníku, když 27. prosince 1992 jedno z letadel F-16D sestřelilo irácký MiG-25. Šlo o první sestřel nepřátelské stíhačky americkou F-16 a také o první sestřel radarem naváděných raketou AIM-120 AMRAAM. Dne 17. ledna 1993 sestřelila americká F-16C irácký MiG-23 a opět to bylo střelou AMRAAM.

V letech 1994 - 1995 byly americké F-16 nasazeny k ničení pozemních cílů a udržování bezletové zóny nad Bosnou. K prvnímu incidentu došlo 28. února 1994, když čtyři J-21, dvě IJ-21 Jastreb a dva J-22 Orao narušily bezletovou zónu, aby bombardovaly Novi Travnik. Dva piloti J-22 si všimli americké F-16, letící nad nimi. Ihned opustili oblast a přízemním letem se dostali do Chorvatska, kam je američtí piloti nemohli pronásledovat. Na zbytek skupiny letouny F-16C zaútočily a všechny čtyři stroje se jim podařilo sestřelit. Třech sestřelů se dosáhlo pomocí tepelně naváděných raket Sidewinder a na jednom se podílela střela AMRAAM. 2. června 1995 byla jedna F-16C sestřelena srbským protiletadlových systémem 2K12 Kub. 2. května 1999 byla sestřelena další americká F-16C pomocí rakety systému S-125 Něva. Dne 4. května 1999 se jeden osamělý jugoslávský MiG-29 pokusil pronásledovat velkou formaci NATO, která se právě vracela z bombardování města Valjevo. Na pilota v MiGu zaútočila dvojice amerických F-16C, kterým se ho podařilo sestřelit raketou AMRAAM.

Během jednoho z útoků na srbské pozice v Bosně se podařil jeden sestřel srbského MiGu-29 nizozemskému pilotovi F-16.

8. října 1996, po narušení řeckého vzdušného prostoru, vypálil řecký pilot Mirage 2000 raketu R.550 Magic a sestřelil tureckou F-16D.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Letoun F-16AM belgického letectva během ukázky na SIAF 2015, letiště Sliač
F-16D iráckého letectva
Turecká F-16D

F-16A/B

Jednomístná F-16A a dvoumístná F-16B představují počáteční produkční varianty. Tyto varianty zahrnují verze označované jako Blok 1, 5, 10 a 20. Blok 15 byla první výrazná modernizace F-16 s většími horizontálními stabilizátory.

F-16C/D

Sériová výroba jednomístné F-16C a dvoumístné F-16D začala v roce 1984. První verzí F-16C/D byl Block 25 s vylepšenou avionikou. Nový radar s protiletadlovými raketami středního doletu umožňovaly F-16 i boj mimo vizuální dosah. Pozdější modernizace představoval Block 30/32, 40/42 a 50/52.

F-16E/F

Jednomístná F-16E a dvoumístná F-16F představují variantu, založenou na F-16C/D Block 50/52. Jde o speciální produkci pro Spojené arabské emiráty, ve které je integrován nový radar AN/APG-80 a silnější motor GE F110-132.
F-16I
F-16I Sufa (hebrejsky Bouře‎‎) je varianta dvoumístné verze F-16D Block 52+ vyvinutá pro Letectvo Izraelských obranných sil. Přibližně 50 % její avioniky, včetně HUD a přilbového zaměřovače, je izraelského původu.

F-16IQ

Jde v podstatě o variantu F-16C/D Block 52, vyrobenou pro irácké letectvo. Irák objednal 30 jednomístných a 6 dvoumístných letadel, jejichž produkce začala v roce 2014 a do konce roku 2015 by mělo být dodáno všech 36 kusů. Irácké F-16 by měly být vyzbrojeny protiletadlovými střelami staršími typu vzduch-vzduch, jako jsou AIM-9L/M Sidewinder a AIM-7M Sparrow. Z munice k ničení pozemních cílů by to měly být laserem naváděné pumy série Paveway a střely AGM-65 Mavericks.

F-16N

F-16N byly letouny postavené na platformě F-16C/D Blok 30 a provozovány americkým námořnictvem. Pohonnou jednotkou byl motor F110-GE-100 a křídlo letadla bylo na rozdíl od F-16C/D mírně zesílené. Ačkoliv stroje F-16N vycházely z platformy Block 30, byly vybaveny slabším radiolokátorem APG-66 z varianty F-16A/B. Celkem bylo vyrobeno 26 kusů, které byly zařazeny do provozu v letech 1988 a 1998. Již v té době však byly v konstrukci objeveny trhliny a jelikož námořnictvo nemělo dostatek prostředků, bylo letadlo nakonec vyřazeno ze služby.

F-16V

Jde o nejmodernější variantu F-16 vyvíjeno hlavně pro potřeby letectva Tchaj-wanu. F-16V by měla být vybavena AESA radiolokátorem APG-83, který obsahuje množství komponentů z radarů APG-77 (F-22 Raptor) a APG-81 (F-35 Lightning II). V rámci modernizace je kabina pilota vybavena jedním centrálním a dvěma postranními barevnými displeji. K důležitým vylepšením patří nový palubní počítač a automatický antikolizní systém, který automaticky provede úhybný manévr, pokud letadlu hrozí srážka. První let varianty F-16V se uskutečnil 16. října 2015 ze základny Fort Worth.

QF-16

Představují starší varianty F-16C Block 30, které se americké letectvo rozhodlo v roce 2012 přestavět na bezpilotní létající terče. Celkově se plánuje přestavět až 126 strojů F-16, které budou sloužit k testování nové generace raket typu vzduch-vzduch.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Bývalí[editovat | editovat zdroj]

Specifikace (F-16C Block 30)[editovat | editovat zdroj]

GENERAL DYNAMICS F-16 FIGHTING FALCON.svg

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 9,8 m
  • Délka: 14,8 m
  • Výška: 4,8 m
  • Nosná plocha: 27,87 m²
  • Plošné zatížení: 430,7 kg/m²
  • Profil křídla: NACA 64A204 u kořene i na konci křídla
  • Hmotnost prázdného stroje: 8272 kg
  • Vzletová hmotnost: 12 003 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 16 875 kg
  • Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor F100-PW-220 nebo 1 x dvouproudový motor F110-GE-100
  • Tah pohonné jednotky: F100 14 590 (23 770 lbf s přídavným spalováním; F110 17 155 lbf, 28 985 s přídavným spalováním) (F100 64,9 kN / 105,7 kN; F110 76,3 kN / 128,9 kN)
  • Tah/Hmotnost: F100 0,898; F110 1,095

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 2 124 km/h (Lockheed Martin)
  • Rychlost na úrovni mořské hladiny: 1 470 km/h
  • Akční rádius: 550 km s šesti pumami o 454 kg
  • Dolet: 4800+ km
  • Dostup: 18 500+ m
  • Stoupavost: 255 m/s 1,470 km/h
  • Plošné zatížení: 430 kg/m²
  • Poměr tah / hmotnost: 1,095

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

F-16E letectva SAE

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b RICHARDSON, Doug. F-16. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0224-0. S. 9.  
  2. Tribute To John R. Boyd
  3. 2 February 1974
  4. YF-17 Cobra First Flight
  5. YF-16 The Birth of a Fighter
  6. Record-breaking F-16 Falcon to be retired from IDF service, ynet, 11.2.2015
  7. General Dynamics F-16 Fighting Falcon for Israel
  8. Shamim, Asif. "Italian F-16 'Peace Caesar' program comes to an end." F-16.net, 24 May 2012.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Galerie General Dynamics F-16 Fighting Falcon ve Wikimedia Commons